Dnešní babičky sice vypadají o generaci mladší než jejich mámy v tomtéž věku, ale šátek nosí leda elegantně přehozený přes značkové sako, buchty kupují v samoobsluze a usmívají se zřídka, protože mají v patách stres.
Vzpomínky s vůní levandule
Jako malí jsme milovali chvíle s babičkou, protože nám dovolila víc než rodiče a měla na nás mnohem víc času a taky trpělivosti. "Pamatuju se, jak mě babička asi v devíti letech učila, jak se správně žehlí košile," vzpomíná osmatřicetiletá produkční Helena. "Říkala: Až se vdáš, bude se ti to hodit! Taky jsme spolu pořád něco vařily a pekly, dala si se mnou práci a vysvětlila mi, jak se plete, vyšívá křížkovým stehem a štupují ponožky. Vím, že dneska se dají koupit košile s nežehlící úpravou a nikdo neplete ani nespravuje ponožky, ale já mám ty roky s babičkou spojené s velkou pohodou a s vůní levandule, kterou měla ve skříni, i voňavé páry, která se vznášela kuchyní, když žehlila."
Mami, kdo je ta pani?
Hezké vzpomínky na svou babičku má i sedmadvacetiletá zdravotní sestra Jana. "Byli jsme u ní s bráchou pečení vaření, vyzvedávala nás z družiny a brávala si nás k sobě často i o víkendu. O to víc mě teď mrzí, že moje máma jako babička doslova selhala," stýská si matka dvou dcer, dvouleté Adélky a sedmileté Terezky. "Když byla Terka malá, tak jsem to brala tak, že je máma unavená z práce a taky že to má daleko, bydlí od nás asi 40 kilometrů. Jenže teď už je v důchodu a kdybychom za ní jednou za čas nepřijeli, tak děti ani nevidí," vypráví Jana.
"Pořád má spoustu řečí, jak holky miluje, ale když jsme tam, tak si jich ani nevšimne, maximálně jim pustí pohádku na DVD, aby neotravovaly. Nahrazuje to hromadou sladkostí a levnýma hračkama z trhu. Když jí volám, jestli nechce přijet, tak je to moc daleko. Když potřebuju pohlídat, radši řeknu sousedce, protože vím, že matka stejně "nebude mít čas". Druhá babička žije daleko, ale taky se o děti moc nezajímá, vidí je párkrát za rok a stačí jí to. Nikdy jsem po ní nic nechtěla, ale nedávno mi sama řekla, že své si už odpracovala a je unavená, tak ať s ní nepočítám na hlídání. Já ale od nikoho nic nechci, beru to tak, že jsem si pořídila děti a taky se o ně postarám. Je mi jich jen líto, protože nikdy nezažijí to pěkné s babičkou, na co já dodnes vzpomínám."
Náhradní babička
Také dvaatřicetiletá Veronika a její šestiletý syn mají patálie s babičkou. "Tchyně už bohužel nežije a moje máma má do rozmazlující babičky hodně daleko. Vidíme ji jednou za čas, zato máme doma spoustu pohledů z jejích cest po světě, na které se podepisuje "líbá bábi". Co se rozvedla s tátou, nemá na nikoho čas. Chodí cvičit s kamarádkami, cestuje, navštěvuje divadla a výstavy. Já jí to přeju, ať si užije, je jí teprve dvaapadesát, ale copak ji vlastní vnouče nezajímá?"
Veronice a jejímu Vašíkovi nakonec osud přihrál náhradní babičku. Její kolegyně v práci má dva dospělé a zatím bezdětné syny a tak strašně touží po vnoučatech, že Vaškovi dělá "babičku" – vezme ho třeba v neděli do zoo nebo ho večer pohlídá, když chce jít Veronika s mužem do divadla. "Jsem strašně ráda, že ji mám. Ani ne tak kvůli tomu hlídání, i když to je samozřejmě fajn, ale hlavně kvůli Vendovi," říká mladá maminka. "Že má babičku, co mu čte pohádky, tajně mu podstrkuje bonbony a je s ní legrace."
Pohádkové, nebo skutečné?
Stejně jako mladší ročníky i dnešní babičky zkrátka mají spousty možností, jak zajímavě trávit svůj čas, navíc rodiny už nežijí v tak těsném kontaktu, jako dřív, kdy bylo běžné, že o dítě se prostě postaral ten, kdo byl zrovna doma – ať to byla starší sestra, teta nebo prarodiče. Nikdo jim nemůže mít za zlé, že užívají života (pokud jim to zdraví a stav účtu dovolí). Mají na to právo.
I přesto se v 21. století ještě najdou babičky jako z pohádky, které by se kvůli vnoučatům přetrhly a neváhají jet přes celé město nebo půl republiky, když se dozvědí, že dcera nebo snacha potřebuje pomoci s dětmi. Tyhle vzácné ženy klidně hrají dvě hodiny pexeso, pak stavějí koleje, bagrují na písku a nakonec čtou pohádky, aby pak celou noc přešívaly staré kousky oděvu na šatičky pro panenky. Mezitím si jen tak odskočí uvařit na zítra hrnec bramboračky, guláš s knedlíky a k tomu ještě jablečný kompot, protože Bedříšek ho přece tak miluje. Dovolenou si plánují podle toho, jak mají vnoučata prázdniny, a ve volném čase šmejdí po obchodech, kde mají nejhezčí hračky a nejsladší čokoládu.
"Moje máma je prostě poklad," tvrdí šestatřicetiletá Zuzana, jejíž dcera jednu takovou babičku snů má. "Tolik se věnuje všem vnoučatům, a to jich má už pět! Je strašně trpělivá, má vždycky čas a spoustu nápadů, co s nimi podniknout. Někdy se mi zdá, že je Stellinka radši u ní než doma."
Ještě jsou tu dědečkové
Nejsou to však jen babičky, kdo může mít na život nejmladších členů rodiny výrazný vliv. Takoví dědečkové také nejsou k zahození. Vědí, jak se štípá dříví, jak se spravují hodiny nebo jak se chytají ryby a znají všechny typy letadel nebo lokomotiv. Zejména malým klukům můžou dát víc, než si dovedeme představit. Zvlášť dneska, kdy spousta základních rodin z nějakého důvodu funguje bez tatínka, mohou být dědečci pro svá vnoučata také význačným zdrojem vzorců mužského chování.
Že zrovna vaši prarodiče nemají o vnoučata zájem? Třeba se jen nechtějí vnucovat a plést se vám do života. Zkuste jim zavolat, oslovte je a dejte jim i svým dětem ještě šanci. Už proto, že čas strávený společně s prarodiči je pro kluky i holky jednou a nikoli nevýznamnou kostičkou puzzle, která dává dohromady jejich budoucí obrázek světa.
o co dítě přichází, když mu chybí babička?"Hodně záleží na tom, jaká babička to vlastně je," upozorňuje dětská psycholožka Alena Vávrová, která nabízí poradenství a psychoterapii dětem, dospívajícím i jejich rodičům. "Ideální je taková, která má na svá vnoučata dost energie, času, chuti i sil, nechybí jí nadhled, takže se nerozčílí kvůli džusu vylitému na koberec, a má hodně zkušeností, jež chce předávat. Když je babička hodně nemocná nebo se na péči o vnouče necítí, měli by to rodiče respektovat z ohledu k ní i k vlastnímu dítku." |
