Jsem máma tří dětí a stává se mi, že jsem někdy podrážděná, nevím, co dřív, a pak mi i ujedou nervy. Také moje děti jsou sem tam nenaladěné, ve svých náladách se někdy střídají a upřímně musím přiznat, že někdy je to boj – ustát tyto emoční nesoulady se zdravým rozumem. Vidím, jak je každé jiné, každé dostalo do vínku jiné vlastnosti, ale vím, že je miluju nepodmíněně. Možná ne stejně, ale absolutně. A tak se divím, že občas některá matka přizná, že zatímco jeden potomek je pro ni zlatíčko, toho druhého tak úplně nemusí.
Kde se bere neláska?
V souvislosti s tím, jak je jedno dítě stavěné na piedestal, zatímco jiné neslyší vlídné slovo, se mi okamžitě vybaví jedna moje známá, maminka dvou holčiček. I když si první přála a po jejím narození ji zahrnula naprosto vším, po narození druhé dcery se její přístup úplně změnil. Roztomilá a sladká už byla jen ta malinká, zatímco po té větší se svezlo úplně vše. Pochopitelně tím zkazila, co mohla, a její dcery si k sobě nikdy nenašly vztah. A mně nikdy nešlo do hlavy, proč k ní měla zničehonic takovou averzi.
Sama by asi věděla, který z následujících čtyř důvodů byl na vině.
1. Tíha zodpovědnosti
Může vycházet z našeho vědomí, že už musíme dítě „vystrčit“ do světa. Třeba jen do mateřské školky, kde ale už funguje bez našeho dozoru. A pochopitelně nás pak někdy přepadají úzkostné pocity spojené s obavami, jak to tam zvládne, jak obstojí v kolektivu, jestli si bude umět najít kamarádky, bude se líbit paní učitelce... Z toho důvodu máme pak tendence zbavit ho předem všech špatných vlastností a rušivých nuancí.
Jenže si občas neuvědomujeme, že neustálým káráním můžeme způsobit, že dítko může být ve zvýšeném napětí.
2. Projekce
Všichni tušíme, v čem tkví naše slabé stránky, víme, co se ukrývá v našich třináctých komnatách, jaké rysy naší osobnosti nám nejvíce komplikují život. Jenže dítě má naše geny i výchovu. A právě vlastnosti a způsoby chování, jež sami u sebe nesnášíme, jasně pozorujeme na potomkovi. A reakce? Chceme je okamžitě zablokovat, protože nechceme dopustit, aby se to, co nás na nás samotných štve, projevilo u těch, kteří pro nás znamenají nejvíc. Jenže na to jdeme občas takzvaně „jako řezník na prase“. A kontrolujeme, sekýrujeme, neustále dítě rovnáme „do lati“.
3. Nevyzrálost
Další příčinou, proč se na dítě utrhujeme a často vybuchneme, je naše neschopnost vcítit se.
Jistá emoční nevyzrálost. Zatímco jedno je malé a roztomilé, to druhé už umí zazlobit, udělat nepořádek nebo nám dát najevo, že i ono nás má svým způsobem dost. Každá taková „vzpoura“ proti zaběhnutému pořádku v nás následně vyvolá vztek. Automaticky si tak hýčkáme toho nekonfliktního, roztomilého a malého, který nám zatím bezprostředně dává najevo jen lásku. Jenže s tím druhým si najednou nevíme rady. Bohužel tím opravdu začnou city někdy chladnout. A na obou stranách.
4. Únava a nervy na pochodu
Když vychováváte dvě i více dětí, zpětně si uvědomíte, že jeden potomek je vážně svým způsobem „oddechovka“. Víc než jedno dítě znamená, že se musíte naladit na potřeby všech. Když jsou malé, lítáte od jednoho ke druhému, když jsou větší, bojují o pozice, často se o něco přetahují, perou a křičí. Každé dítě má jiný spánkový režim, takže je nikdy „nevypnete“.
Dostáváte se snadno do situací, kdy jste tak unavené, že máte pocit, že explodujete.
A v takové chvíli se terčem opět může stát dítě, které je vzpurnější, starší či třeba jen méně mazlivé. Přitom by stačilo, kdyby to někdo vzal na pár hodin za vás, abyste mohly nabrat dech.
Každé dítě jiným metrem
Hlavně zachovejte klid, nezačínejte se hned obviňovat z toho, že jste strašná a nespravedlivá matka.
Podle psychologů je prý tento jev mnohem častější, než si myslíme, jenže málokterá máma se otevřeně přizná. Odborníci to vysvětlují tím, že v roli rodiče pracujete s pocity. A za ty pocity de facto nemůžete. Můžete se ale snažit dopátrat, co je vyvolává a způsobuje. Tedy začít samy u sebe. Ideálně za pomoci psychologa či psychoterapeuta, pokud jste přesvědčené o tom, že opravdu praktikujete výchovu dvojího metru. Odborníci se ale netají tím, že je svým způsobem normální, že tíhneme k jednomu dítěti víc. Je přirozené mít slabost pro dítě, které je vám svou osobností bližší. Prostě si víc sedíte, lépe si rozumíte. Ale důležité je chovat se tak, aby toto naše mateřské „zakolísání“ pocítil ten méně milovaný potomek co nejméně, nebo raději vůbec.
„Moje zkušenost je taková, že kdykoli jsem slyšela nějakého rodiče mluvit o tom, že je mu jedno z dětí bližší, cítila jsem za tím, že má rád všechny svoje děti. A že je smutný nebo se cítí provinile za to, že je mu jedno z dětí bližší,“ říká psycholožka a psychoterapeutka Anna Rubešková.
