RECENZE: Musíš spáchat ještě hodně hříchů, holčičko, než mě doženeš

Titul Aalto: Architektura emocí zní dost akademicky, až nezáživně. Avšak rozhodně by neměl odradit. Protože pod příběhem světoznámého finského architekta a jeho ženy se vedle obvyklých encyklopedických přísad typu „život a dílo“ tají silná a jedinečná romance.

Alvar Aalto totiž se svou první manželkou Aino Aalto nejen společně tvořil stavby, nábytek i dekorace předbíhající dobu, ale také je pojil vzájemně oddaný intimní vztah, jakkoli by jej vyznavač tradiční rodiny mohl označit za „modernější“ než všechny jejich práce. 

Láskyplnost vedle svědectví pamětníků či potomků vyvěrá zejména z dopisů, jež režisérka Virpi Suutari v dokumentu cituje. „Už žádná rutina, jen ty a já.“ Nebo „Mimo nás dva není nic“. Případně „Máme jeden druhého, společnou práci, zdravé děti; co víc bychom si mohli přát.“

Přitom podle otce, jak vypráví dcera, bylo hlavním úkolem matky postarat se o něj, pak teprve o vše ostatní. „Holčičko moje,“ píše ženě z kongresu architektů, zatímco ona s dětmi doma prodělávala nemoc, „doprovázela mě tu jedna slečna. Byl z toho samozřejmě milostný příběh, ale nic, co by ohrožovalo ducha či tělo, protože jsem bláznivě zamilován do tebe.“

Alvar Aalto byl podle svědků nesmírně vtipný, společenský, rád flirtoval. Při pobytu v Americe žertoval, že své manželce zaplatí gigola na celou noc. 

Ale ani tišší a zdrženlivější Aino Aalto zjevně nebyla vzorem věrné domácí putičky. „Musíš spáchat ještě hodně hříchů, než si budeme kvit,“ psal jí manžel. „Já je sbírám občas i na ulici, kdežto ty ve spořádaných rodinkách.“

Přijmout jejich uvolněný, přitom však nad jiné pevný vztah znamená pochopit dobu a prostředí, kde se Aaltovi pohybovali. V roce 1924 se na svatební cestě v Itálii učili principům antické městské kultury, což využili v moderní architektuře; proslulá je Aaltova práce s přirozeným světlem či odmítání klimatizace: „Zvyšte stropy, vpusťte dovnitř vzduch a dejte lidem víc prostoru.“

Ve 30. letech pod značkou Artek prodávali do Anglie tehdy „strašně levný“ nábytek, který si zahrál i ve sci-fi Svět za sto let, později dodávali zařízení Lauranci Rockefellerovi, vystavovali v newyorském Muzeu moderního umění a nejen originální domy, ale i křesla, lampy či vázy, jejichž výslednou podobu film konfrontuje s nákresy, dráhu výjimečného tandemu dokreslují.

Jak vidno, romance tvoří pouze jednu linii komplexního dokumentu, který lehce zjednodušuje pouze dvakrát. Nejprve za druhé světové války, kdy Aalto přijal pozvání Hitlerova architekta Alberta Speera. 

Aalto: Architektura emocí

65 %

Režie Virpi Suutari

Kinobox: 69 %

IMDb: 7.0

Prý tam v přípitku pronesl: „My Finové nejsme ani nacisti, ani bolševici, jsme lesní opice z eskymácké země.“ Ovšem vyložit tehdejší pozici Finska mezi Sovětským svazem a Německem by vydalo na další film.

Druhé zkratky se film dopouští za éry 60. let, kdy ve světě uznávaný, ale doma kritizovaný Aalto zahořkl a stále více pil, protože „pro levičáky to byl kapitalistický architekt“, o téměř okrajové roli druhé manželky nemluvě. Nicméně do stominutové metráže se i tak vešla nevídaná dávka krásy a lásky.