Ana a Mia se v příběhu objevují jako vnitřní hlasy, neviditelné „kamarádky“, neustále komentující a kritizující vše, co po dokonalosti toužící dospívající dívka dělá a prožívá. Chudák malá tlustá Anna. Nikdo ji nemá rád, nikdo ji nepotřebuje. Nemůže za to, že je nemožná. Právě takové hlasy už od třinácti let sekýrovaly i Sáru...
Kdy jste si připustila, že trpíte anorexií?
Asi po půl roce. Ale léčit jsem se s ní začala až loni na jaře, po pěti letech. Anorexie byla spouštěč, potom se na ni začaly nabalovat další a další potíže.
Jaké?
Byla jsem několikrát hospitalizovaná na psychiatrii. Kvůli depresím, sebepoškozování, sebevražedným sklonům. O všem jsem doktorům řekla, kromě anorexie. Bylo to moje tajemství. Styděla jsem se za ni.
Nebylo to na vás poznat na první pohled?
Já jsem neměla jen anorexii, ale i bulimii a záchvatovité přejídání, takže mi váha skákala. A jakmile nejste úplně vychrtlá, tak nikoho nenapadne, že máte anorexii.
Co vlastně taková anorektička jí?
Největší extrém byl, když jsem třeba pět dní nejedla nic. Do toho jsem sportovala každý den čtyři hodiny a pila čtyři energeťáky bez cukru, dva litry kafe a dva litry koly bez cukru.
To zní dost šíleně. Co tomu říkalo tělo?
Nechápu, že jsem se nesložila. Byla jsem neskutečně unavená, ale zajímalo mě jen číslo na váze. Bylo mi jedno, jestli si nemůžu dojít na záchod, že mám mžitky před očima, motá se mi hlava, že pořád myslím na jídlo. Nebo jsem jedla jen jednou denně. Dala jsem si třeba misku zeleniny nebo salátovou okurku nebo hlávku salátu s kořením...
A to bylo všechno?
To bylo všechno.
Do toho jste ještě sportovala?
Byla jsem strašně unavená, ale tlačila mě touha, že to musím zvládnout. Měla jsem za sebou třeba hodinu a tři čtvrtě cvičení a už jsem nemohla, ale řekla jsem si: „Těch patnáct minut ještě dáš!“ Anorektičky jsou na sebe přísné, mají pevný řád. A chyby se neodpouštějí.
Co pleť, vlasy, zuby?
Vlasy mi hodně vypadávaly a z častého zvracení se mi začaly kazit zuby. Kolem pusy se mi dělaly pupínky, to byl taky jeden takový typický znak bulimie. Ale já všem říkala, že mám prostě jen špatnou pleť.
Kolik jste vážila nejméně?
Ve třinácti letech jsem měla při výšce 160 centimetrů asi 40 kilogramů.
A pořád jste měla pocit, že to ještě není ono?
Samozřejmě. Měla jsem nějakou cílovou hmotnost. A vždycky, když jsem dosáhla svého cíle, tak jsem si řekla: „Tak to můžu jít ještě níž. A ještě níž...“
Jak to, že si toho nevšimli rodiče?
Mám staršího bráchu, který trpěl anorexií dva roky přede mnou, takže se pozornost obracela hlavně na něj. U mě si ji nikdo nepřipouštěl. A hlavně každá anorektička i bulimička zná spoustu způsobů, jak to zatajit.
Co jsou to pro-ana blogy? Nebezpečný fenomén, který se kolem roku 2006 rozšířil i na českém internetu. Pro-ana blogy obsahují hlavně jídelníčky, kalorické tabulky, návody na cvičení, dietní rady, fotografie nebo tipy, jak své snahy zhubnout skrýt před okolím. Do jisté míry je v poslední době nahradily sociální sítě, hlavně Instagram. |
Kde jste se ty finty učila?
Sjížděla jsem pro-ana blogy a taky jsem měla tajný instagram, kde jsem se bavila s komunitou anorektiček. Spoustu jsem jich potkala taky v nemocnici.
Od anorexie byl jen krůček k bulimii...
Když jsem bydlela na internátu, tak jsem byla svým pánem a nemusela si kupovat jídlo. Ale když jsem pak přijela domů, nastal pravý opak. Měla jsem na všechno chuť. A říkala jsem si: „Dám si jenom kousek housky nebo jenom jednu porci těstovin.“ Jenže potom mamka odešla s pejskem na procházku a já jsem snědla, na co jsem přišla. A pak jsem to musela rychle všechno stihnout vyzvracet.
Co všechno jste spořádala při takovém záchvatu?
Jak kdy... Někdy jsem snědla celé balení rýžových chlebíčků, okurku a rajče a musela jsem jít hned zvracet. Nebo misku salátu, který měl přitom jen třicet kalorií! Ale byly taky záchvaty, kdy jsem si dala pět rohlíků, půlku balení brambůrků, balíček bonbonů, pět párků, balení šunky, koblihu, donut… Tohle všechno najednou nebo po částech a mezi tím jsem pořád chodila zvracet. Samozřejmě jsem se ještě mezitím pořád vážila, abych věděla, že jsem ze sebe dostala všechno.
To muselo být dost časově náročné.