Jak by mohlo nebýt, když je každé jiné?
S každým zažíváme jiné pocity, některé pocity jsou nám příjemné, jiné nepříjemné. Klíčem je změnit perspektivu, přestat děti srovnávat. Užít si čas s každým z dětí, vnímat ho, jaké skutečně je. Někdy dochází i v případě vlastních dětí až k averzi k jednomu z nich.
Jak se svými pocity pracovat, abychom mu nějak zásadně neublížili?
Averzi máme k tomu, co nemáme rádi sami na sobě. Můžeme sice mít pocit, že dítě „se chová nesnesitelně“, ale ve skutečnosti je jeho chování nesnesitelné pro nás. Někdo jiný by toto chování možná ani nezaznamenal. Je třeba se proto zamyslet nad tím, jakého bolavého místa v nás se chování dítěte dotýká.
Občas vzniká averze k dětem i v porozvodových fázích, kdy nám po potomek může silně připomínat partnera, který odešel…
Rozchod s partnerem, se kterým máme společné děti, je sakra těžký. Vyhrocené emoce, strach z budoucnosti, rozpad jistot (byly to tak neotřesitelné jistoty, že jsme o nich ani nevěděli, všimneme si jich, až když o ně přijdeme). Když si na někom vybijeme emoce, nezbývá než se omluvit. Stát se to může, ale vypovídá to o našem stavu (našem strachu, vyčerpání, zklamání atd.), nikoli o člověku, na něhož si frustrace vyléváme. Můžeme dítěti stručně říct, jak se cítíme, např. „víš, mám toho teď hodně, jsem unavená, mrzí mě, že jsem na tebe křičela“. Záleží na věku dítěte, neberte to jako obecný návod. Je dobré volit zlatou střední cestu – sdílet občas s dítětem, jak se cítím, aby pochopilo, že moje reakce jsou moje a nevypovídají o něm, že by bylo špatné. Ale nepřehánět to, abych na něj nenavalila zodpovědnost za svoje trápení („máma je už zase vyčerpaná/smutná, musím ji chránit“). Pokud nás dítě rozčiluje tím, že nám připomíná bývalého partnera, od kterého se cítíme zraněni, pak nezbývá než si uvědomit, že jsme vedle jak ta jedle. Dítě je dítě a partner je partner. Jsou to dvě svébytné bytosti. Naše mysl je navíc ve stavu rozčilení a zranění vidí silně zkresleně. Vidíme zvýrazněně rysy, které nám „ubližují“, a příznivější vlastnosti ignorujeme. Je to zamilovanost naopak. I v zamilovanosti vidíme člověka falešně – vidíme hlavně to, co s námi souzní, a rozdíly ignorujeme.
Je vůbec normální milovat všechny děti stejně?
Aby bylo možné na tuto otázku odpovědět, museli bychom se nejprve shodnout na tom, co je to láska. Dokud nedosáhneme stavu naprosté bezpodmínečné lásky ke všemu a všem, bude naše láska pouhým lidským citem, který je vždy alespoň částečně podmíněný – lidskou láskou milujeme vždy jen částečně, jakkoli to může znít mnohému čtenáři nepříjemně. Dobré je položit si otázku, co rodič myslí tím, když se obává, že má jedno dítě raději.
Že se s ním cítí lépe než s druhým? Viní se za svoje pocity?
Pocity přicházejí a odcházejí, nevolíme si je. S každým člověkem se cítím jinak. Není důvod, proč bych se měla cítit stejně s každým ze svých dětí. Jde o to, abychom byli ochotni nechat se našimi dětmi proměňovat. Neumím si představit větší vyjádření lásky než ochotu nechat sám sebe vztahem proměnit.
Příběh Renáty (36): musela jsem vyhledat psychologa
„Jsem maminka dvou synů. Tříletého Tomáška a šestiletého Jakuba. Ale už od chvíle, kdy se narodil mladší syn, jsem cítila, že nedokážu svoje city a lásku dělit stejně. Zatímco Tomáška bych láskou snědla, Kuba mě svou povahou zkrátka vytáčel doběla,“ přiznává paní Renáta.
Jin a jang
Starší syn byl podle této maminky vždy neřízená střela. Byl odtažitější, často si stavěl hlavu, občas se zablokoval tak, že se s ním nedalo hnout. A pro Renátu bylo někdy nadmíru vyčerpávající, když ho musela neustále přesvědčovat, co a proč má teď jít dělat. Když byl Tomášek větší, nůžky se rozevíraly stále více. „Pokaždé když Kuba Tomáškovi provedl nějakou lumpárnu, hned jsem startovala. Jenže postupem doby začalo být vážně ještě hůř,“ vzpomíná Renáta.
„Zatímco Tomáškovi bych odpustila cokoliv a vlastně mi to připadá i svým způsobem roztomilé, u staršího Kuby jsem vyloženě čekala na to, co zase udělá špatně, abych ho za to vypeskovala. Nikdy jsem ho nebila, to určitě ne, ale za prohřešky jsem ho trestala mnohem přísněji,“ svěřila se Renáta.
Pomoc jako jediná šance
Maminka dvou synů ale naštěstí neztratila soudnost a uvědomila si, že se chová nepřijatelně a že by tak svého staršího syna úplně zničila. Protože si ale neuměla poradit, objednala se k psychologovi. „Vím, že bych se na Kubovi mohla podepsat. Proto jsem se rozhodla jednat. Doufám, že nám to pomůže,“ uvedla na závěr.
