Teleček, 399 m
Praha – Tentokrát jedu sám. Házím na záda batoh, na kolo věším nejrůznější brašny, navrch přidávám i kecky na pěší úseky a nechávám se rodiči autem odvézt na Teleček, nejvyšší bod v Praze nedaleko Hostivice, kde celé dobrodružství začíná.
Klínovec, 1 244 m
Karlovarský a Ústecký kraj – Na Klínovec letím jako o závod. Fouká mi totiž do zad, na téhle cestě bohužel naposledy. Klínovec je pro kluka z Podkrkonoší mírňounké stoupání, ale ta délka! Snad 30 kilometrů jedu pořád do kopce a co víc, na vrcholu není otevřený ani stánek s pivem. Takže vzpruhu nacházím v nádherném výhledu a svěžím vánku ve tváři při zapadajícím slunci.
Tok, 965 m
Středočeský kraj – Vrchol Tok kdysi ležel v zakázané zóně Vojenského újezdu Brdy, dnes už je volně přístupný. Začínám na něj stoupat kolem třetí ráno, jedu terénem na kole, ani se nepřezouvám do běžeckých bot.
V rychlém postupu mi vedle tmy brání totálně podmáčené cesty a mokrá vřesoviště vedle nich. S tankem to tu muselo být labůžo, ale nabírat si do silničních treter je na palici. U vrcholového křížku dám rychlé občerstvení a pak už se modlím, aby galusky vydržely noční sjezd po rozmlácených cestách vhodných pro těžká vojenská auta.
Velká Mokrůvka, 1 370 m
Plzeňský kraj – Za poctivou noční šichtu a stoupání ze Sušice směrem na Modravu se odměňuji návštěvou benzinky, kde si dávám pivko a sekanou. A na to pěkně kafe a koláč!
Praha–SněžkaČas: 98 hodin (včetně všech přestávek a osmi hodin spánku) |
Cesta podél Vydry v ranním slunci je krásná: zurčící potůčky, mokřady, oblé vrcholky... Člověk si i na ty mrtvé stromy zvykne.
Velká Mokrůvka (1 370 m), nejvyšší vrchol Plzeňského kraje, je bohužel nepřístupná, protože leží v první zóně národního parku a nevede na ni žádná cesta. Rozhoduji se vystoupat na sedlo Pod Stráží (1 285 m) a jako bonus navštívit pramen Vltavy.
Chybějící výškové metry později splatím i s úroky, a to na Velké Javořině, kde je nejvyšší místo Jihomoravského kraje na úbočí hory, ale já vystoupím na nejvyšší bod. Kilometry po šumavských kamenitých cestách již počítám na desítky, zatím bez defektu.
Na Šumavě
Plechý, 1 378 m
Jihočeský kraj – Po průjezdu příhraniční divočinou plnou nevěstinců a tržnic s trpaslíky lámu kliky ve stojce k Plešnému jezeru. U něho se poprvé přezouvám do běžeckých bot. Pro nohy neskutečná úleva, stejně tak pro hlavu!
Kolo házím za popadané stromy asi 20 metrů od cesty a šlapu si to po úzké pěšině vstříc vrcholu na česko-rakouské hranici. Mezitím si užívám krásných pohledů dolů na jezero a v dálce také na Lipno.
Javořice, 837 m
Vysočina – Ve tmě na konci Jindřichova Hradce doslova narážím na hospůdku s nápisem „Cyklistův ráj“. Ubytovávám se, do postele lezu po půlnoci, tedy po 33 hodinách od startu a 42 hodinách od ranního čaje doma v Nové Pace. Po čtvrté ráno už zase poctivě šlapu a protivětrem se probíjím na nejvyšší vrchol Vysočiny. Na Javořici se nakonec vyškrábu nejpřímější cestou – po trase MTB maratonu.
Plechý
Durda, 836 m
Jihomoravský kraj – Na nekonečných rovinách jižní Moravy do mě šije silné slunce a stébla trávy vedená generálem vichrem proti mně směřují jako legie vojáků s namířenými kopími. Tam, kde bych normálně letěl přes třicet, jsem rád za dvacítku. Otročina, která trvá více než 200 kilometrů ke slovenské hranici.
Nejvyšší bod kraje projíždím cestou na Velkou Javořinu, její vrchol zdolávám z posledních sil opět po MTB stezce. Nahoře chytám svalovou horečku z vedra a námahy. Dlouhý sjezd v náročném terénu je jedna velká rozklepaná křeč.
Čertův mlýn, 1 206 m
Zlínský kraj – Je tma, koukám do kužele čelovky a něco, čemu říkám ředitelství letového provozu, mi hlásí informaci: „Zítra bude stejné vedro, vítr jako blázen a do toho daleko víc kopců. Dej to přes noc!“
Přichází čas vymyslet plán nočního přesunu. V Bánově, kousek od Uherského Brodu, stavím u kiosku a s partou místních si dávám pivko. V noci to přes Luhačovice, Vsetín a Valašské Meziříčí celkem odsýpá, horečka postupně ustupuje, a než se naděju, za svítání si to šinu z Rožnova směrem k Pustevnám.
