"Vyslovuje se to jako ́crew-pitch-kuh ́, je to české jméno," musí často vysvětlovat a dodává, že i křestní Anton nosí po skvělém dědečkovi českého původu. I když ale mají Američané s výslovností podivného jména problémy, ti, co patří do běžeckého světa, vědí přesně, o koho jde.
O borce, který žije v horách, kde naběhá dvě stě mil týdně (asi 320 kilometrů), mnohé z nich bosý. O apoštola prostého, nekomplikovaného přístupu k běhu, posla návratu k jednoduchosti, generála minimalismu, a fanatika do hor.
Bez zranění bych k tomu možná nedošel
Tak docela to však neplatilo odjakživa. "Byl jsem ten druh chlapíka, který si vyrazil zaběhat na dvě hodiny a klidně běhal pořád dokola v parku, dokud ty dvě hodiny nesplnil," směje se. Dnes už na monotónní kroužení není, ne že by mu scházela disciplína a nedovedl se zakousnout, prostě mu to připadá pitomé: "Nejsem tady proto, aby obíhal jako automat kolem parku."
Za to, že tak nekompromisně změnil přístup, přitom může zranění. Rok 2011měl smolný, nejprve ho zlobil zánět okostnice, potom při běhu klopýtnul a zlomil si lýtkovou kost. Výsledek? Nikoli deprese z odškrtávání kupy závodů, které musel zameškat, i když prý k tomu měl blízko. Zachránily ho – hory.
Při rehabilitaci, když nemohl běhat, podnikal vycházky, výlety a pak i túry po těch nejstrmějších stezkách, které ve svém domovském pohoří Green Mountain v Coloradu našel. Své aktivity tak nakonec rozšířil o strmou pěší turistiku, scrambling a horolezectví a začal je kombinovat s během. "Par dní v týdnu běhám, když se ale drápu na Flatirons, jde do tuhého," uvedl v květnu 2013 s odkazem na pět skalnatých formací Green Mountain. Když jich zvládne všech pět, je to přes 1 800 svislých metrů. Vydává se tam desetkrát týdně, obvykle dvakrát denně.
Nejde ale jen o to, že si k běhu přidal další extrémní aktivity. Především se mezi ním a horami rozhořela láska, ba co láska: vášeň. "Kdybych se tehdy nezranil, můj vztah k horám by nikdy nezískal takový rozměr," říká. Kvůli němu si pečlivěji vybírá závody. Ten, u něhož si pořadatelé řeknou, že prostě někde naměří padesát či sto mil, si nechá s klidným srdcem ujít. Osloví ho historie závodu, jeho atmosféra, ale ještě spíš krajina. "Jde o interakci mezi mnou a horami," říká.
Nemám talent. Mám jen vášeň pro hory
Své lásce pro přírodní scenérie nakonec připisuje i své úspěchy. "Nemám sám o sobě velký talent," ohodnotil se jednou s pokorou, za vše prý může to, že se v nevyzpytatelném a těžkém horském terénu dokáže pohybovat s takovou spokojeností a znalostí, kterou díky životu v Green Mountain nabyl.
I tady sbírá sílu na ultra závody. Twin Peaks, Colorado
Večeře v horách v dodávce. Jako obvykle
"Existují pravděpodobně tisíce sportovců, kteří kdyby se rozhodli trénovat tak jako já, by ze mě na dlouhých tratích udělaly hlupáka." Jenže tak úplně jednoduché to ani podle něj zase není: "Kromě vnitřní vášně pro hory však nadaný běžec nemívá moc pobídek pro to, aby se na horské závody připravoval."
A ještě něco je ve hře, důslednost. Vždycky ho prý zarazí, jak velká spousta běžců kolísá ve svých trénincích. V roce 2012 bylo, vypočítal v jednom rozhovoru, pouze dvanáct dní, kdy nevyrazil běhat. Čtyři z toho byly dny, kdy se zotavoval po stomílových závodech, o další čtyři dny ho připravovala nějaká šílená chřipka.
