Ne že by zkušená moderátorka mohla na vznešeně dietní podobě výročních divadelních trofejí něco změnit, kromě úvodního žertu o úsporných opatřeních promítnutých i do její róby a pohotově ironické reakce na Vandu Hybnerovou, která předem prozradila jméno posledního laureáta, neměla čím se blýsknout.
Na druhé straně nebylo snadné kličkovat mezi dalšími záskoky slavnostního večera. V případě vítězky v oboru alternativního divadla Nely H. Kornetové, za niž ocenění převzal otec, pomohla glosa „to je alternativa!“, v případě pocty za celoživotní mistrovství v činohře pro Františka Němce zaskakovala naopak hercova dcera vzkazující, že otec leží s covidem.
 |
Přitom právě tato kategorie zpravidla tvoří vrchol přenosu, jenž udrží diváky ve stavu bdělosti. Naštěstí zábavnou pointu zařídil záchranář nejen seriálů Pálava či Hořký svět, Bolek Polívka vyznamenaný za životní mistrovství v alternativě. Jeho poděkování osobním partnerkám v podobě rady „Chovejte se k první ženě, jako by byla poslední, a k poslední, jako by byla první“, nikdo nepřebil.
Pravda, několikrát se dojemně děkovalo maminkám, jednou „manželovi, kterého mi sněmovna pořád nechce povolit“, dvakrát v angličtině – obě výroční baletní trofeje totiž vyhráli cizinci, několikrát zazněla výzva proti válce a jednou podpora studentskému hnutí na DAMU Nemusíš to vydržet.
Ale jinak se Thálie držela zvyku, že do každého účastníka, jenž překročí práh hostitelského Národního divadla, vstoupí vzletná ušlechtilost proslovů, ve kterých se nejčastěji opakuje slovo pokora a kde člověk vděčně vítá každý přirozený lidský projev, jaký vedle Polívky zařídil třeba loutkoherec Gustav Hašek přiznáním, že se mu už půl hodiny chce „strašně čůrat“.
Cenu Thálie má Saša Rašilov, Bolek Polívka i František Němec |
Že uznání pro překladatele Martina Hilského či režiséra Viktora Polesného jsou na svém místě, nelze pochybovat, že se ceny za jednotlivé profesní výkony rozprostřou mezi oblastní scény, patří k bohulibé tradici Thálií, a že se vzpomnělo na umělce, kteří se cen nedožili, slouží Herecké asociaci ke cti.
Důstojnost večera sice nepřeje módním výstřelkům, nicméně z přehlídky úborů se dalo vyčíst, že letí asymetrický střih „vpředu kratší než vzadu“; ostatně lépe se tak stoupá na jeviště. Jiným typům uměleckých cen pak Thálie rozumně napověděly, že širší nominace stačí připomenout v titulcích; šetří to čas.
Zkrátily se i šroubované medailonky v duchu životopisů uchazečů o zaměstnání. Navíc se Thálie udílely kvůli covidové prodlevě za dvě divadelní sezony a do vymezeného televizního času se muselo vtěsnat devatenáct nositelů, což tempu pořadu prospělo. I když mramoru zbylo pořád dost.
