Byla jste většinu základní školy vzorná školačka, hodné dítě se spoustou zájmů, včetně malby a hudby. Jak se z andělského dítěte stane takový ďáblem posedlý rebel?
Teď jste možná v tom příměru blíž, než si myslíte. V sedmé třídě na lyžařském kurzu se mi stala taková zvláštní věc. Nudili jsme se, hledali nějakou zábavu a jeden spolužák přišel s nápadem, že zkusíme satanistický rituál.
Vizitka
|
Co jste od toho čekali?
Člověk dělá hrozný pitomosti v tomhle věku jen proto, že se chce bavit, nic víc. Vypadá to jako sranda, protože nemáte informace, tudíž v tom nevnímáte nebezpečí. Co nevidíte, toho se nebojíte.
A co se nakonec stalo?
Neumím to popsat, nestalo se nic hmatatelného, ale dostali jsme se do takového zvláštního transu. A protože takový rituál si žádá oběť, tak já jsem to bůhví proč hrdinně zkusila. Bezprostředně poté se nestalo nic a všechno vypadalo normálně až do návratu do Prahy. Začala jsem se nějak divně měnit. Jestli to vyvolal ten jiný stav vědomí, nebo by to u mě propuklo tak jako tak, to už se nikdy nedozvím.
Co myslíte tou změnou?
Třeba jsem začala utíkat z domova, chodila do lesa a toulala se v noci po ulicích. Chodila jsem jako dvanáctiletá holka temnými podchody ve tři ráno, aniž bych se čehokoliv bála. Až dneska chápu, že jsem vlastně chtěla umřít a život pro mě nic neznamenal. Měla jsem temné, zvláštní představy, vyváděla jsem a eskalovalo to. Přestala jsem se učit, chodit do školy a začala zkoušet drogy.
Mluvila jste o tom koketování s magií s někým?
Tenkrát ne. Až mnohem později s farářem. Pro něj to byla situace, kterou znal. Nebezpečí satanistických sekt je vražedné pro člověka, který ještě nemá svůj názor a nemá třeba zázemí.
Narážíte na své neutěšené zázemí? O vašem otci je známo, že ho ženy inspirují a věrně ve vztahu žít nevydrží. S vaší maminkou, ač ji, jak sám říká, jedinou velmi miloval, se taky rozešel kvůli jiné.
Naši se rozešli, nikoliv rozvedli. Jejich vztah byl velmi zvláštní. Maminka měla potíže se srdcem, byla nemocná, a když mi bylo čtrnáct, odešla do nemocnice, kde byla sedm měsíců. Po mých patnáctých narozeninách nečekaně zemřela. Táta už se dávno odstěhoval a v té obrovské vile se mnou zůstala jen babička, kterou jsem v těch letech ale příliš neposlouchala.
Táta se po smrti mámy o vás nepostaral?
Ale ano, vrátil se, ale trpěl jak zvíře. Asi mu v tom domě všechno připomínalo maminku a navíc se s babičkou moc nesnesl. Já to vycítila, a protože jsem chtěla, aby byl šťastný a spokojený, řekla jsem si, že když už jsem to zvládla půl roku, zatímco máma byla v nemocnici, zvládnu to i dál. Když jsem mu naznačila, že tam se mnou být nemusí, myslím, že to tenkrát uvítal. A co si budeme povídat, já vzhledem ke své drogové existenci taky.
Vy jste byla ale nezletilá. Kdo byl vaším opatrovníkem?
Při rozluce rodičů jsem nebyla svěřená do péče otce a místo mé babičky, která by mě bývala chtěla, dostala na žádost otce tenkrát opatrovnictví Sára Saudková.
Vždyť to byla rivalka vaší maminky, vy jste k sobě našly nějaký vztah?
Pražádný. Vždycky přivezla nějaké jídlo, postavila za dveře a odjela. Byla ráda, že chci být sama. Vzpomínám si, že se jí nebo otci tenkrát nedalo naprosto dovolat, všude měli faxy. Dneska si myslím, že když už to měla dělat, tak pořádně, ne proto, aby to měla v papírech, a nemohl to tak dostat někdo jiný.
Myslíte si, že mohla bývala udělat něco pro vaši záchranu?
Tisíc věcí. Počínaje střediskem výchovné péče, stacionářem, psychologickou pomocí... Mohla se alespoň pokusit.
Těžko dnes říct, co by vám pomohlo s ohledem na váš tehdejší postoj k životu, ale podstatné je, že se nestalo nic, spadla jste do tvrdých drog naplno. Jak jste žila?
V začarovaném kruhu. Ráno se vzbudíš a musíš si dát drogu, když nemáš nic a nemáš v kapse peníze, musíš je sehnat, zase si dáš a tak to jde dokola. Všechno a všechny, na čem a na kom záleží, necháš za sebou, a když na chvíli procitneš, dojde ti to, výčitky jsou pak tak nesnesitelný, že to nechceš vidět a dáš si zase. Potřebuješ peníze na drogu, a tak je sháníš různě...
Jak se dá z takové destruktivní smyčky dostat?
Člověk musí být k sobě tvrdý a mít obrovské odhodlání. Já jsem to nedokázala. Nebyla jsem schopná zůstat v žádné léčbě. Vypořádala jsem se s fyzickou závislostí, ale ne s tou psychickou prázdnotu, kterou mi drogy za čtyři roky přivodily. Já vlastně nebyla nikdo, opustila jsem tělo dítěte a stala se "nikým". Měla jsem jedinou lásku - heroin.
