Osm pankáčů z Nové Paky vyrazilo v červnu 2017 na mistrovství světa. Už samo o sobě to znělo troufale, a ještě troufalejší bylo ten závod jet. Věděl jsem, že nováčkovská daň bude hořká, ale netušil jsem, že mi málem zlomí vaz a vyždímá ze mě poslední rezervy.
GlocknermanMS v ultracyklistice s tradicí od roku 1997 |
Začalo to už den před startem. Ráno sedím na zubařském křesle s rozpadlým zubem (děkuji rakouskému zubařovi za gratis ošetření). Sledování zázemí profi týmů na sebevědomí taky nepřidá. Koukám, jak mají vychytanou komunikaci s auty přes mikrofony přímo na helmě, a potom můj zrak sjede na rámovou trubku mého kola. Tam je nalepený seznam symbolů.
Vymyslel jsem takovou znakovou řeč, která mi usnadní sdělovat klukům má přání. Jednička je voda, dvojka ionťák, paroháč koláč a například prostředníček je rohlík. Problém je, že když mají kluci do megafonu nějaké provokativní řeči a já je odrazím vztyčením nejdelšího prstu, nabízejí mi hned pečivo. Těžká domluva...
V předvečer závodu přichází dovednostní soutěž v udržení výkonu co nejblíže 200 W po dobu jedné minuty... Jeden z hřebíků do mé rakve. Jak má kluk z malého podkrkonošského města vědět, co je to za hodnotu? U nás víme, kolik „voltů“ má desítka, kolik dvanáctka... Ale watty? Dle očekávání končím až na chvostu této soutěže.
Nahnat ztrátu
Ráno před startem nás do nového dne vítá špatná zpráva o záseku kvůli soutěži 200 W. Na prvního budu ztrácet 16,5 minuty, které se ovšem v cíli neodečítají! Slyším, jak mí soupeři odjíždějí na trať, a já stojím jak trouba kvůli nějakým wattům. Jsem naštvaný.
Logické a férové by bylo každému ten časový rozdíl v cíli vrátit, jako je zvykem ve všech ostatních závodech, které se jedou jako časovka (včetně ultramaratonů). Je jasné, že z města musíme odjet postupně dle rozestupů, ale fakt, že ty rozestupy ovlivní i celkový čas závodu, mě přivádí do varu. Na start jdu s tím, že si těch 16 minut vezmu co nejdřív zpět.
Vyrážím a jedu absolutní hranu, abych smazal ztrátu. Daří se to. Nohy mi jedou skvěle, s klukama uháníme po trati a dostáváme se i hodně daleko před hlavního favorita závodu Pierra Bischoffa, vítěze Race Across America 2016.
Tomu se říká kamarádská podpora!
V noci při výjezdu na Kartische Sattel (1 525 m n. m.) letím tmou, nezastaví nás kopce, déšť, vítr ani bouřky. Něco mi ale říká, že zkušení ultramaratonci jedou osvědčené tempo a já budu za svou troufalost ztrestán. Do závodu jsem skočil bez přemýšlení po hlavě, tak jako zamlada na koncertech z pódia. Člověk musí vždycky doufat, že tam dole jsou kámoši, kteří ho chytí...
Chyb nepočítaně
Už při výjezdu z korutanské obce Heiligenblut po silnici Großglockner-Hochalpenstraße na její nejvyšší bod Edelweißspitze (2 572 m) cítím, že mě čeká velká krize. Tu pak umocní šílené počasí. Sedm stupňů a doslova provazy vody.
Před dlouhým sjezdem do Brucku o skoro dva kilometry níž (750 m) zrovna „hurá“ nekřičím. Otočka v Brucku je na kruháku u Billy. Vydat se znovu do toho šíleného nečasu a přejet opět celou vysokohorskou silnici zpět do Salcburska, to je velká zkouška. Chvíli kecám s Eduarem Fuchsem – zkušeným rakouským ultramaratoncem, který jede strojové tempo. Bohužel kvůli absolutnímu vyčerpání musel skončit z druhého místa pouhých 100 km před cílem!
Na Edelweissspitze, nejvyšším bodu závodu
Na Hochtor (2 504 m), kde fouká a je 7,2 stupně, přijíždím ve stavu, kdy už přestává fungovat i autopilot. Poprvé v životě se procházím po pěšince vedoucí kolem hraničních patníků – na jedné straně je kolaps a nevědomí, na druhé vědomí a malá jiskřička naděje.
