Bylo mi jasné, že cestu z Benátek na vrchol Velkého Benátčana ve výšce 3 674 metrů nedám sám. Vézt si veškeré vybavení na ledovec, jídlo a pití na kole? Nesmysl. Navíc člověk bez navázání na lano s dalšími lidmi nemá na ledovci co pohledávat.
Výběr členů expedičního týmu byl jasný – brácha Martin (řidič a navigátor) a kamarád Petr „Ňůmen“ Novák (horolezec a kameraman). Naštěstí neváhali dlouho.
Pátého srpna v pět ráno sedáme s bráchou do Škody Roomster napěchované až po střechu a jedeme do Prahy vyzvednout Ňůmena. Večer už trávíme na chatě Johannishütte (2 121 m n. m.) a kocháme se výhledem na Grossvenediger.
Studujeme předpověď. Druhý den má být krásně, ten další odpoledne už hrozí oblačnost a bouřky. Na zítra máme naplánovaný výstup na vrchol „nanečisto“. Ale vědomí, že při ostré akci přijedeme do bouřky, nás znepokojuje. Majitel chaty říká, že cesta přes ledovec není nebezpečná, ale ať raději expedici uskutečníme o den dříve.
Takže změna plánu: jede se do Benátek hned zítra a výstup na Grossvenediger po neznámé cestě zůstane překvápkem na závěr ostré akce. Jdeme spát do matrazenlageru, nasazuju do uší špunty, abych kupu spolunocležníků odizoloval, ale usnout se nedaří. V hlavě mám kolotoč myšlenek na zítřejší šílenou akci. Je půl třetí ráno, převaluji se a proklínám se, že jsem si s sebou nevzal prášky na spaní.
Sto po rovině, dvě stě do krpálu
Druhý den poznáváme naši trasu v protisměru, jedeme do Benátek. Cesta přes dvě horská sedla nebude snadná, navíc jedeme skoro pořád z kopce a taky asi pěti ne zrovna krátkými tunely. Ňůmen k tomu, co mě čeká, výstižně dodává: „Je to jednoduchý, prostě sto kiláků pošlapeš po rovině a dalších dvě stě do kopce.“
Nábřeží v Benátkách
Večer na okraji Benátek baštíme těstoviny a chystáme se na start. Nervozita stoupá, ale pak už konečně – první šlápnutí do pedálů a výjezd do tmy na pobřeží. Expedice začíná a padá první ze dvou kamenů na srdci. Ten druhý, doufám, spadne z výšky 3 674 metrů.
Prvních 100 kilometrů si připadám jak v kokpitu stíhačky, po nekonečných rovinách to jede pořád přes čtyřicet a to neblázním – vím, co mám před sebou. Na obzoru se začínají objevovat zářící hvězdy. Po chvilce zjišťuju, že to jsou světla z horských chat trůnících na vršcích Dolomit. Odtud vypadají, že jsou kdesi ve vesmíru. Jak se k té vápencové hradbě blížíme, začíná být viditelný její obrys v měsíčním světle. Máme štěstí, doprovází nás druhý nejsilnější úplněk v roce!
Projíždíme krásným středověkým městečkem Vittorio Veneto a dál se cesta klikatí údolím pod monstrózní dálnicí položenou na vysokých sloupech až k obávaným tunelům. Nejdelší má 2 400 metrů. Teprve když člověk jede takovým prostorem na kole, pozná, jaký hluk uvnitř auta vydávají. Je to nejnepříjemnější část trasy. Existuje jediné řešení – jet, co to dá, a mít průjezd co nejrychleji za sebou.
Ranní příjezd na vysokohorský průsmyk Kreuzbergpass
Následný výjezd z lyžařského střediska St. Caterina na sedlo Passo St. Antonio (1 476 m) po úzké silničce je příjemnou změnou. Odpočívám od hluku a zápachu předjíždějících aut, zato nohy jsou v nejvyšším stupni mobilizace, stoupání je místy hodně prudké. Ještě že je tma a nevidím dál než do příští zatáčky.
Ňůmen stále pracuje s kamerou a ještě stačí podávat nutné občerstvení. Brácha statečně bojuje s únavou způsobenou kombinací pokročilé noční doby a velmi pomalé jízdy. Konečně jsme se přehoupli přes první kopec a do Pádoly jedeme poprvé od Benátek delší dobu z kopce. Dálkové reflektory auta za mnou osvětlují každou drobnou nerovnost na vozovce, a tak to můžu „pálit“ dolů skoro jako za dne. Jsme ale v horách, takže vzápětí plynule najíždím do dalšího stoupání.
Tentokrát nás čekají serpentiny vedoucí na sedlo Kreuzbergpass (1 636 m) obklopené siluetami divokých štítů Sextenských Dolomit. Zrovna tady začíná svítat a dolomitské stěny se zbarvují do pověstných barevných tónů.
Příjezd do obce Hinterbichl, konečné stanice pro silniční kolo.
Po mrazivém sjezdu pokračujeme údolím Drávy přes Innichen a přejíždíme do Rakouska. Tady díky slunečním paprskům přichází oteplení, ale také krize. Brácha vykukuje z okýnka, aby ho ovanul čerstvý horský vzduch a nepřemohl ho spánek. Já usínám na kole. Ztráta stability je naštěstí spolehlivý budíček a centrum rovnováhy v mozku má očividně mimořádnou směnu. Dva dny před startem jsem kvůli přejezdu z Česka a nepovedené noci na Johannishütte spal v průměru 3,5 hodiny. Tělo mi to teď připomíná.