I proto jsem se rozhodla s tím skončit. Bulimie mě omezovala tak, že mi to zabralo až pět hodin denně. Než jsem si jídlo koupila a připravila, než jsem se potom vyzvracela a všechno uklidila. Po každém zvracení jsem se musela jít osprchovat, a pak třeba přišla další vlna. A tak to šlo dokola.
Pro dívky s anorexií je ideálem krásy vychrtlá postava.
Dá se s takovými problémy normálně žít, chodit s kamarádkami ven?
Osm let jsem byla ve skautu, měla jsem ho jako druhou rodinu. Jezdívali jsme na víkendy, ale s tím jsem musela skončit, protože jsem věděla, že tam bude jídlo. A že když ho vyhodím, tak to bude proti skautským zákonům. S anorexií skončila moje éra skautství. Nešlo to dohromady. V tu dobu jsme s kamarádkami pořádaly přespávačky. Těch jsem se taky přestala účastnit, protože jsem věděla, že tam budou brambůrky, bonbony, pizza, limonády… Radši jsem zůstala doma a zaobírala se sama sebou.
Sára Báchorová
 |
Schovávala jste se?
Bylo mi nejlíp, když jsem mohla být někde zavřená a jen si počítat kalorie a kroky, hledat si obrázky hubených holek. Zároveň vím, že jsem vysílala signály o pomoc. I ta knížka by měla ukázat, jaké signály to jsou. A že když se někdo začne chovat divně, tak to neznamená, že třeba holka má svoje dny nebo že nemá náladu, ale že za tím můžou být vážné problémy.
Všiml si někdo těch signálů?
Občas se někdo snažil mi pomáhat. Ale já jsem si nepřiznávala, že mám problém. Působila jsem spíš agresivně. Zlobila jsem se na kamarádky a odháněla je od sebe.
Ale na Instagramu jste svůj život lakovala na růžovo.
Sociální sítě jsou zlo. Teď je sice dost účtů, kde holky ukazují, že mají strie nebo akné a jsou v pohodě, ale zároveň je tu i spousta profilů, které jsou jen faleš a pozlátko. Znám to sama od sebe. Když jsem trpěla tou nejsilnější anorexií, byl můj instagram plný fotek jídla a posezení u kafe. Pamatuju si, že za mnou přišla moje kamarádka s tím, že by chtěla mít život jako já. A já přitom byla na pokraji sil, těsně před zhroucením.
Dospívající dívky hodně řeší kluky, první lásky...
Já jsem se do nějakých šestnácti let o kluky nezajímala. Nechtěla jsem, aby na mě někdo koukal nebo se mě dotýkal, připadala jsem si nechutná. Myslela jsem si, že kluci chtějí jen vychrtlé, hubené, krásné holky.
O vás snad kluci neměli zájem?
Oni mě třeba chtěli, ale já byla zahleděná sama do sebe. Zaměřená na to, že musím být nejhubenější, abych se jim líbila, tak jsem se jim vyhýbala. Až později mi došlo, že kluci nechtějí holku, která řeší jen jídlo a nedá si s nimi pizzu. Vlastně jsem byla dost sobecká.
Co byste poradila dívce, která prochází něčím podobným jako vy?
Já jsem ještě pořád takový ztracený kuřátko, i když už snad stojím na pevnějších základech, tak nevím, jestli můžu radit. Ale hlavní je říct si o pomoc, svěřit se někomu blízkému, nedusit to v sobě. Pro mě bylo těžké přiznat našim, že zvracím. Tajila jsem před nimi hodně věcí, ale začali jsme spolu víc komunikovat a teď musím říct, že máme skvělé vztahy. To mi hodně pomáhá.
„Měla jsem nějakou cílovou hmotnost. A vždycky, když jsem dosáhla svého cíle, tak jsem si řekla: Tak to můžu jít ještě níž. A ještě níž...“
A jaký máte vztah s jídlem?
Pro mě je důležité, že už si jídlo nevyčítám. Že když mám hlad, tak se najím. Snažím se jíst pravidelně, ale občas mám taky den, kdy si řeknu: „Ty jo, já jsem ještě nejedla a jsou tři odpoledne. Tak to ještě chvíli vydržím.“ Vrací se mi to. To je celoživotní boj. Ale jak mě naučil psychoterapeut, je to jen myšlenka, která přijde a kterou nechám odplout. Od té doby, co se snažím jíst normálně, se cítím psychicky líp. Mám víc energie a můžu řešit i jiné věci než jen to, co sním a kdy si zasportuju.
Máte se už ráda?
Já jsem se dlouho nesnášela. Je to tak půl roku, co jsem se začala mít ráda. Trvalo mi to hodně dlouho.
V čem jste se změnila?
Hlavně už se nevážím. I když nemůžu říct, že bych se na sebe koukla do zrcadla a řekla si, že jsem dokonalá. Každá holka řeší svoji váhu, svůj vzhled, jak se líbí okolí. Ale už tím nejsem posedlá a není to pro mě středobodem vesmíru. Už se netrestám za to, že nevypadám podle svých představ, ale mám se ráda. A je to hezké po několika letech se kouknout do zrcadla a usmát se na sebe.
