„Něco jsem ti přinesl,“ culí se Mardoša na producenta a kytaristu Dušana Neuwertha a vytahuje z igelitky karlovarské oplatky. Kdybych byl ve filmu, myslel bych si, že tohle je hororová scéna a v ní já a čtyři zombie. A že místo čokoládových hostií se tady dneska budou dlabat mozky.
Všichni kolem jsou unavení a vyčerpaní, mají kruhy pod očima a jistotu, že takhle to půjde dál ještě minimálně několik následujících dní. Do odevzdání osmého řadového alba Tata Bojs zbývá symbolicky osm dní.
Je sobota, deset večer, doba, kdy většina slavných i méně slavných kapel sklízí ovace na pódiu, mlátí kytarou o zem nebo si už v šatně s nablblým úsměvem stírá ručníkem pot z čela. Jsme přímo v centru Prahy, v komplexu postprodukčních studií Soundsquare. Dušan je uprostřed mixu. V malém modrém studiu se cítím trochu nepatřičně. Evidentně ruším.
Skupinová terapie
Zbytek kapely mě radši bere do haly. Je tam větší klid a větší klid na práci bude mít i Dušan. Klesáme do pohodlných sedaček, Milan s kytaristou Vláďou Bárem si nalévají červené vínou, my s Mardošou zůstáváme na sodovce. Pocit napětí se uvolní už za chvíli, únava a roztěkanost zůstane. Potichu mluví všichni. Skoro šeptem.
„Chtěli jsme původně udělat rychlou desku. Špinavou, uvolněnou a syrovou. Odlepit se od mírně zatěžkaného Nanoalba. Ale myslím si, že to se nám moc nepodařilo, že už je to zase takový mazlení,“ začne Milan. Odhodlání natočit desku postaru, nejdřív napsat písničky, prověřit si je na koncertech a pak je během pár týdnů zachytit jak jsou, totiž nevyšlo. Tata Bojs se chytili do zdánlivě pohodlné pasti vlastního studia a nahráváním tráví už přes půl roku.
Do opravdu povznesené nálady se Tata Bojs dostávají ve chvílích, kdy mluví o nových písničkách. Mardoša živě popisuje, jak napsali za pomoci spřáteleného Ahn Tria skladbu v korejštině, Milan si přisadí, že kvůli správné výslovnosti zpěv nahrával frázi po frázi podle nahrávky telefonátu ze Skypu. „Od začátku se nám to začalo rýsovat jako taková klukovská deska,“ zamyslí se Milan.
A taky to tak dopadlo. V průběhu příprav se totiž z „neustálého hosta“ kapely Kláry Nemravové stala „neustálá fanynka“. Tata Bojs to popisují jako „pomalý fade out“, který probíhal už několik měsíců. „Poslední koncert byl před vánoci v Kopřivnici, tam jsme se s ní rozloučili na pódiu. Dali jsme jí kytku a basu piv,“ říká bez nějakých větších emocí Mardoša. „Tím bylo vyřešeno, jestli na desku vymýšlet nějaký ženský vokály nebo ne,“ doplní ho Milan. Odpověď zní - ne.
Přesto budou jedním z hlavních lákadel alba Kluci kde ste? ženy. Totiž Ženy. Ženy – ve skutečnosti mužský vokální sbor, který zpíval zásadně a capella - totiž byli někdy na začátku devadesátých let nejen pro Tata Bojs kultovní undergroundovou kapelou. „Měli jsme rozdělanou písničku Vítací a Bublajs říká: Tady na konci to chce mužskej sbor, takovej ten polorozpadlej, něco jako Ženy. Řekli jsme si, proč nezkusit sehnat opravdu Ženy,“ vzpomíná Mardoša.
Zombie v akci
Konečně mám možnost něco slyšet. Dušan s Milanem si sedají k počítači a pouštějí přemíchaného Spáče. Ta písnička, stejně jako několik dalších, které mi ještě dnes večer Tata Bojs pustí, zní skvěle. Jediné, co mě zarazí, že až na Skovku žádná z nich nepůsobí tak rozpustile a odlehčeně, jak jsem z předchozího rozhovoru pochopil.
„No jo, my tady zrovna dneska máme ty vážnější věci, ale ten zbytek je vážně veselejší,“ ujišťuje mě Mardoša. Kus našeho špitání zachytí i poslechem pohlcený Dušan. „Ona ta deska je podle mě ve výsledku mnohem koncepčnější než Nanoalbum!“ pronese po dalším krátkém zamyšlení a skoro to vypadá, že tím ze všech nejméně překvapil mě.
Na tázavé pohledy spoluhráčů chvilku hledá odpověď. „I když tam jsou dvě várky písniček, všechno se to dotýká jednoho tématu. Jedny jsou úplně ztřeštěný, druhý úplně vážný.“ „A to téma je?“ zajímá mě. „Existence, krize třicátníků, děti, ekologie, vzpomínky na dětství... Na jednu stranu tam řešíme budoucnost země, v jiný – úplně ztřeštěný – písničce máme vzkaz dětem, ať se nám narodí. Je to vlastně uzavřený kruh. I když hudebně ani textově spolu ty písničky nemají nic společnýho, já tam i tak cítím tu nit, která se jimi line. Trilobeat o pomíjivosti všeho a na druhou stranu bláznivá Skovka. Ty písničky jsou natáhnutý jako korálky na jedný niti.“
Celý článek o finiši příprav nového alba Tata Bojs najdete v dubnovém čísle časopisu Filter.
