Já, brácha Martin a kámoš Ňůmen znovu po dvou letech plánování vyrážíme! Je prvního srpna půl třetí odpoledne. Z asfaltu na okraji Vídně sálá žhavý vzduch, je čas polknout slinu, zacvaknout se do pedálů, zmáčknout stopky a vyrazit vstříc dobrodružství.
Cesta to ze začátku není příliš vábná, všude hodně aut a mraky světelných křižovatek, které zdržují. Pak následuje nekonečný větrný a rovinatý úsek ve velkém vedru. Nic moc pro kluka z Podkrkonoší.
Když se na obzoru objevují siluety hor, začínám se těšit na přejezd horského sedla na Semmering (965 m n. m.), které je na necelém stém kilometru. Silnice se tam motá pěkně v lese, člověk se navíc může postavit do pedálů a opustit strnulý časovkářský posed, který je náročný hlavně na krční páteř.
Za Semmeringem se dostávám do své oblíbené oblasti, kterou je údolí řeky Mürz, jediné (a taky nejkratší) údolí na trase, kterým budu klesat. Když jsem v rámci programu Erasmus studoval v Grazu, mnohokrát jsem tudy projížděl na kole a spal na horských loukách, posedech a rozhlednách. Vše se mi vybavuje, jako by to bylo včera, a moje silnička letí jako střela.
Záhy přijíždím do údolí řeky Mur, kde se alpská krajina obklopující mne a doprovodné auto nalepené za zadní galuskou pomalu zahaluje do příkrovu tmy. Přestává foukat, auta mizí ze silnic a na obloze se objevuje měsíc, který na obzoru osvětluje divoké křivky alpských vrcholů.
Semmering
Ňůmen má ve tmě motivů k natáčení minimum a po velké pomoci s navigováním a podáváním občerstvení z okýnka auta se sesunul do sedačky a usnul. Naschvál jsem si do kola dal litrovou láhev, abych ho nemusel dlouho otravovat. Přeci jen se mnou zítra bude lézt a u toho točit…
Direkt nahoru!
Přední kolo krájí tmu jako cirkulárka a ještě na 270. kilometru držím průměrnou rychlost 32 km/h. Pak ale galuska naráží na něco tvrdého. Ten oříšek se jmenuje Katschberghöhe. Silnice vedoucí na horské sedlo ve výšce 1 641 metrů je šílená.
Hned dole mě trochu straší cedule upozorňující na 15% stoupání. Čekám serpentiny a nakloněné úseky mezi nimi. Jenomže tuhle silnici projektoval buď psychopat, nebo šetřílek, který to chtěl postavit hodně levně. Ten černý pruh asfaltu stoupá lesem jako okolní sjezdovky. Rovně a přímočaře.
Když nohy, které už mají za sebou 300 km, přemlouvám k lámání klik, vysílám do tmy jedno peprné slovo za druhým. Bohužel moje kolo je vybaveno do Alp hodně těžkými převody (převodníky 53/39, kazeta 11/27). Nadávám si, že jsem pěkný lempl a měl jsem do výměny před odjezdem zainvestovat. Brácha čeká nahoře a zkouší aspoň na chvíli usnout, probouzí se i Ňůmen. Mé výkřiky do tmy mají konečně posluchače!
Vysoké Taury
Ve tři hodiny ráno sjíždíme do údolí řeky Drávy, kterým se stoupá až do Lienzu. Tady zažívám psychickou krizi, protože jsem si nějak vsugeroval, že údolí je dlouhé asi 50 kilometrů, a ono je to o třicet víc. Nuda, tma, nuda, čekání, pak konečně svítání a ukazatel „Lienz 5 km“.
Přiznám se, že projíždím i pár úseků označených autíčkem (rychlostní komunikace). Motat se po cyklostezce cik cak údolím se mi nad ránem, kdy není žádný provoz, fakt nechce. Mám ale vítr z toho, aby nás nenačapal nějaký Simír z dálniční policie, protože kdyby to byl zlý pán, mohl by celou naši akci ukončit. A hle, projel okolo dvě minuty po tom, co jsme minuli značku s přeškrtnutým autíčkem! Uff… Valíme dál!
V Lienzu odbočujeme do údolí řeky Isel, podél níž si užívám poslední „vlídné“ stoupání. Pak už to bude pěkně na stojáka s marným hledáním lehčích převodů. Vysoko nade mnou se objevují kamenné hradby silnice stoupající do vysokohorské vesničky Kals. Výška se tu nabírá hodně rychle. Kdybych nezažil výjezd Katschberghöhe, asi by mi to tu připadalo dost prudké. Ale ta noční můra mi zvýšila morál.
Před Kalsem poprvé vidím obrovskou pyramidu Grossglockneru a její levou hranu, po které bych měl za několik hodin stoupat k vrcholu. Připadá mi to nepředstavitelné. Jedna půlka mozku hlásí: „Tam nahoře, že budeš dnes odpoledne stát? To ses zbláznil!“ Druhá na to: „Je to dobrý, zvládneš to!“
Výjezd k chatě Stüdlhütte
Pak se mi na již značně opuchlé a zhuntované tváři objeví úsměv. Naproti nám jede Georg Oberlohr – chatař z Stüdlhütte, k níž budu za pár okamžiků stoupat na horském kole. Občas mě z auta povzbuzuje a pak vytahuje vysílačku, v níž se ozývá náš další kamarád – Franz Holzer, horský vůdce z Matrei, který se mnou a s Ňůmenem půjde na vrchol. Projíždím nádhernou vesničkou Kals a celkem v pohodě zdolávám osm kilometrů dlouhou vysokohorskou silnici. Náhle vidím Grossglockner jako na dlani a brzdím u penzionu Lucknerhaus (1 920 m).