Ať mně překáží co nejméně věcí
Riding the Wind"Byl to nádherný výlet, dobrodružství, spousta mil a velkých kopců, přátelství, nové zážitky. Nakonec taky několik momentů – když jsme traverzovali přes fakt velký kaňon a utekli v poslední moment, nebo když jsme zdolávali sněhem zasypaný průsmyk – kdy jsme se cítili jako opravdoví hrdinové. Výzvy jsme se chopili, otestovali si sílu, vylezli jsme nahoru a obohatili si životy. To je rozdíl mezi tím žít a nechat se unášet. A někdy stačí vyrazit z domu aspoň na chvíli." reporty z horských výletů Antonyho Krupicky najdete na jeho blogu Riding the Wind |
Běhá od svých jedenácti, aby se na škole připravil na všeobecný fyzický test, začal už tehdy vyrážet na trať dennodenně. Ve dvanácti si dal svůj první silniční maraton, už po střední škole propadl ultra závodům.
Hory v tom byly skoro vždycky, trávil v nich většinu letních měsíců, kdy je opustila sněhová pokrývka, přespával v dodávce a každý den vybíhal, teď se jejich vztah ještě utužil. Mimochodem, nechce nic, co by ho mělo komplikovat. Před všemi trendy běžci, kteří nevyběhnou bez testerů, camelbacků, gelů, hrudních pásů, mobilních měřících stanic a lékáren, vypadá jako pošahaný blouznivec... nebo to platí opačně?
"Čím víc zredukuju materiální vybavení, tím víc neomezenější jsem, tím víc jsem spojený s krajinou, tím spokojenější se pro mě běh stává. Horský běh je velmi primal aktivitou, nerad ho komplikuju víc, než je nezbytné," vysvětluje prostě.
Na některých závodech věru vypadá jako mysteriózní zjevení, bez vybavení, jako je jídlo, často i voda, polonahý. "Ale jasně že bývám dehydrovaný, hory pro mě ale nejsou spojené s tím, snažit se na nich být po všechen čas v co největším komfortu. Kdyby mi šlo o to, zůstanu na gauči," namítá oponentům. Ne, nechce se masochisticky trápit (i to bych dělal jinak, směje se), ale tvrdí, že mu pár bot, kraťasy a gel stačí.
Prostě jen něco jezte, taky jen jím
Mimochodem, i s těmi botami samozřejmě brzdí. Pokud to jde, běhá v horách naboso, jinak v minimalistických botách, které vyvíjel tři čtyři roky ve spolupráci s firmou New Ballance.
Východ slunce nad Twin Sisters, jedno běžné nedělní ráno v coloradských horách
Na cestě sedlem z vrcholku Pagoda do Longs
S jídlem se moc nepáře. "Lidi se mě na to vždycky ptají, ale tak jsem to nikdy neměl. Soustředím se jen na běžeckou část věci." Snaží se jíst čerstvou zeleninu a ovoce, ale dopřává si taky hodně tortill, těstovin, chleba, muffinů, vdolků, koláčů, lívanců, taky Nutellu. Skoro v každém rozhovoru kývá hlavou, aby dal najevo aspoň to, že ví, že to nemusí být tak docela ideální: "No, asi jím víc cukru, než mám." A jindy dodá, že neví, co by tomu řekli odborníci na výživu, že to tak má ale rád a funguje to. A že se nechce nechat reglementovat složitým systémem norem a zákazů a komplikovanými jídelníčky.
Správně, jako obvykle, už přece víme: věci mají být jednoduché.
Nandat jim to. Ale i sobě
Hory jsou mu největší běžeckou inspirací: "Není větší uspokojení než moci rychle běžet drsnou, přírodní krajinou. Jsou ale i další motivace, závod je pro něj též oslavou, festivalem společenství společně naladěných lidí. "Dávají vyrůst jedinečnému kamarádství, pocitu spoluúčasti, to je něco nepřekonatelného."
Ale ani to není všechno: "Kromě toho je mým jediným důvodem, proč běhám závody, moje ego. Běžet rychle a vyhrávat je dobrý pocit. A jasně že to chcete všem ostatním nandat – ale taky vymačkat co nejvíc ze sebe."