Stoupání z Lienzu do Matrai a vesničky Hinterbichl (konečné pro silniční kolo) je táhlé a měří několik desítek kilometrů. Nabírám nějaké tyčinky, zásoby vody a posílám bráchu napřed, ať si po tom plížení se tmou alespoň na chvíli schrupne. Říkám mu, že přijedu do Hinterbichlu zhruba hoďku za ním. Tak se stalo, první etapa je za námi – hurá na horáka!
Už se těším na pohorky
Vzpřímený posed a bohatý výběr lehkých převodů jsou další vzpruhou. Hůř už působí strmý výjezd k chatě Johannishütte překonávající na osmi kilometrech převýšení 800 metrů.
Výjezd k chatě Johannishütte už probíhá na horském kole.
Vidina pohodlných pohorek a šlapání jinak než do pedálů, mě ale táhnou malebným údolím Dorfertal nahoru. A co teprve nádherný zaledněný štít Grossvenedigeru zářící na modré obloze – tomu říkám motivace jako hrom. Ve chvíli, kdy pozoruji tuto scenérii, mi je jasné, že už to dáme!
Na parkovišti u chaty slézám z kola a nemohu se na tu majestátní ledovou pyramidu vynadívat. Představa, že z ní po pár hodinách shlédnu do údolí, je tak lákavá!
Na konci úseku s horským kolem ukazuji vrchol Velkého Benátčana.
Na vrchol půjdeme všichni tři. Brácha bude třetí na lano, což se při přechodu natátých ledovcových mostů hodí. Cesta k chatě Defreggerhaus (2 962 m) jde za vyprávění zážitků z cyklistické části expedice rychle. Odtud ještě musíme překonat skalní hřeben oddělující ledovec. Jelikož v poslední době výrazně ubyl, sestupujeme zhruba sto výškových metrů dolů. A jsme na ledovci. Cestu sice nikdo z nás nezná, ale trhliny jsou viditelné a hlavně jich je málo, takže postup je svižný. Trochu nás brzdí jen natáčení. Ale máme dost času a chceme si odvézt pěkný film.
Procházíme pod jižní stěnou vrcholu Rainer Horn (3 559 m) do sedla Rainer Törl (3 422 m) a pomalu se před námi otevírají krásné výhledy. I když víme, že ve srovnání s vrcholem je to jen předehra. Ve finálním prudkém výšvihu ze sedla už nezpomalujeme jen kvůli natáčení, tady se člověk zadýchá, zvlášť když si sem odskočil rovnou z Benátek...
Po 16 hodinách a 50 minutách stojím šťastný pod vrcholovým křížem.
Náhle se za hřebínkem objevuje vrcholový kříž. Neuvěřitelné! Opatrně přecházím úzkou hranu směřující k vrcholu – přece jen mám po námaze stabilitu člověka odcházejícího z bujarého večírku. Pak už vyskakuji na sokl pod křížem, křičím, mám radost! Benátky a Velkého Benátčana se mi povedlo propojit vlastní silou docela rychle. Na vrcholu si užíváme výhledu na daleké Dolomity, které jsme v brzkých ranních hodinách překonali. Vidíme vrcholy Zillertalských Alp, Wilder Kaiser, Steinernes Meer a okolní vrcholy Vysokých Taur, včetně jejich krále Grossglockneru (3 798 m n. m.).
Sestup zpět k Johannishütte přináší další krizi – kolena bolí jako čert. Ale kouzlo bike&hike je v rychlém přesunu zpět do údolí, a tak sedám na horské kolo a za tři hodiny od otočky na vrcholu jsem dole v Matrei.
Objednáváme si pivko, které po dvaceti hodinách na sladké stravě chutná jako křen. Nadýchnout se večer teplého přímořského ovzduší, nechat se ovanout vlhkou mlhou Dolomit a vydechnout čistý a již řidší vysokohorský vzduch nad 3 500 metry – to je kouzlo 300 km dlouhého přesunu (s převýšením přes 6 tisíc metrů) mezi mořem a světem trvalého sněhu za 16 hodin a 50 minut.
Daniel PolmanÚspěšný ultracyklista, novinář a spisovatel z Nové Paky je držitelem rekordu v jízdě na 24 hodin (911 km), který vytvořil v roce 2016 na Slovakiaringu. V roce 2019 dokončil jako třetí Čech 5 tisíc kilometrů dlouhý závod napříč USA – Race Across America. V roce 2020 zvládl jako první trasu nového extrémního závodu Race Around Czechia And Slovakia (RACAS) s délkou 3 540 km a převýšením 36 tisíc metrů. Trasu podél české a slovenské hranice zvládl absolvovat v čase 7 dní a 23 hodin. Průměrně za den spal jen hodinu a 20 minut, ujel přes 440 kilometrů a nastoupal přes 4 500 metrů. V červnu 2021 by se měl postavit jako první český cyklista na nejdelší silniční etapový závod na světě Red Bull Trans Siberian Extreme. Trasa vedoucí z Moskvy do Vladivostoku měří 9 100 km. Ještě předtím však pro magazín Auto DNES zavzpomínal na své předchozí odvážné akce. O svých cestách píše knížky a pořádá o nich besedy. Více na webu www.danielpolman.com, na Facebooku a Instagramu. |