Na kole do 2 801 metrů
Ze střechy sundáváme bika, chytám jeho široká řídítka a vyrážím vstříc brutálnímu výjezdu k chatě Stüdlhütte (mimochodem pojmenované po svém projektantovi a staviteli, rodáku z Prahy Johannu Stüdlovi). Georg s Ňůmenem nasedají na nákladní lanovku upravenou pro přepravu dvou lidí, z níž Ňůmen natáčí skvělé „letecké“ záběry. Dole se motám já – herec a scenárista celého představení, které ještě nemělo přestávku a odehrává se už bezmála osmnáct hodin.
Stezka k chatě je značená pro pěší turisty červenou barvou jako „středně náročná“, ale pro bikera to znamená obtížnost černou jako uhel. Těžké technické pasáže a prudké výjezdy ale zvládám dobře. Sám sebe se ptám, kde se v těch nohou bere tolik sil. Hodně mě to baví! Občas ale slezu a tlačím. Nejen kvůli tomu, že to na některých úsecích jinak ani nejde, ale jsou zde místa, kde může člověk za ztrátu rovnováhy zaplatit pádem z několika desítek skalnatých metrů.
Chata Stüdlhütte
Za hodinu a dvacet minut slézám z biku u chaty Stüdlhütte (2 801 m), kde se vítám s horským vůdcem Franzem.
Po svých do 3 798 metrů
Cesta přes ledovec k hřebeni Stüdlgrat mi připadá dlouhá jako průjezd údolím Drávy. Takže bez konce. Pak už konečky mých prstů svírají skálu a společně s Ňůmenem a Franzem v čele přelézáme první obtížnější místo.
Každý stup i chyt musím opravdu dlouho promýšlet. Chyba by hodně bolela. Přes hřeben plují mraky a občas mizíme v mlze. Výhledy bych si stejně neužil, protože mé oči zkoumají strukturu skály pečlivěji než kdykoliv předtím.
Lezení na hřebeni Stüdlgrat
Nevnímám ani čas, jen skálu a půlkilometrovou hloubku pod svou zadnicí. Náhle se za skalním blokem v mlze objevuje silueta vrcholového kříže! Za chvíli pod ním klečím a vypínám stopky: po 22 hodinách a 15 minutách (a 477 km a 7 400 výškových metrech). Objímám se s Ňůmenem, Franzem a myslím na bráchu, který mi tolik pomohl a bohužel tu nemůže být s námi.
A rychle dolů!
Každé dobrodružství v horách ale končí až dole v údolí. Z nebe se začíná sypat krupice a okolo se stahují mraky, u nichž hrozí bouřková palba. Takže konec emocím a soustředit se. V dešti slaňujeme přes Kleinglockner a přes ledovec scházíme k chatě.
Objímám se s bráchou, který nám přichází naproti. Jakmile za sebou zavřeme dveře, začíná průtrž. Připíjíme si na úspěch domácím šnapsem. Ale s alkoholem to nesmím moc přehánět, protože mě čeká sjezd do Kalsu.
Přestalo pršet a já se pouštím dolů pěšinkou, již jsem si poctivě vyšlapal. Euforie z úspěchu v kombinaci se šnapsem mě uvolnily a jízdu si užívám. Je to nejkrásnější sjezd, jaký jsem kdy zažil. Po 27 hodinách od startu ve Vídni konečně zvoním na paní v penzionu. Otevře a před ní stojí zombík… Ale sprcha a jelení guláš k večeři ze mě zase udělaly normálního člověka.
Daniel PolmanÚspěšný ultracyklista, novinář a spisovatel z Nové Paky je držitelem rekordu v jízdě na 24 hodin (911 km), který vytvořil v roce 2016 na Slovakiaringu. V roce 2019 dokončil jako třetí Čech 5 tisíc kilometrů dlouhý závod napříč USA – Race Across America. V roce 2020 zvládl jako první trasu nového extrémního závodu Race Around Czechia And Slovakia (RACAS) s délkou 3 540 km a převýšením 36 tisíc metrů. Trasu podél české a slovenské hranice zvládl absolvovat v čase 7 dní a 23 hodin. Průměrně za den spal jen hodinu a 20 minut, ujel přes 440 kilometrů a nastoupal přes 4 500 metrů. V červnu 2021 by se měl postavit jako první český cyklista na nejdelší silniční etapový závod na světě Red Bull Trans Siberian Extreme. Trasa vedoucí z Moskvy do Vladivostoku měří 9 100 km. Ještě předtím však pro magazín Auto DNES zavzpomínal na své předchozí odvážné akce. O svých cestách píše knížky a pořádá o nich besedy. Více na webu www.danielpolman.com, na Facebooku a Instagramu. |
