Febiofest k vaší poctě uvede film Radúz a Mahulena. Vybavíte si ještě, jak jste si tehdy, v roce 1970, představoval svou příští kariéru?
V těch dobách jsem hrával prince, kteří jezdí na bílém koni a recitují romantické verše. Nepředstavoval jsem si, že budu číst scénáře, kde stojí – Děda leží v posteli a beze slova civí do stropu.
Je pravda, že jste za normalizace kvůli svým postojům přišel o několik rolí, mimo jiné doktora Sovy v Nemocnici na kraji města?
Ne o několik, postupně o všechny role. O všechnu práci. Nejdřív mi zakázali rozhlas jako trest za „ilegální vysílání s Havlem v Liberci 1968“, pak televizi, potom film a posléze divadlo. Ale o Nemocnici na kraji města nic nevím.
OBRAZEM: Igor Hnízdo, Lear i RadúzPodívejte se na výběr z Třískovy filmografie  |
Když jste se rozhodl pro emigraci, jak jste znal cizí jazyky, hlavní hercův nástroj? Počítal jste s tím, že už si třeba nikdy nezahrajete?
Myslel jsem si nafoukaně, že umím trošku anglicky. Ale to jsem se mýlil. Učím se anglicky dennodenně, znovu a znovu. A protože jsem šílenec zabývající se etymologií, učím se následovně také řecky a latinsky.
V USA jste s Milošem Formanem točil filmy Ragtime nebo Lid versus Larry Flynt. Znali jste se z Prahy?
Trochu ano. Ale když jsem v roce 1978 v New Yorku dostal první divadelní roli v Public Theatre v Mistrovi a Markétce, Miloš byl tak nesmírně přátelský a velkorysý, že mě u sebe na Manhattanu nechal bydlet. Nikdy mu to nezapomenu.
V zahraničí jste hrál vesměs cizince, hlavně Rusy a Slovany vůbec, nebo švédského architekta...
... ale také kapitána Wurtze ve filmu Johna Frankenheimera Andersonville. To byl americký jižan ze státu Georgia, původem z Rakouska. V Americe, zemi přistěhovalců, je mnoho akcentů. I ti, kteří se v USA narodili, mluví s neodpáratelným lokálním přízvukem, který si ani neuvědomují.
Baví vás pohrávat si s cizími přízvuky? Trefil byste třeba i maďarštinu?
Já mám prostě akcent jednou provždy. Ale maďarský bych určitě neuměl. Jsem na to hloupej a nešikovnej.
Napadlo vás v listopadu 1989 třeba jen na okamžik, že byste se vrátil domů natrvalo?
Líbí se mi, že se ve vaší otázce snoubí dva protikladné výrazy: na okamžik a natrvalo. Moje odpověď je stejná: na okamžik ano, natrvalo ne.
Od Formana přes Svěrákovu Obecnou školu po Trojanovy Želary, role ve filmech nominovaných na Oscara vám dali čeští krajané. Mají něco, čím jsou i ve světě výjimeční?
Inu, není divu, Forman, Svěrák i Trojan jsou talentovaní chlapci.
Povídá se, že film Po strništi bos, kde hrajete dědečka malého Zdeňka Svěráka, je ještě lepší než Obecná škola, jíž v čase předchází. Viděl jste z něj už něco?
To rád slyším. Pan režisér mi na počítači ukázal jednu scénu: Ondřej Vetchý, Tereza Voříšková a malý kluk Lojza Grec. Brilantní. Vyrazilo mi to dech.
Svou fyzickou kondicí zahanbíte mnohé třicátníky. Berete to jako součást profese, nebo vás pohyb prostě jen těší? Stalo se vůbec, že byste svůj ranní běh vynechal?
To byste teprve koukala, jak běží třicátníci a jak běžím já. Útrpných a soucitných pohledů těch třicátníků se snažím si nevšímat. Když mi hezká slečna doktorka píchne do kolena lék Synvisc a řekne „Slibte mi, že dneska vynecháte“, slíbím to. Ale za jejími zády jdu stejně běžet. Běhám a plavu a dělám klencáky. Maniak. Nebo nudný chlápek.
Další informace o festivalu přinese ve čtvrtek ve středočeském a pražském vydání mimořádná příloha MF DNES Echo Febiofestu.