Výjezd na Pustevny mi připomíná, že už jsem přeci jen delší dobu v sedle. Nahoře s chutí nazouvám kecky, kolo schovávám do lesa a vydávám se pěšky na Čertův mlýn. Na vršku tentokrát není vysílač, jako na předchozích dvou kopcích, ale jen rozcestník a nulový rozhled.
Praděd, 1 491 m
Moravskoslezský a Olomoucký kraj – Přes Jeseníky se nekonečně houpu a pořád nevidím ten dominantní vršek s obrovským vysílačem. Do toho mě trápí bolesti krční páteře, otlačené plosky nohou a řádné vedro.
Konečně spatřím Praděd! Stoupání je zdlouhavé, ale druhý nejvyšší bod cesty působí jako magnet. Na vrcholu koukám na hodinky, blíží se třetí hodina odpoledne, přesně třetí den po startu. Sjezd přes Švýcárnu je asi největší zkouškou, před kterou jsem kolo a české galusky Tufo postavil. Vydržely!
Králický Sněžník, 1 424 m
Pardubický kraj – V Hanušovicích začíná lejt. Z Dolní Moravy vyjíždím po uklouzané kamenité cestě až k odbočce, odkud vede k vrcholu prudká lesní pěšina. Oblékám se do pláštěnky, nazouvám běžecké boty a vybíhám vstříc nočnímu dobrodružství.
Temnou atmosféru na vrcholu náhle protne ohlušující rána blesku vzdáleného tak kilák dva ode mne. Nad ničím nepřemýšlím a zdrhám! Po pěti minutách běhu zjišťuju, že jsem na špatné turistické značce a směřuju do Polska! Musím tedy znovu přes vrchol. Uf, noční můru zkouším zaspat v penzionu: druhá sprcha a krátký spánek (obojí již poslední) prospěly.
Sněžka. S dcerou Danicou těsně před cílem
Kotel, 1 435 m
Liberecký kraj – Cesta přes Žamberk, Rychnov nad Kněžnou a Jaroměř odsýpá, náhle se na obzoru objevuje Zvičina. První znamení, že jsem jednou nohou doma. V Borovnici a pak na Horkách mě vítají první fanoušci, šest kamarádů jede se mnou na kole.
Zatímco kluci dávají pivko na Mísečkách, Zdenda (jediný na silničce) se mnou jede až k Vrbatově boudě, odkud společně zdoláváme Harrachovy kameny. Ty jsou v předposlední etapě nejvyšším bodem, protože vrchol Kotle se nachází o pouhých 14 metrů výše v první zóně národního parku a nevede tam žádná značená trasa.
Sněžka, 1 603 m
Královéhradecký kraj – Na konci cesty v Obřím dole, kde naposledy slézám z kola, na mě čekají kluci, kteří zatím nechyběli u žádného mého projektu – brácha Martin a Ňůmen, kterého jsem viděl naposledy na startu v Praze. Nemohu věřit, že to bylo před pouhými čtyřmi dny.
Cíl se blíží, emoce se stupňují. Když mě těsně pod vrcholem Sněžky vítá špalír dětí a vzájemně si plácáme, zažívám asi podobné pocity jako vítězové etapy na tour. Poslední v řadě dětí stojí moje dcera Dani. Když ji objímám, jsem nejšťastnější táta pod sluncem. Ve tvářích blízkých lidí vidím dojetí a radost. Všichni si oddechli, že ten jejich blázen ve zdraví přežil svou další „ultrapakárnu“!
Daniel PolmanÚspěšný ultracyklista, novinář a spisovatel z Nové Paky je držitelem rekordu v jízdě na 24 hodin (911 km), který vytvořil v roce 2016 na Slovakiaringu. V roce 2019 dokončil jako třetí Čech 5 tisíc kilometrů dlouhý závod napříč USA – Race Across America. V roce 2020 zvládl jako první trasu nového extrémního závodu Race Around Czechia And Slovakia (RACAS) s délkou 3 540 km a převýšením 36 tisíc metrů. Trasu podél české a slovenské hranice zvládl absolvovat v čase 7 dní a 23 hodin. Průměrně za den spal jen hodinu a 20 minut, ujel přes 440 kilometrů a nastoupal přes 4 500 metrů. V červnu 2021 by se měl postavit jako první český cyklista na nejdelší silniční etapový závod na světě Red Bull Trans Siberian Extreme. Trasa vedoucí z Moskvy do Vladivostoku měří 9 100 km. Ještě předtím však pro magazín Auto DNES zavzpomínal na své předchozí odvážné akce. O svých cestách píše knížky a pořádá o nich besedy. Více na webu www.danielpolman.com, na Facebooku a Instagramu. |
