S manželem jsme se znali čtvrt roku, když jsem otěhotněla. Tenkrát ho to zaskočilo, dokonce v prvním okamžiku řekl, že dítě není jeho. Mělo mě to varovat, ale já se tak bála zůstat sama. Tak jsem to překousla, když za týden přišel a řekl, že tedy dobrá, budeme spolu, ale zatím si mě nevezme. Opět jsem kývla, šťastná, že snad budeme rodina.
Na všechno jsem byla sama
Napište svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce, v partnerské poradně nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Po celé těhotenství, po porodu i první dva roky jsem stejně na všechno byla sama, s manželem (vlastně v té době ještě přítelem) jsme sice žili spolu u jeho rodičů v domku (měli jsme dvě místnosti v podkroví), ale on si stále dělal, co chtěl. Žil si jako za svobodna a na mě ani na dítě nebral ohled. Byla jsem nešťastná, s jeho rodiči jsem si příliš nerozuměla a domů jsem se vrátit bála. Rodiče by mě ani zpět nevzali. Před mým mužem mě varovali, od začátku se jim nelíbil. A já nechtěla přiznat, že měli pravdu.
Pak jsem znovu otěhotněla. Manžel řekl, že když mu porodím syna, vezme si mě. Narodila se dcera, ale po půl roce jsme se stejně vzali. Donutili ho jeho rodiče, kterým se nelíbilo, že spolu pod jejich střechou žijeme na psí knížku.
Stejně jako u první dcery, tak i u druhé jsem musela všechno zvládat sama, s ničím mi nepomáhal. Byl stále v práci nebo s kamarády. Po několika letech si našel dobře placenou práci, která ho bavila, a věnoval se jí prakticky od rána do večera. Vzali jsme si hypotéku, koupili domek se zahradou a konečně se odstěhovali od jeho rodičů.
Manžel má milenky
Po čase jsem zjistila, že má manžel milenku, nějaká dobrá anonymní duše mi všechno donesla. Manžel ani nezapíral. Prý je se mnou nuda a můžu si za všechno sama, ať se prý na sebe podívám do zrcadla - utahaná ženská, co se motá jen kolem dětí. Že to ale ze mě udělal on, to nechtěl slyšet.
Nikdy mi s ničím nepomohl, nikdy nebyl nikde s dětmi sám. Kdykoliv byly nemocné, musela jsem fungovat já. Ani moji, ani jeho rodiče nám pomoct nechtěli. A on se vždy vymlouval na práci. To mi také mnohokrát vyčetl, prý když nemůžu chodit do práce, musí on pracovat za dva. Udělala jsem z něj stroj na peníze a ještě mu to budu mít za zlé.
A když se prý neusměji, nemám chuť se s ním milovat a jen mu vyčítám, že mě nechává samotnou, tak se prý nemůžu divit, že si musí užívat jinde. Dostal mě, kam potřeboval, uznala jsem, že má vlastně pravdu. Vždyť za to můžu já, kdybych byla lepší manželka, byl by se mnou a nehledal potěšení jinde. Tolik mě deptal, že jsem mu vše odpustila a ještě se omluvila.
Šla jsem do práce
Když děti povyrostly, našla jsem si práci na pár hodin denně. Děti mě sice tolik nepotřebovaly, ale jinak byla domácnost, starost o dům i zahradu jen na mně. V té době se to u nás docela upravilo. Asi tím, že jsem přišla víc mezi lidi, stouplo mé sebevědomí, odrazilo se to i na našem vztahu s manželem. Nějakou dobu byl klid.
Jenže pak to přišlo znovu, téměř ze dne na den mi zase začal vyčítat, že se kvůli mně honí, že ho to už nebaví, že takhle už nechce žít a že si chce užívat života. V minulosti, když takhle začal mluvit, objevila se nějaká nová známost. Co jsem mu na to měla říct? Já vím, že ten náš společný život za nic nestojí, jenže on nestál nikdy. Těch pár hezkých chvilek bych pomalu spočítala na prstech jedné ruky.
Nevážím si sama sebe
Asi by bylo lepší, kdybychom se rozešli, jenže já nemám sílu. Manžel mě dokázal přivést až na samé dno, nemám už ani úctu sama k sobě, necítím vůbec nic, někdy dokonce přemýšlím i o sebevraždě. Teď tím procházím znovu, muž mě psychicky týrá, dává mi za vinu rozpad našeho manželství, to že má milenky.
Nejvíc je mi líto dětí, jsou velké, ale studují. Je mi taky líto toho, co jsme společně vybudovali, dům, zahradu. Splácíme hypotéku, mám strach ze ztráty zaměstnání. Jsem psychicky na dně.
Do toho všeho mi před půl rokem zemřel otec. I když jsme si poslední léta příliš nerozuměli, chybí mi. A maminka je sama, začala jsem ji navštěvovat. Kromě dětí, které už žijí víceméně vlastní život, mám jen ji.
Erika
Názor odborníka: Podporujte sama sebe
Vážená Eriko, vypadá to, že se s manželem svými postoji ke starostem doplňujete. Není divu, že prožíváte strach, lítost a nízkou sebeúctu, trápíte-li se tak dlouho v neuspokojivém vztahu. Zároveň máte být právem na co hrdá: samostatně jste zvládla péči o dcery, domácnost i dům, později i vlastní zaměstnání, uměla jste si poradit a jste schopna velké tolerance vůči manželovi. Na co vám teď síla zbývá?
Rozhodně není třeba hned "jednou pro vždy vyřešit své problémy". Můžete třeba začít podporovat a tolerovat samu sebe, hledat a nacházet další zdroje sil (díky přátelům), rozmyslet si další kroky.
Otevřený rozhovor o vašich pocitech a potřebách s manželem nemusí být pro vás teď zrovna snadný. I k těm dalším rozhodnutím budete potřebovat nejprve načerpat sílu. Konzultace u vztahového poradce rozhodně nemůže uškodit. Přeji vám, ať se ode dna dobře odrazíte.
Zbyšek Mohaupt, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 17. října 2011. Anketa je uzavřena.
