ilustrační snímek

ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Dáváte potomkům na zadek? Správný trest vypadá jinak, míní odborníci

  • 726
Téma trestání dětí je mezi rodiči pořád hodně probírané. Skoro dvě třetiny z nich používají při výchově svých potomků fyzické tresty, psychologové ovšem upřednostňují spíše pozitivní výchovné metody.

Pojďme se na úvod podívat, co je to vlastně rodičovství. Většina lidí si ho volí jako plánovanou součást svého života, vnímají ho jako naplnění a určité poslání. Méně už ovšem myslí na to, že vychované děti jen tak z nebe nepadají.

Výchova je především „tvrdá dřina“ a bohužel ne všichni ji zvládají. Myslete na to, že dostáváte do rukou čistou osobnost, které byste měli být průvodcem od dětství až do dospělosti. A podle toho je potřeba k dítěti i přistupovat – všechno si důkladně promýšlet a nepodléhat momentálním emocím ve chvílích, kdy se objeví problémy.

Neposloucháš? Dostaneš na zadek

Je to jednoduché. Je to ale také správné? Většina lidí dává mezi slova výchova a poslušnost rovnítko, správná výchova ovšem rozhodně nespočívá jen v tomto bodu. Pokud dítě neposlechne, zkuste se více zamýšlet nad tím, z jakého důvodu se to stalo, jestli jste ho dostatečně poučili o tom, kde jsou hranice, co se smí a nesmí a proč. 

Zajímejte se o to, zda si vůbec uvědomuje, že dělá něco špatně, i o to, jestli má ve vás správný vzor. Zároveň ale nevyžadujte slepou poslušnost vždycky a všude, nedokazujte si vlastní moc nad ním a svou autoritu. Dítě není cvičený pes, je to tvor s vlastní, velmi složitou osobností.

Vysvětlujte, buďte laskaví, obrňte se trpělivostí a buďte důslední. Právě tohle je výchova, ne automatické trestání za projevy dětství. Vaše ratolest nemá kapacitu na to, aby si uvědomila všechny důsledky svého jednání a správně vyhodnotila každou situaci. Není to malý dospělý.

Vychovávali mě úplně stejně

Nejčastěji své děti trestají lidé, kteří ze svého vlastního dětství nic jiného neznají, přirozeně to totiž považují za jediný správný způsob výchovy.

Kromě toho se na celé problematice podepisuje také hektická doba a nedostatek času věnovat se naplno dítěti, své udělá i stres, finanční zabezpečení, spory s partnerem, momentální nálada. 

Dítě by ale určitě nemělo být hromosvodem vašich problémů a trestání důsledkem výbuchu vašich vlastních nezvladatelných emocí. Když už musíte přistoupit k trestu, snažte se dodržovat aspoň pár pravidel.

Udělal jsi něco špatně

Tak přesně tohle si většina z vás myslí, že dítěti sděluje, když ho trestá. Jenomže ono to tak často vůbec nebere. Vnímá křivdu a také to, že mu v tu chvíli odpíráte svou lásku.

Zlobení a trestání dětí

Co má smysl a kdy to nikam nevede

I když jsou fyzické tresty účinné, bolest a ponížení můžou vyvolat lavinu negativních emocí vůči vám. Patří mezi ně strach a vztek, pohrdání a někdy i touha po pomstě. 

Vážně chcete, aby si tohle vaše dítě myslelo? Čeho chcete trestáním dosáhnout? To jsou otázky, které byste si měli dobře promyslet, než na svého potomka vztáhnete ruku.

Nedělejte z dítěte duševního mrzáka

Nejsme svatí a i tomu největšímu kliďasovi občas můžou rupnout nervy, přesto byste se měli snažit netrestat dítě příliš často. U častěji trestaných dětí se totiž může objevit vzorec: Něco jsem provedl – potrestali mě – jsme vyrovnaní.

K čemu to pak vede? Dítě se vám bude chtít zavděčit, aby se vyhnulo trestu. Objeví se sebeobviňování, úzkost, možná v obavě z odplaty dítko sklouzne i ke lžím. To je první případ.

A druhý? Váš potomek se nenaučí o svých činech přemýšlet, po trestu je bude mít za smazané. A možná si zvykne domluvy a pravidla porušovat i za cenu trestu, protože mu za to těch pár facek zkrátka stojí. 

Oba případy deformují jeho osobnost, první vašemu dítěti naruší sebeúctu, druhý z něj udělá člověka, který necítí za své chování žádnou zodpovědnost.

Rány, které bolí víc než facka

Doteď byla řeč jen o fyzických trestech, vedle nich ale existují i psychické. A ty často bolí mnohem víc. Zvlášť v případě, kdy je využíváte systematicky, zanechávají hluboké rány. 

Jejich nebezpečí pak spočívá především v tom, že jsou to rány skryté, špatně rozpoznatelné a nikdy nevíte, co a kdy je může otevřít. Co je naprosto nepřijatelné?

Mezi psychickým trestáním a psychickým týráním je jen velmi tenká hranice. 

Netrestejte dítě

* pokud máte špatnou náladu 

* dokud nevyčerpáte všechny ostatní možnosti (vysvětlování, domlouvání) 

* když za prohřešek nemůže a vznikl v důsledku nepozornosti nebo nešikovnosti 

* pokud je příliš malé na to, aby si svůj čin uvědomilo 

* jestliže svého jednání samo lituje 

* za negativní emoce (strach či vztek) 

Přísně si zakažte 

* výsměch, sarkasmus a zesměšňování, je to těžký útok na sebevědomí a sebehodnocení dítěte, zvlášť děje-li se to veřejně

* výhrůžky, že dítě opustíte nebo ho dáte pryč 

* naříkavé výtky a obviňování 

* zastrašování 

* nadávky, vulgaritu a křik 

* frustraci (omezování potřeb dítěte, zákaz styku s kamarády, dlouhé domácí vězení, stání v koutě) 

* ignoraci, trestání mlčením 

Jak vypadá správný trest?

Psychologové se shodují na tom, že dítě by v první řadě mělo pochopit, za co je trestáno, odplata by proto měla přijít bezprostředně po prohřešku, jako přirozený důsledek jeho chování. Trestat ho později, zvlášť pokud je ještě malé, nemá smysl, není schopno tomu porozumět.

Obecně se dále nedoporučuje zakazovat dítěti to, co je pro něj prospěšné, například sport nebo vycházky ven. Fyzicky nevybité dítě bude mít větší sklon se doma nudit a následně zlobit. 

Naopak doporučit lze například vykázání z místnosti, zákaz televize, tabletu či počítače nebo nařízení domácích prací.

Myslíte také na pochvalu?

Jakýkoliv trest nejlépe funguje v kontrastu k pochvale, přičemž právě chválení by ve výchově mělo vysoce přesahovat nad trestáním. Musí být ovšem smysluplné – tedy ne za činnosti, které by dítě mělo vykonávat samo od sebe, ale za jistý nadstandard.

Pokud nastavíte pravidla výchovy takhle, trestem pro dítě může být i to, že ho nepochválíte – a co víc, samo a pro pocit vlastního uspokojení se bude snažit nevhodnému chování vyhýbat.

Snažte se o to, aby dítě nedělalo věci s vidinou trestu nebo pochvaly, ale aby mělo samo dobrý pocit z toho, co udělalo, jak se zachovalo a podobně. Buduje si tak vědomí vlastní sebeúcty a sebedůvěry.