Kluci mi objednávají polívku a trhanec, vůbec to do mě neleze, okolí vnímám stěží, vidím rozmazaně. Poslední, co si pamatuju, je, jak na mě zírají s vážnou tváří a mlčí, což je nevídané, podezřelé a nevěstí to nic dobrého. Je mi přesně tak, jako když mám klasickou chřipku a horečku. Rozdíl ovšem je, že místo příjemného nicnedělání a čtení u čajíku mě čeká ještě přes 400 kilometrů cesty. Bohužel na kole. A shodou úplně všech náhod mi v dešti také vypověděl službu můj sporttester. Na rozdíl ode mě svou smrt nepřežil, takže odteď nevím, jak rychle jedu, kolik jsem ujel, nastoupal, jak mi tluče srdce...
Masáž na odpočívadle před městem Winklern
Popisovat 22 hodin dlouhou krizi by vydalo na dva samostatné (odborné?) články. Proč vznikla? Když v tak dlouhém závodě uděláte sebemenší chybu, dostanete přes prsty. Pokud uděláte větší chybu, dostanete takový kartáč, že na něj do smrti nezapomenete. A dvě velké chyby? Ty rozpučí a vykvetou v náramný „průs..“.
Přejdu několik malých chyb (jako je třeba absence opravdu lehkých převodů na kole, časová tíseň a stres před startem, neznalost trasy předem) a zdůrazním dvě zásadní: nesmyslně rychlé tempo prvních 22 hodin, špatná strava: gely, ionťáky, tyčky, koláče, regenerační drinky, pečivo – namísto rýže, brambor, těstovin, polévek...
Druhý a třetí dech
Všichni víme, že závod už není o umístění, ale o tom ho dokončit do 56hodinového limitu. Když se klepu natažený u jedné restauračky za Spittalem, dostávám informaci, že do cíle to je už jen přes tři kopce. A asi 320 kiláků, což mě dostává do velkých rozpaků. Jak se blížíme k vysněnému cíli, začíná další hra – o třetí místo v kategorii do 40 let.
Soboth (1 347 m)
Když sjíždíme do vlhkého údolí Drávy, rozjíždí se mi i přes péřovku taková třesavka, že mi dělá problém zatáčet i brzdit. Na druhou stranu ale vím, že svaly už na tom jsou o něco lépe. Sedlo Soboth (1 347 m) dost možná rozhodne. Letím nahoru, jako bych zrovna přijel odpočatý na nějaký víkendový závod. Nechápu to, ale nad ránem se dostávám z den dlouhé krize. Svítá a rodí se naděje! Prudké rampy, které jsem ještě před několika hodinami plánoval potupně tlačit, přejedu jako rozjetý expres. Soboth zdolán, ale do Grazu zbývá pořád kilo...
Vidina bronzu
Soupeři vyvíjejí tlak, což v nás probouzí netušené rezervy... Jím rychle těstoviny, ve sjezdu jedu pilu a pak na rovině zaléhám do nástavců a valím časovku.
V cíli po více než 45 hodinách nonstop jízdy
Bojíme se situace, že nějaký klučina bude mít horší celkový čas, ale dojede před námi. To by znamenalo, že trasu jsme projeli rychleji než on, ale kvůli záseku z „dvěstěwatťáckýho“ nesmyslu bychom stejně byli čtvrtí. A hlavně – ten bronzový stupínek tam stojí jako maják v moři plném nervů, amatérských chyb a vůbec věcí, které prostě nevyšly. Bojuju za kluky i za lidi, kteří nám fandí na dálku.
A daří se – přesně po 45 hodinách a 5 minutách od startu přijíždíme do Grazu do cíle na 7. místě celkově a 3. v kategorii. Dokonce překonáváme skoro o hodinu nejlepší český čas závodu. Cítím obrovskou radost kvůli týmu, který pro společný úspěch obětoval hrozně moc. Ostatně čekali byste od party novopackých bláznů nějaký jiný příběh?
Daniel PolmanÚspěšný ultracyklista, novinář a spisovatel z Nové Paky je držitelem rekordu v jízdě na 24 hodin (911 km), který vytvořil v roce 2016 na Slovakiaringu. V roce 2019 dokončil jako třetí Čech 5 tisíc kilometrů dlouhý závod napříč USA – Race Across America. V roce 2020 zvládl jako první trasu nového extrémního závodu Race Around Czechia And Slovakia (RACAS) s délkou 3 540 km a převýšením 36 tisíc metrů. Trasu podél české a slovenské hranice zvládl absolvovat v čase 7 dní a 23 hodin. Průměrně za den spal jen hodinu a 20 minut, ujel přes 440 kilometrů a nastoupal přes 4 500 metrů. V červnu 2021 by se měl postavit jako první český cyklista na nejdelší silniční etapový závod na světě Red Bull Trans Siberian Extreme. Trasa vedoucí z Moskvy do Vladivostoku měří 9 100 km. Ještě předtím však pro magazín Auto DNES zavzpomínal na své předchozí odvážné akce. O svých cestách píše knížky a pořádá o nich besedy. Více na webu www.danielpolman.com, na Facebooku a Instagramu. |