Může se z takové beznaděje vyhrabat člověk sám?
Může, ale to jsou výjimky. Odborná pomoc je úplný základ. Člověk umí poradit druhému, ale sám sobě to nedokáže. V tom je zázrak sociálních vazeb, že dokážeme klíče k problémům rozpoznat u druhého a pak vztáhnout k sobě.
Když rodina funguje nebo existuje blízký přítel či milující partner, mohou něco udělat včas?
Výčitky nemají smysl, buď po dotyčném sklouznou, nebo si je vyloží opačně. Je důležité uvědomit si dvě věci: že závislý člověk je vždy nemocný a že závislost neexistuje sama o sobě, ale je tam vždycky ještě jiný problém. Co může pomoct dřív než léčba, je třeba dlouhodobá změna prostředí. I mě, když jsem začala blbnout, chtěli naši poslat ke strýčkovi do Ameriky, ale já tenkrát nechtěla, utekla z domova a tím to zhaslo. A byl by to býval dobrý tah. Rozboural by se vztahový kolotoč v rodině i vazby k lidem a k prostředí. Na podobném principu fungují léčebné komunity, kde stráví člověk klidně dva roky. Ona totiž tříměsíční léčba pro narkomana nemá velký smysl.
Vy dneska pracujete se závislými jako laický terapeut. Dokážete díky svému náhledu pojmenovat, kde byl problém u vás, když říkáte, že jsou drogy zástupná věc?
Nejspíš samota po smrti mámy. Předtím toho ale bylo víc dohromady, včetně nefunkční rodiny. I když to není příčina sama o sobě. Někdo se narodí do špatných podmínek a vede si dobře, jiný má všechno, nač si vzpomene, a stejně se sesype.
Mohli vaši nejbližší něco tušit dřív? Vysílala jste nějaké signály k rodině?
Ono už i to zlobení bývá volání o pomoc. Dítě nezlobí proto, že se narodilo zlobivé. Je tam problém, který se buď zametl pod koberec, anebo dítě něco potřebuje a schází mu to.
Vám scházela evidentně úplná rodina, ale něco bolestného ulpělo i na vztahu s tátou...
Vztahy byly pěkné do té doby, než jsem začala blbnout, brát drogy a dostala se do vězení. To mě úplně odstřihl. Pro mě to byly nejbolestivější roky mého života. Věčný pláč za mým otcem. Bylo to smutné období, které neskončilo úplně ani mým propuštěním, tehdy před deseti lety jsme se začali teprve oťukávat. Až pár let potom jsem si uvědomila, že i ten svůj nový život jsem chtěla zpočátku žít víc pro něj než pro sebe. Chtěla jsem, aby mi věřil.
Co je na tom špatného, že jste chtěla znovu získat jeho důvěru?
Když chcete vzít svůj život do svých rukou, tak to nemůžete dělat pro někoho. To musíte kvůli sobě. Až nedávno jsem se té závislosti zbavila a začalo mi být zdravě jedno, co na to táta. Teď máme každý svůj názor, žijeme znovu v naší staré vile, ale každý se svou rodinou, náš vztah je nejlepší, jaký mohl být.
Očima autorkyPůsobí křehce, ale je silná jako skála. Poznáte to, když se jí snažíte vnutit nějakou myšlenku, ona ji s velkým klidem odmítne, aniž by vám dala najevo, že jste vedle. Má zvláštní dar dávat rozbité věci a lidi dohromady a dělá to jaksi mimoděk, nestaví se do role spasitelky. Říká dramatické věci tak obyčejně a půvabně, že vás třeba dovede k slzám, ale nepřenese na vás žádnou skepsi a říkáte si, že by takhle klidně mohl vypadat anděl. |
Nikdy jste mu nevyčetla, že vás v jednu dobu ze života vymazal?
Tohle ne, protože jsem cítila, že mi to pomohlo se od něj odpoutat. Udělal dobře, vždyť já ho měla až patologicky ráda a chodila mu fňukat za dveře. Ano, bylo to podpořené tím, že jsem přišla o mámu a o to víc se upínala na něj, ale takhle se žít nedalo.
Opravdu muselo k vyrovnání všech vašich účtů přijít až vězení?
Ano, u mě ano. Říká se, že musí nastat moment, kdy se člověk cítí úplně na dně a ten přišel až tam. Tam jsem se rozhodla, že chci normálně žít.
A povedlo se vám to. Kdybyste sama nechtěla vyprávět svůj příběh, nikdo nenajde stopu. Jak žijete dnes?
Po prázdninách jsem naprosto pohlcená svými třemi dětmi, nakupuju sešity, trávím odpoledne v papírnictví a ráno putuju autobusem do školy a do školky. Doma se pak hodně učím, protože za pár dní končím absolutoriem a po večerech maluju. A když už nemůžu, tak si dám zahradní terapii, hodinu se ryju v zemi na zahradě, hubím plevel a okopávám. Mimochodem, zahrada je pro mě takový obraz života a práce na ní je součástí skutečně praktikované terapie.
Působíte teď šťastně, chtěla byste něco ze své minulosti vymazat?
Beru život jako dar od Boha. Život mi byl vrácen a já za to cítím obrovský vděk. Vím, že se dá změnit, i když to vypadá, že není šance, jsi úplně sám a nikdo tě nevidí. A to je moje odpověď: neměnila bych nic.
