Tři poznatky se vážou také k ní. Zaprvé, Tereza Brodská tu snad poprvé dostala pořádnou šanci ukázat, že zdědila osobitý dar svého otce Vlastimila Brodského: milimetrově přesnou sebeironii, díky níž dojímá, když se směje, a baví, když pláče.
Zadruhé, "exmanželská" etuda nejen důstojně završila celý úctyhodný cyklus, ale ještě se stala vzorovým příkladem, jak by mohl pokračovat. Což znamená nelpět tak úzkostlivě na obecné sociologické vzorkovnici námětů odvozených ze skutečnosti, věřit více v sílu jedinečných, byť plně smyšlených příběhů a také si odvážněji pohrát s žánry.
Jistě, když se řekne rozvod, eutanazie či zneužívání dětí, každého hned napadne smrtelně vážné drama. Jenže zrovna příklad Exmanželky doložil, že smích dovede těžké téma polidštit, aniž by je zlehčil, znevážil či znesvětil. A že existují autoři, kteří tohle umění ovládají.
Kdyby příští řada Soukromých pastí začala, čím ta první skončila, totiž v duchu moderních hořkých komedií, postoupila by na žebříčku současné televizní tvorby ještě o stupínek výš - sama o sobě, bez toho, aby se opírala o berličky psychologů a sociologů jako dosud.
Zatřetí - ale v tom je právě háček - vydařená Exmanželka ještě znásobila očekávání, jestli nějaké "příště" vůbec bude. Mlhavý příslib Novy, že "v podobných projektech budících velký zájem veřejnosti bychom rádi v budoucnu pokračovali", zní dosti nezávazně zvláště ve chvíli, kdy se z kuloárů zdejších stanic šíří pověsti o nejistotě tvorby plynoucí z finanční krize.
Neboť televize, respektive jejich šéfové či majitelé, mají sebevražedný sklon šetřit právě na tom podstatném: na programu. Dejme tomu, že si dovolí půlroční pauzu ve výrobě - za rok, až obavy pominou, s hrůzou zjistí, že nemají co vysílat. A že divák, kterého si Soukromé pasti tak šikovně zasekly, měl příliš času na to, aby se z udičky vyvlékl, zapomněl a našel si novou návnadu. To by byla škoda pro všechny - i pro Českou televizi, jež by bez konkurence zase usnula.
