Na občasné výpadky signálu během přímých přenosů odpoledních představení z Metropolitní opery do kin je divák zvyklý. Tak trochu patří ke koloritu tohoto svébytného divadelně-filmového žánru. V pražském multiplexu CineStar Anděl nicméně při sobotní projekci nové inscenace Lohengrina od Richarda Wagnera vypadával signál od počátku vytrvale.
Z předehry člověk neměl nic, z trhajícího se obrazu pak sotva zaregistroval scénu připomínající něco jako podzemní úkryt s průzorem na oblohu, na níž se zjevuje Měsíc a pak se zalije rudým světlem. Po chvíli marných snah o nápravu byla projekce zrušena a rozladěným divákům, které očividně moc neuspokojilo spíše neurčité vysvětlení pracovníka multiplexu, že problém je kdesi nahoře ve vysílači, bylo vráceno vstupné.
Autorka tohoto textu se nakonec rozhodla přejet ze Smíchova na Václavské náměstí a zkusit štěstí ve Světozoru. Tam žádný problém nebyl a po začátku projekce zbylo i několik volných míst. Skutečné dojmy začínají tedy někde v polovině prvního dějství.
Ale i kdyby nebylo ztracených minut, tak by se nejspíš nedalo rozklíčovat, proč se král z 10. století Jindřich Ptáčník s celým vojskem uchýlil do podzemí a proč právě zde řeší mocenský spor, do nějž zasáhne bájný rytíř Lohengrin, který navíc v bílé košili a černých kalhotách vypadá mezi jinak spíše pohádkově oblečenými postavami jako současný číšník.
Režisér François Girard sice děj neaktualizoval, neumístil ho třeba do kanceláře firmy, ale to v tomto případě není zásluha, protože i „klasičtější“ režie se musí umět.
Gesta bez významu
Scénografie však připomíná nízkorozpočtovou fantasy a nejhorší je, že před ní defilují všechna klišé, pro něž speciálně Wagnerovy opery bývají terčem karikatur. Včetně objemnějších rozměrů některých sólistů. Teatrální gesta a aranžmá sboru i sólistů si o humorný komentář přímo koledují, protože místo aby působila velkolepě, vyhlížejí trapně a úsměvně.
Člověk si mimoděk vybavil remake bayreuthské inscenace Lohengrina z roku 1967, jejž pro pražské Národní divadlo roku 2017 připravila Katharina Wagnerová, dcera režiséra Wolfganga Wagnera a pravnučka skladatele. V něm se také pracovalo s velkými gesty, ale vše jakoby vyvstávalo z hudebního proudu a vnitřní napětí bylo všudypřítomné. V Metropolitní opeře je to jen jakási univerzální ilustrace.
Stálo však za to zavřít oči a poslouchat – byť jen reprodukovanou – hru orchestru, který vedl hudební ředitel Metropolitní opery Yannick Nézet-Séguin. Byla průzračně krásná a vylehčená (mimo jiné s fantastickými dechy), v ní se odehrávalo skutečné drama. Ve zpěvu už celkově vzato méně. Nicméně všechna čest polskému tenoristovi Piotru Beczalovi v titulní roli.
Třebaže jeho první výstup jsem neslyšela od počátku, tak vše další, včetně závěrečného odhalení Lohengrinova tajemství zpíval bez viditelné námahy, s lyrickým půvabem, ba téměř belcantovou elegancí. Navíc i ve svých 56 letech vyhlíží i před kamerou stále mladistvě a dostatečně atraktivně pro roli zachránce dívky Elsy, neprávem obviněné z vraždy svého bratra.
Onu dívku zpívala sopranistka Tamara Wilsonová, která ji ovšem opticky vůbec nepřipomíná a její charisma není dostatečné, aby člověk nadváhu vnímal jako součást osobnosti. Její zpěv byl moc heroický, založený na produkci silného zvuku, ale Else nejvíce sluší stříbřitá, byť samozřejmě průrazná křehkost.
Také představitelka intrikánské Ortrudy Christine Goerkeová se zjevně řídila snahou hlavně ze sebe dostat co nejvíc explozivního zvuku. Ale jakkoli jde o temnou figuru, vášnivou ve své nenávisti, tak opera, a Wagner zvlášť, je i o nějaké rétorice, a ta se ve zpěvaččině výkonu příliš vysledovat nedala.
Barytonista Jevgenij Nikitin, jenž zpíval rytíře Telramunda, a basista Günther Groissböck, obsazený do role krále Jindřicha, měli podobný problém: party pro ně byly příliš vysoko a příliš dramatické, takže jejich zpěv působil jakoby úzce a suše, bez dostatečné hlasové „šťávy“. Jako vždy u kinopřenosů z Metropolitní opery, jde o zprostředkované, ovšem rozhodně zajímavé vjemy.
Do konce letošní sezony jsou ještě připraveny projekce Verdiho Falstaffa, Straussova Růžového kavalíra, nového díla Terence Blancharda Šampion a Mozartových oper Don Giovanni a Kouzelná flétna.
