Letos mi jako právoplatné náplavě poprvé odpadla ranní nervozita časného vstávání a přesunu do Prahy. Budík na osm ráno, snídaně a už v závodním šup šup na Staromák. Poslední rozloučení se ženou, která trvá na tom, že si musím rychle vyplnit ještě kontaktní číslo pro případ nouze, protože moc dobře ví, že kilometry naběhané v předmaratonské přípravě bych spočítal na prstech dělníka na pile.
Následuje urychlený přesun do startovního koridoru. Překlik u předpokládaného času, uváděného do registrace, mi přisoudil sektor B, tedy v poli téměř profi běžců. Do sektoru přiskakuju nerozcvičený právě s prvními tóny Vltavy, start…vteřina slávy při záběru televizních kamer a jde se na to. První krize přichází někdy po proběhnutí Pařížské ulice, tedy po necelém kilometru. Mísí se ve mě ve spěchu snězená snídaně a myšlenky na to, kolik toho mám ještě před sebou.
Nevím, koho pan Capalbo nahoře pravidelně uplácí, ale počasí bylo opět skvělé, atmosféra elektrizující, diváci okolo trati motivující, krize po chvilce odchází s rozjezdem playlistu, který jsem sestavil ranní cestou v tramvaji. Kilometry ubíhají překvapivě rychle, až podezřele snadně. V hlavě si po kouscích odkrajuji kilometr za kilometrem, vysmívám se všem doporučením, že před startem na maratonu, musíte mít naběhány, stovky, tisíce kilometrů. Letošní přípravu jsem opravdu podcenil, z části zraněním nohy, z části proto, že ač téměř fanatický milovník běhu, jsem v posledních měsících upřednostnil spíše zvedání činek a formování postavy do plavek.
25. kilometr a průběh Smíchovem stále v pohodě, ve sluchátkách Spomal od Pehy u mě po vzoru Hala Koernera vyloudí úsměv od ucha k uchu. Zdravím se s dětmi podél cesty, všechno vypadá pohádkově. Třicátý kilometr a Poletuju od Dogy zcela jasně vystihuje můj aktuální fyzický i duševní stav. Předbíhám běžce, kteří očividně přepálili první polovinu závodu a už jen s obtížemi se nutí k tomu udělat další kroky. Stále si kontroluju aktuální rychlost, držím čas asi 15 minut pod osobním rekordem z loňska, kdy jsem měl opravdu naběháno. Probíhám okolo Rudolfina a říkám si, že tentokrát mě nezastaví ani druhé kolo obávanými Holešovicemi a Libní. Sebevědomí ze mě přímo tryská.
Omyl. Maratonskou zeď tentokrát organizátoři postavili zákeřně za Mánesovým mostem, tedy na třicátém třetím kilometru. Byla přesně taková, jak se o ní píše. Nastává malý osobní Y2K, během chvilky vypovídají službu nohy, nepomáhá ani Všechno bude Fajn od Žentouru, hlava přehodnocuje priority a z honby za osobákem se stává bitva o holý život. Tohle všechno během několika málo minut. Najednou se i 300 metrů k občerstvovací stanici zdá jako nepřekonatelná vzdálenost. Přichází křeče, doplácím na špatnou přípravu, kdy při sobě, na rozdíl od minulých ročníků, nemám žádný carbosnack a magnézium. Ti, kterým jsem se ještě před několika kilometry smál, mě předbíhají a mě připadá, že snad stojím. Ale nevzdávám se, bojuju, tentokrát však už jen sám se sebou, otočka na Libeňském mostě, do cíle nějaké 4 kilometry, musím máknout.
Motivován tím, že mi v cílové rovince na Pařížské fandí rodina a že pokud nechci propásnout jejich odjezd z Prahy, musím zabrat. Sbírám poslední kousky psychických sil, řítím se do cíle. Těšnovský tunel, kilometr do cíle.
Průběh cílovou rovinkou, pozdrav s rodinným fanklubem, ze kterých vyzařuje hrdost na to, že jsem to zvládl mi do očí vhání slzy radosti. Ty se po průběhu cílem mísí s totálním vyčerpáním a naprostou fyzickou nemohoucností. Opět však naskakuje úsměv na rtech, gratulujeme si s běžci okolo. Vyčerpaný si slibuji, že už nikdy, ale však to znáte.
Nádherný pocit. Né pro rekordy, osobák zůstal o 19 minut nepokořen, né pro těch pár lajků u fotky na facebooku, ale právě pro ty nádherné pocity hrdosti na sebe samotného, pro pocit toho, že člověk, i když je opravdu na dně a myslí si, že to nezvládne, je schopen dokázat zázraky. Stačí si věřit!
P.S. A nebo stačí pořádně trénovat, vyvarovat se toho, co jsem nezodpovědně udělal já, a maraton si užít od začátku do konce. Je to něco nádherného a jak řekl kdysi Emil Zátopek „ Jestli chceš něco vyhrát, běž 100 metrů. Jestli chceš něco zažít, běž maraton.“
