Připravit pro takové nadšence trasu v Dolomitech není vůbec žádný problém. Horských sedel, do nichž se klikatí strmé silničky, tu je jako máku. Která sedla tedy vybrat? No jasně – ta nejvyšší, to se rozumí! Sedm z nich překonává výšku dvou kilometrů nad mořem.
Ultracycling DolomiticaDélka: 675 km |
Organizátoři Ultracycling Dolomitica se při kroužení po mapě zastavili na číslovce 16. Ano, nám – bláznivým ultracyklistům – postavili do cesty šestnáct horských sedel! Tomu jsem nemohl odolat...
Jelikož byl závod naplánován na začátek července, kdy kamarádi z doprovodného týmu měli zamluvené dovolené, a já chtěl šetřit rozpočet na závod okolo Rakouska, rozhodl jsem se pro kategorii „sólo bez podpory“ a do italského Sarmede – místa startu a cíle – jsem vyrazil sám.
Nabalený a osamělý
V závodě bez podpory člověk nese zodpovědnost na svých bedrech. Musí se sám navigovat, shánět pití, jídlo, řešit oblečení, průběžné výsledky, případné poruchy... To vyžaduje samozřejmě převoz nejrůznějších věcí na kole.
V horských sedlech je každé kilo znát, takže jakýkoliv náklad navíc notně zvyšuje spotřebu sil a snižuje rychlost... Dolů to pak jede pěkně, ale naložené kolo není zdaleka tak ovladatelné, navíc v noci člověk, pokud za sebou nemá reflektory auta, vidí mnohem hůř a brzdy svírá častěji.
Posledním, a pro mě asi nejvýznamnějším rozdílem, je osamělost. Naštěstí jsem se potkával s jinými závodníky a mohl s nimi prohodit pár slov, ale s doprovodným týmem je to přeci jen jiné...
To fakt není fér!
Stojím na startovní rampě. Sám... Sám? No, jak se to vezme. Fyzicky určitě jo, ale zároveň vím, že na mě v 9:15 myslí rodina a přátelé. V myšlenkách mě poženou tou zubatou pilou s 16 vrcholy kupředu a průběžně budou sledovat online přenos s aktuální polohou závodníků.
 |
Hned po startu v Sarmede, malém městečku ležícím asi 100 metrů nad mořem a 60 kilometrů severně od Benátek, dostanu seznamovací lekci s délkou zdejších kopců. Do prvního sedla to je poctivých 1 150 metrů převýšení. Navíc na pár kilometrech. Na to se v Česku trénovat opravdu nedá...
Asi po pěti hodinách jízdy začíná úřadovat fenomén, kterému se přezdívá „popravčí závodníků bez podpory“. Špatné počasí. Ochlazuje se, fouká a pěkně lije. Náhle mě předjíždí závodník, který na sobě má jen větrovku a pod sedlovkou jednu brašničku. To mám vidiny, nebo má opravdu zelené číslo označující kategorii „bez podpory“? Dojíždím ho, fakt je zelené. Nestačím se divit. V rámu má jen jednu půllitrovou lahev! Jak to chce zvládnout?!
Přichází kopec, on mizí raketovou rychlostí a já zůstávám ve společnosti mnoha otazníků sám. Na sedle ho pak vidím převlečeného do suchého vedle stojícího auta. Tak to mě pěkně dopálí. Když mě pak zase dojíždí, ptám se ho, jestli jede s podporou, nebo bez ní. On na to, že neumí anglicky. Neva, tohle zvládám i italsky. Odpovědí mi je jen „non supporto“.
Východ slunce v oblasti Marmolady. Foceno za jízdy.
Dál si jedu své tempo a snažím se myslet na pěkné věci: co asi tak dělají holky doma, že už neprší, že jsou kolem krásné hory... Vyrovnané tempo se vyplácí. Na dost možná nejtěžším sedle závodu Passo Manghen (2 047 m) onoho „samotného“ jezdce náhle předjíždím. Do cíle zbývá více než 400 km. Od té doby už ho nevidím, a ač mu i přes nefér závodění nepřeju nic špatného, dozvídám se ke konci závodu, že odstoupil kvůli bolavému kolenu.
Západy slunce v Dolomitech jsou jedním z nejkrásnějších přírodních divadel na Zemi. Po této pohádce na dobrou noc přichází tvrdá fáze závodu. Pohybuji se v oblasti těch nejvyšších horských sedel. Silnice nejsou zrovna v perfektním stavu a ve sjezdech s napětím koukám do kuželů cyklosvítilny a čelovky, co se v nich ze tmy vylíhne. Opatrnosti není nazbyt. Mé dcery mi na rám kola napsaly jasný vzkaz – ať si závod užiju a hlavně jedu opatrně.
Ve čtyři ráno začínají nejtěžší tři hodiny soutěže. Je kosa, z garminu na mě ve chlívečku „teplota“ dokonce zlomyslně mrkne číslovka „3“. Třesu se jak osika a navlékám na sebe úplně vše, co vezu.
Nahlas nadávám, proč jsem si nevzal péřovou vestu. Ta byla poslední věcí, kterou jsem při finální eliminaci hodil na kupičku „zůstává v autě“. Prostě se už nevešla a já dal přednost větší ochraně před deštěm než před zimou. Noc je hodně tvrdá, zvláště pak dlouhé sjezdy, během kterých mrznu.
