ukázka 1:
Auto v plné rychlosti vylétlo ze silnice, dopadlo na železniční trať a řidičku náraz katapultoval ven. První štěstí měla, že si nehody všiml pán jedoucí v protisměru. Zastavil, běžel na místo, ženě sundal ruku a nohu z kolejí a asi za dvě minuty projel vlak. Ošetřili jsme ji, naložili, ale krátce před přistáním v nemocnici se jí zastavilo srdce. Ještě ve vrtulníku jsem ji musel resuscitovat a říkal jsem si, že takový stav nemůže přežít. Jenže ona za mnou po několika měsících přišla. Po svých, s dobrou náladou. To mě skoro až dojalo. Úsměv pacientů, které jsem naposledy viděl v bezvědomí, je pro mě asi největší odměna.
ukázka 2:
Letěli jsme k mladé dívce, oživovali ji desítky minut a srdce se pořád ani nehnulo. Bylo to v noci, na ubytovně, navíc jsme přistávali docela daleko. Spousta doktorů by možná řekla, že nemá šanci, a resuscitaci by ukončili. Ale my se rozhlédli po pokoji, viděli rozházené dětské hračky a rozhodli se, že to ještě musíme zkusit. Za stálé resuscitace jsme ji předali do nemocnice, srdce pořád ne a ne naskočit. Asi za čtrnáct dní mě na chodbě zastavil záchranář, se kterým jsme k případu letěli: „Byl jsem v nemocnici a holka se normálně prochází po oddělení. Je úplně bez následků.“ To mě skoro až dojalo. Nejsem z kamene a nebudu lhát: pocit ze záchrany lidského života je příjemný.
Chvílemi smutné, chvílemi vtipné. Vycházejí rozhovory s lékařem letecké záchranky |
ukázka 3:
Pán dva týdny před svými devadesátinami zkolaboval před domem. Kolem běželi dva mladí lidi, všimli si ležícího těla, zavolali záchranku a začali s resuscitací. Když jsme dorazili, babička povídá: „Chudák se tak těšil, jak oslaví devadesátku. Všichni jsou pozvaní…“ V duchu jsem si říkal, že se toho asi nedožije, a paní jsem opatrně oznámil: „Mrzí mě to, ale šance, že se vám v takovém věku a při zástavě oběhu vrátí domů, není velká.“ A víte co? Dopadlo to dobře! Nejenže se děda vrátil domů, ale devadesátiny opravdu oslavil s celou rodinou. A to díky dvěma mladým lidem, kteří nebyli lhostejní.
ukázka 4:
Jarmil se cestou z posilovny stavil v obchodě, vybíral housky a najednou zkolaboval mezi regály. Prodavačky ho začaly oživovat, za chvíli se k nim přidali městští policisté a za další chvíli my. Dostal výboj, pomalu se probral a ze všeho nejdřív se ptal, kolik má naloženo. Chvíli jsem nechápal, o čem mluví, a málem jsem mu začal počítat housky v košíku. Ale pak mi došlo, že je hlavou ještě v posilovně. „Ještě vám deset kilo přidáme, to zvládnete,“ povídám mu. Byl dvanáct minut ve stavu klinické smrti. Odvezli jsme ho, ještě večer napsal, jak nám děkuje, a můžu říct, že se z nás stali kamarádi.
