Zatímco nedělní dopoledne bylo horké a dusné (nepomohlo ani kryté prostředí scény v kostele, jež si dle referencí těch, kteří měli to štěstí se na ni dostat na beznadějně plný koncert Ivy Bittové s Georgem Mrázem, Emilem Viklickým a Lacem Troppem, nezadala s kovářskou výhní), někdy kolem čtvrté spustila bouře, blesky křižovaly oblohu a z nebe padaly kroupy, které by spíš slušely sklenicím s mojitem než festivalovému areálu.
Na počasí tak částečně doplatili všichni účinkující i diváci. Gospelový zpěvák Craig Adams například musel svůj set ukončit po ani ne deseti minutách. Když ale první bouře skončila a nebylo možné zapojit aparaturu, zpěvák se svými muzikanty a vokalistkami odehráli vlastně celé vystoupení zcela akusticky – a "jejich Ostravané jim rozuměli".
Program sice nabral skluz, kdy nebylo možné zcela přesně odhadovat momentální dění na různých scénách, ale nakonec odehráli všichni avizovaní. Jamajská "reggae tancovačka" Tosh Meets Marley se celkem zdatně pokusila vnést do psího počasí trochu slunce, Habib Koité přes drobné technické problémy podle očitých svědků vůbec nic neošidil.
Celý den i festival zakončili Gogol Bordello. Na své roli tečky za festivalem vlastně vydělali – mnohasethlavému kotli pod pódiem už zjevně bylo všecko jedno a promočení diváci rozjeli divoký mejdan, k němuž si lepší "soundtrack" než Hutzovu partu nemohli přát.
Byť letošní Colours ovlivnilo počasí asi nejvíc v sedmileté historii festivalu, zřejmě všichni se rozjížděli z Ostravy s dobrými pocity a mnoha úžasnými hudebními zážitky, kterým jednoznačně kraloval hned úvodní koncert Jana Garbarka. Už sám fakt, že největší hvězdou festivalu pro 23 tisíc lidí (jak zní konečný oficiální výrok o počtu návštěvníků) byl jazzový muzikant, jednoznačně vyděluje Colours of Ostrava ze záplavy nivelizovaných letních akcí v České republice.