Všechny krásy závodu
Vycházející sluníčko a také pivko a polévka, které si vychutnávám v první otevřené hospodě, mi vlévají novou krev do žil. Už se jede lépe. A to ještě netuším, jaké překvápko na mě čeká při výjezdu na Valparolla (2 192 m), kde se ke mně připojují dva kamarádi z Plzně, kteří jsou v této oblasti na soustředění! Sledovali online průběh závodu a rozhodli se mě podpořit na trati.
Jedeme nahoru do sedla a probíráme všechno možné. Kousek pod vrškem to kluci otáčejí a já jim děkuji za parádní překvapení! Po hodně výživném Passo Giau (2 236 m) začíná profil závodu částečně klesat směrem dolů. Myslel jsem si, že nejtěžší sedla mám za sebou, ale z omylu mě vyvedlo třetí od konce. Passo Cibiana (1 530 m) je poctivá 15% stojka, která je zrovna v době mého ploužení k vrcholu zalitá silným přímořským sluníčkem.
Ještě že jsem dozadu dal kolečko s 36 zuby, jinak bych to už musel začít šněrovat od krajnice ke krajnici...Za hospodu nahoře jsem více než rád. Přijíždím dehydratovaný, zkrátka pěkně na kaši. Kvasnicové pivo ve mně jen zasyčí.
Poslední hodně poctivou vertikální libůstkou je výjezd do horského střediska Piancavallo (1 268 m) překonávající 950 výškových metrů. Stoupání se vleče jako týden, alespoň je dost ve stínu. A pak to přichází. Po chvilce sjezdu lesem vyjíždím na mýtinu a zírám na placku přede mnou zakončenou mořským obzorem. Zakřivení země se každý den nevidí. Připadám si jako kosmonaut. A oprávněně – vždyť jsem se svou raketou Isaac Element překonal přes šestnáct vertikálních kilometrů!
Z trasy závodu Ultracycling Dolomitica. Foceno za jízdy
Sjezd dolů je nejrychlejší pasáží celého závodu. Široká kvalitní silnice, skoro žádný provoz. Prostě takové to místo, kde se dá na kole jet 100 km/h. Této mety ale rozhodně dosáhnout nechci, samolepka na rámu, blízkost cíle a značná únava úspěšně potlačují jakékoliv myšlenky na hrdinství.
Rovinka pod sprchou
Tak přeci jen. I v tomto závodě se jede po rovině! Posledních asi 25 kilometrů to mám bez jediného kopce. Ale aby to zase nebylo tak jednoduché, od moře se valí vlhké mraky a po nárazu do prvních horských stěn, které jim stojí v cestě, pouští kohoutek naplno. Ale je teplo a já to beru jako déšť štěstí, což ostatně potvrzuje i krásná duha na obzoru.
A potom už před devátou večer, po 35 hodinách a 38 minutách jízdy, vidím jiný oblouk – ten cílový! Vyjíždím nahoru na rampu a Italové se na mě sesypou jako kobylky. Online přenos závodu sledovala celá vesnice. Byli zvědaví, kdo že je ten týpek, co s náskokem vede kategorii „sólo bez podpory“ a drží se v závodě i s jezdci s podpůrnými týmy. Po nutném rozhovoru s moderátorem mě už veselá eskorta zahradních grilovačů táhne k nim na steak.
Radost v cíli
Večer si dopřávám ještě pizzu a pivko se švýcarským týmem, se kterým jsem se v závodě několikrát potkal, a potom už konečně přichází zasloužené šestihodinové koma v posteli. Vyhlašování vítězů v jedenáct dopoledne je opět v italském stylu – plné emocí a pozitivní energie. Když mi pan starosta předává cenu za první flek v „samotářské“ kategorii, hrdě mi oznamuje fakt, který jsem netušil: v Sarmede po emigraci za komunistů žil a tvořil český ilustrátor, malíř, animátor a spisovatel Štěpán Zavřel, jehož proslavily zejména ilustrace dětských knih. To je skvělá tečka za závodem plným nezapomenutelných okamžiků.
Je načase vydat se ještě na další „self supported“ etapu – tentokrát autem až do dalekého Podkrkonoší.
Daniel PolmanÚspěšný ultracyklista, novinář a spisovatel z Nové Paky je držitelem rekordu v jízdě na 24 hodin (911 km), který vytvořil v roce 2016 na Slovakiaringu. V roce 2019 dokončil jako třetí Čech 5 tisíc kilometrů dlouhý závod napříč USA – Race Across America. V roce 2020 zvládl jako první trasu nového extrémního závodu Race Around Czechia And Slovakia (RACAS) s délkou 3 540 km a převýšením 36 tisíc metrů. Trasu podél české a slovenské hranice zvládl absolvovat v čase 7 dní a 23 hodin. Průměrně za den spal jen hodinu a 20 minut, ujel přes 440 kilometrů a nastoupal přes 4 500 metrů. V červnu 2021 by se měl postavit jako první český cyklista na nejdelší silniční etapový závod na světě Red Bull Trans Siberian Extreme. Trasa vedoucí z Moskvy do Vladivostoku měří 9 100 km. Ještě předtím však pro magazín Auto DNES zavzpomínal na své předchozí odvážné akce. O svých cestách píše knížky a pořádá o nich besedy. Více na webu www.danielpolman.com, na Facebooku a Instagramu. |
