V Horním Maxově, zimním sídle naší nejznámější musherky Jany Henychové, mě vítá zuřivý štěkot a obrovská smečka psů se vrhá na plot s vyceněnými zuby a vyplazeným jazykem. "Co mě to zas napadlo? Jízda se psím spřežením!?" nadávám si v duchu. Ale to už se objevuje rozesmátá Jana a jde mi otevřít (Rozhovor s Janou Henychovou čtěte zde).
Mushing, musherství neboli jízda se psím spřežením je sportovní aktivita, při které dva a více psů tahá svého mushera (psovoda a zpravidla i majitele) na saních, případně na speciálním vozíku na kolečkách.
Přítulní mazlící, co vycítí, kdo je kamarád
Jakmile jsem uvnitř zahrady, přemístí se horda psů z plotu rovnou na mě. Přeskakují jeden přes druhého a snaží se mi olíznout obličej všichni naráz. "Jsou to přítulní mazlíci," vysvětluje musherka jejich přátelské chování.
Za chvíli, když už mě mají celou očuchanou, ztrácí postupně zájem a u nohou mi zůstává přilepený jen ten největší mazel. "Denda je vyložený radar na lidi," dozvídám se. Já jsem u něj tedy evidentně prošla. "Dřív letěl jen na blondýny, ale teď, když je starší, tak bere všechno," dodává ovšem Jana, takže mi hřebínek zase rychle padá.
Čehý a hot je pro koně, psi, ti poslouchají jen svého pána
"Jak se ty saně řídí?" ptám se nedočkavě a také se trochu bojím, abych s těmi roztomilými pejsky neskončila někde ztracená v hlubokém lese.
Ukazuje se, že čehý a hot, povely, které si už týden nacvičuji, jsou dobré akorát tak pro koně. "Na psy platí dží a ho, doprava a doleva. A pro zastavení platí povel jako pro lidi: stůj," vysvětluje mi trpělivě Jana.
"Ale cizího člověka psi stejně neposlechnou," směje se nakonec. To bych je prý musela každý den osobně trénovat, krmit a mazlit se s nimi, stejně jako to dělá každý zapálený musher. Pak by teprve měli tu pravou motivaci a byli ochotní mě tahat a ještě poslouchat.
"Není to jako nakopnout si skútr," dodává Jana, která svým čtyřiadvaceti psům přizpůsobila celý svůj život a oni ji za to teď dovezou třeba i tisíc kilometrů daleko.
Jet na saních zvládne i malé dítě
Nezbude mi tedy, než jet na druhých saních za ní, tak, aby "mí" psi věděli, kam mají běžet. Jediný můj úkol bude brzdit a naklánět se v zatáčkách.
"Pro lidi, co trochu lyžují, to ale není žádný problém," uklidňuje mne Jana, podle které může jízdu absolvovat i malé dítě, které jednoduše připoutá do saní. Rychlost pak koriguje jak počtem zapřažených psů, tak konkrétním výběrem rychlejších nebo pomalejších jedinců, podle toho, na co člověka odhadne.
Tak třeba já dostanu do spřežení jen samé holky důchodkyně, třináctileté fenky, které už žádnou závratnou rychlost nevyvinou, takže se nemám čeho bát. No, snad těch průměrných dvanáct kilometrů v hodině nějak ustojím a nesvalím se hned v první zatáčce, říkám si, když své fenky oblékám do postrojů. Do saní mi je už zapřahává sama Jana a jsem tomu ráda. Všech psů se totiž najednou zmocňuje takové vzrušení, že poslechnou jen ji. Vyjí přitom o sto šest. A já v duchu s nimi. Aúúúú.
Nejde o to se jen vézt, ale být součástí spřežení
Za chvíli už jsme všichni na svých místech, já široce rozkročená na saních, připravená na cokoli. Když zahlédnu fanatický pohled jedné z fenek, který připomíná silného narkomana, co ví, že brzy dostane svou dávku, je mi jasné, že tohle tedy bude jízda.
"Tak jedéééém, hejáááá, hejáá, hej," zavýská nadšeně Jana a její sáně mizí za zatáčkou. Mých šest psic se zoufale snaží rozjet dosud zabrzděné saně, a tak jakmile je kotva odjištěna, saně okamžitě vyletí vpřed.
"Juchůůů," dere se mi nadšením z hrdla, zatímco psi naopak najednou ztichnou. První zatáčkou tak projíždíme trochu zběsile, ale přesto bez lidských ztrát. Po chvilce, jen co dojedeme Janu, zpomalíme a jedna za druhou se svou smečkou uháníme už v klidném tempu zasněženou krajinou.
To je krása, nechávám se unášet pejsky i novým pocitem z jízdy na saních. "Do kopečka jim musíš trochu pomoct," vytrhuje mě ze snění Jana, když zůstávám trochu pozadu. Hned se zastydím a začnu kmitat nohou jak na koloběžce.
Po každém ujetém metru, po každé zatáčce, po každém překonaném potůčku mi postupně dochází, že tento sport není jen o tom se nechat vézt. Jízdu si užívám tím víc, čím víc se psy spolupracuji, čím víc se podílím na našem společném pohybu. A když si uvědomím, jak mé holky makají a přitom je to baví, tím větší radost mám z jízdy i já sama. Hlavní moje starost teď není to, abych nespadla, ale jak psům pokud možno ulehčím práci se mnou.
Být musher není jen sport, ale životní styl
Když mám konečně pocit, že mi to začíná docela jít, ozve se Janino: "Hooo, hooo, holky." A zahýbáme zpátky domů. "Ach jo. Dokázala bych takhle jet klidně celý den, možná i týden," svěřuju se hned nadšeně Rodneymu, Jany nastávajícímu a samozřejmě také musherovi.
"Jo, neznám krásnější pocit, než jet se svými psy, které člověk sám vychoval," přitakává mi hned anglicky Rodney. "Snad jen stát se rodičem," dodává.
Musherství, stejně jako rodičovství, však není jen radost. "Kdo tomu propadne a pořídí si celou smečku, ať se připraví, že mu půjdou po krku sousedi kvůli štěkání," líčí stinné stránky svého koníčku i obživy Jana, která se několikrát stěhovala, až nakonec skončila na samotě v horách.
Nový způsob života, podřízený rytmu psů, vás prý nejspíš připraví i o mnohé přátele a ani rodina se s tím nemusí dokázat vypořádat. "Ale zážitky se psy a noví přátelé mezi mushery za to všechno stojí," směje se šťastně.
A mně je najednou líto, že tu nemůžu zůstat a nakrmit psy za to, jak mě pěkně tahali. Možná s Janou vyrazím příště na vícedenní výlet. A kdo ví, třeba si pak pořídím prvního pejska a začnu s ním běhat třeba na běžkách. Vždyť nemusím mít hned celou smečku.
jak začít s mushingem?Vyzkoušet si jízdu se psím spřežením můžete u nás s některým z českých musherů či musherek, buď formou krátké vyjížďky, nebo i vícedenního výletu s bivakem. Jízda je přitom vhodná pro každého, mladého, starého, tenkého i tlustého. Jen musíte mít rádi psy. |
