Je devět hodin večer, hřeji se u krbu na Brádlerových boudách vysoko nad Špindlerovým mlýnem v Krkonoších a vůbec si neumím představit, že za chvíli se místo do pohodlné postele půjdu uložit ven, pod sněhovou peřinu.
Ale to už přichází chatař Petr Bárta a přináší mi vše potřebné, abych v noci nezmrzla: spacák z mikrovlákna do minus 30 stupňů Celsia, pěnovou karimatku, bivakovací pytel z goretexu a navrch jako bonus péřové botičky, aby nezábly nožičky.
Do záhrabu to chce pořádný spacák
"Hlavní je se do spacáku zbytečně nenavlékat, úplně stačí jedna vrstva termoprádla," vysvětluje mi zkušený horal Petr, když vidí, co všechno mám na sobě. Spacák prý sám o sobě nehřeje, ale jen udržuje lidské teplo, které se do něj ale žádné neuvolní, když je člověk moc oblečený. Takže čím více vrstev, tím je v něm, paradoxně, větší zima.
Sice mu věřím, ale pár vrstev navíc si přeci jen nechávám s tím, že svlékat se budu případně až v záhrabu. Nasazuji čelovku a společně s ještě jedním bláznem vyrážím ven do mrazivé jasné noci na cestu vzhůru k vykopaným záhrabům. Venku je minus 6 stupňů Celsia!
Dobrou a doufejme i teplou noc
Kdo trpí klaustrofobií, spí venku
Sníh pod nohama nám křupe a já nevím, čeho se obávám víc, že zmrznu, nebo jestli to vůbec v tom mrňavém temném prostoru vydržím. "Spousta lidí nesnese být v tak malé dutině zavalená hromadou sněhu ani pár vteřin," posiluje mé pochyby i Petr Bárta. Z mnoha dobrodruhů, kteří si tu zimní bivak každý rok zkouší, se tak pokaždé několik probudí ráno na chatě. Pro klaustrofobiky takový záhrab zkrátka nemá tu pravou poetiku.
A to už se z temnoty před námi vynořuje asi dvoumetrový kopec sněhu s malým tunelem dovnitř. "Já teda jdu dovnitř," slyším se říkat roztřeseným hlasem. Úzkým namrzlým průlezem se leze docela těžko. Je navíc vyhrabaný do kopce, aby dovnitř neproudil studený vzduch, ale naopak stékal dolů a ven. Konečně ale ten metr chodby překonávám a ocitám se uvnitř sněhové jeskyňky. Uf, prostor na spaní je větší, než jsem čekala. Na vyvýšené plošině se dá dokonce i posadit, jak je vykopaná dutina skoro metr vysoká.
Za mnou už leze i můj spolunocležník s lopatou (co kdyby to na nás v noci náhodou spadlo) a hned za ním Petr Bárta, aby nás ještě zkontroloval a popřál teplou noc. A jak zacpe svým tělem úzký a jediný vchod, najednou to přijde. Z ničeho nic nemůžu dýchat. Mám pocit, že se dusím a strašně se mi chce ven.
To je jen pocit, uklidňuji se v duchu a i kluci mě přesvědčují: "To se ti jenom zdá, až si lehneš, bude to lepší." Rozum to ví, ale pocit je to strašný. Prosím tedy Petra, aby zkusil uvolnit vchod a sedl si stranou. Jakmile se otevře cesta ven, hned je to lepší a klaustrofobický strach pomalu odeznívá, takže zůstávám.
Do záhrabu se leze úzkým tunelem
Záhrab - Ve dne prosvítá dovnitř denní světlo úzkým vchodem
Chce to zacpat vchod, pak se záhrab zadýchá
Zatímco se hýbeme a rozestýláme si, je v záhrabu krásných devět stupňů Celsia, ale jakmile Petr odejde a my si zalezeme do spacáků, padá teplota na tři stupně. Ze spacáků nám kouká jen obličej, tak si povídáme o medvědech a také přemýšlíme, kolik namáhavého hrabání ten náš příbytek vojáky, kteří tu spali noc před námi, musel stát.
Protože nebylo dost sněhu, museli nejdřív navršit vysokou hromadu, nechat ji uležet, teprve pak začít pomalu lopatkou hloubit nejdříve úzký vchod, potom jeskyni na spaní. Ve třech to na střídačku prý kopali čtyři a půl hodiny. Děkujeme, usínáme.
Velikost dutiny se řídí podle toho, kolik lidí v ní bude spát, zda má sloužit jen na přespání, nebo se v ní má i vařit. Vchod do záhrabu tvoří úzký tunel, svažující se směrem ven, aby jím stékal studený vzduch dolů, ideálně otočený na závětrnou stranu. Ten se zevnitř ucpe batohem nebo sněhem, aby se ještě více zabránilo úniku tepla. Vzduch dovnitř proudí větracími otvory po stranách záhrabu propíchnutými sněhovou sondou.
Záhrab - Když je málo sněhu, musí se před kopáním navršit hromada, aby celková vrstva sněhu byla alespoň dva a půl metru vysoká
Brrr. Budím se ve dvě ráno zimou. Teploměr ukazuje 1,5 stupňů, což by měl můj spacák do minus třiceti přeci zvládnout, ale cítím zimu od sněhové podlahy. Asi to chtělo nafukovací karimatku a nejspíš i zacpat ten vchod batohem, jak nám radil Petr. To ovšem můj klaustrofobický strach nedovolil.
Zdaleka nejhůře je na tom ovšem nos, který mi čouhá ze spacáku ven, a ještě ho studí vlhká šála, přes kterou dýchám. Občas mi také na něj kápne ze stropu, jak tam kondenzuje vlhkost, co vydechujeme. Asi holt není strop dokonale vyhlazený a je tam nějaký hrbolek, kde se kapky tvoří. Ale chodidla v péřových botičkách mám naštěstí v teple, což je to hlavní, a tak se choulím na bok a spím dál.
Po studené noci, hřejivý východ slunce
Budíček zvoní v půl šesté ráno, ale to už jsme stejně zimou opět vzhůru. Lezeme ještě za svitu hvězd ven a vyrážíme na kopec. Po takové romantické noci nás totiž čeká ještě romantičtější východ slunce na nedalekém vrcholu Smielec vysokém 1409 m.n.m. Za svižného pochodu vyšlapanou stezkou moje tělo pomalu rozmrzá. A než dojdeme nahoru, zahřívá se mi konečně i nos.
Zima v záhrabu člověka vyžene na krásný východ slunce
Zima v záhrabu člověka vyžene na krásný východ slunce
Jsme tu akorát včas. V dálce za Sněžkou se nebe barví z červené do zlaté a sluneční kotouč se pomalu vyhupuje nad obzor. Tady vysoko nahoře už začíná krásný den, i když tam dole v údolí v teplých postelích se ještě spí. A jak mne hřejí sluneční paprsky do obličeje, mám ještě větší radost, že jsem v záhrabu ani nezmrzla, ani jsem z něj neutekla.
Aspoň už na vlastní kůži vím, že pod sněhovou peřinou se dá klidně přežít noc, jen to chce pořádnou výbavu, aby nebyla zima. A kdo ví, možná že příště se vypravím i někam dál, než jen pár set metrů od vytopené chaty. Kromě lopaty si však s sebou vezmu i pár zkušených horalů na kopání. Sama bych takový záhrab určitě zbudovat nedokázala. A nyní mne prosím omluvte, jdu si zalézt do teplé postele a dospat to. Dobrou.
