Název vašeho kabaretu, který jste letos uvedli i na festivalu v Avignonu, zní dost provokativně.
Vypůjčili jsme si ho od francouzského básníka Roberta Desnose, jehož sté výročí narození se letos připomíná. V inscenaci jde o jakousi evokaci kabaretu z Montparnasu do prostředí Terezína, kde Desnos za války zemřel.
Po Damúze máte hrát v Divadle Akcent a pak v Café Montmartre, což jsou dost rozdílné prostory.
Náš kabaret můžeme hrát v kavárně i na jevišti a v Avignonu jsme ho bez problémů uvedli pod šapitó. Takový žánr nám navíc v situaci, kdy nemáme stálou střechu nad hlavou, přináší jistou výhodu. Nemůžeme si totiž dovolit připravit inscenaci, která by měla příliš velkou dekoraci. Teď zkoušíme další kabaret věnovaný kosmopolitní Praze na konci první světové války. Neděláme historickou rekonstrukci - inspirujeme se dobou a pocity lidí na konci jedné epochy. Použili jsme texty Urzidila, Werfela, Kafky, Jesenské nebo Poláčka a pracovní název je Schwarzweis kabaret aneb Konec světa v salonu Gogo, což byl slavný pražský bordel. Premiéra bude v listopadu v klubu Roxy. Od podzimu máme působit i v Divadle v Celetné, ale jinak hrajeme hodně mimo Prahu a ve Francii. Trošku se obávám, abychom nezačali vystupovat více venku než tady. Nechci totiž do Francie emigrovat.
V létě se Divadlo na voru představilo na festivalu v Avignonu. Co pro vás taková účast vlastně znamená?
Byli jsme pozváni v rámci společných aktivit Avignonu a Prahy 2000. Figurovali jsme sice mimo hlavní program, ale měli jsme zajištěnou publicitu a k dispozici jsme dostali šapitó. Hráli jsme čtyři dny a zájem byl takový, že jsme tam mohli zůstat měsíc. Avignon je jednou z největších divadelních institucí na světě a denně se tam odehraje na pět set představení. Pokud v takové konkurenci zaujmete, tak se to určitě vyplatí.
Proč jste se vlastně pustila do tak nejistého podniku, jakým je divadlo?
Nejprve jsem se setkala s dramaturgem a překladatelem Michalem Lázňovským a ve Francouzském institutu jsme uspořádali divadelní kurs. A pak jsme si řekli, proč nezkusit nazkoušet i jednu inscenaci. Věděla jsem, že pokud chci divadlo dělat i v Čechách, tak si musím nějaké založit. Cizí herci se tady - vzhledem k tomu, že byly tak dlouho uzavřené hranice - jen těžko dostávají do světa repertoárového divadla. Snažíme se působit v mezinárodním měřítku a okruh spolupracovníků se rozšiřuje na obě strany - jsou to například Vladimír Javorský či William Mesguich a light designer Philippe Berthomé s námi dělá už pět let.
A proč jste si zvolili právě název Divadlo na voru?
Jednou z důležitých funkcí divadla je spojovat lidi. A vor je pro nás určitým symbolem vody, která je v neustálém pohybu a působí právě takovým způsobem. Řeky spojují města a země, moře spojují kontinenty. Vor má v sobě zároveň nádech dobrodružství. Ale přes tu nejistotu a nevybavenost je to přeci jen plavidlo, které nakonec dopluje ke svému cíli.
Hrajete ve francouzštině i češtině. Setkáváte se často s výhradami vůči svému přízvuku?
Zlepšuje se to, ale ještě občas někdo napíše: "Frederika Smetanová hraje hezky, jen škoda, že má francouzský přízvuk." Je zvláštní, že o mně, která tady žije skoro dvacet let a s divadlem reprezentuje Českou republiku, uvažují někteří lidé jako o "té Francouzce". Ve Francii jsou umělci z tolika zemí, že kolikrát ani nevíte, kteří jsou ti "opravdoví" Francouzi. Tamní tradice míchání kultur je ovšem starší. Všichni tady obdivují Petera Brooka, ale jeho herci mají mnohdy takový přízvuk, že vám trvá pět minut, než se zorientujete, o čem vlastně hrají. Je to ale otázka času. Například mladému publiku cizí akcent nevadí - na rozdíl od lidí, kteří vyrostli ve staré konvenci. Někdy to ovšem funguje i naopak - ve Francii diváci milují český přízvuk a já jsem pro ně banální.
Vypůjčili jsme si ho od francouzského básníka Roberta Desnose, jehož sté výročí narození se letos připomíná. V inscenaci jde o jakousi evokaci kabaretu z Montparnasu do prostředí Terezína, kde Desnos za války zemřel.
| FREDERIKA SMETANOVÁ |
| Herečka a režisérka Frederika Smetanová přijela do tuzemska z Francie nejprve na tři roky začátkem osmdesátých let a po bývalém manželovi získala i české příjmení. Vrátila se sem v roce 1990, kdy si Prahu vybrala za svůj nový domov. "Jsem trochu falešná Francouzka - moje rodina totiž pocházela z Lodže," říká. Pracuje ve Francouzském institutu v Praze a v roce 1996 založila s Michalem Lázňovským Divadlo na voru. Kromě něj hrála ve Viole, s Divadlem bratří Formanů a v Národním divadle ji Ivo Krobot obsadil do hrabalovské adaptace Obsluhoval jsem anglického krále. |
Náš kabaret můžeme hrát v kavárně i na jevišti a v Avignonu jsme ho bez problémů uvedli pod šapitó. Takový žánr nám navíc v situaci, kdy nemáme stálou střechu nad hlavou, přináší jistou výhodu. Nemůžeme si totiž dovolit připravit inscenaci, která by měla příliš velkou dekoraci. Teď zkoušíme další kabaret věnovaný kosmopolitní Praze na konci první světové války. Neděláme historickou rekonstrukci - inspirujeme se dobou a pocity lidí na konci jedné epochy. Použili jsme texty Urzidila, Werfela, Kafky, Jesenské nebo Poláčka a pracovní název je Schwarzweis kabaret aneb Konec světa v salonu Gogo, což byl slavný pražský bordel. Premiéra bude v listopadu v klubu Roxy. Od podzimu máme působit i v Divadle v Celetné, ale jinak hrajeme hodně mimo Prahu a ve Francii. Trošku se obávám, abychom nezačali vystupovat více venku než tady. Nechci totiž do Francie emigrovat.
V létě se Divadlo na voru představilo na festivalu v Avignonu. Co pro vás taková účast vlastně znamená?
Byli jsme pozváni v rámci společných aktivit Avignonu a Prahy 2000. Figurovali jsme sice mimo hlavní program, ale měli jsme zajištěnou publicitu a k dispozici jsme dostali šapitó. Hráli jsme čtyři dny a zájem byl takový, že jsme tam mohli zůstat měsíc. Avignon je jednou z největších divadelních institucí na světě a denně se tam odehraje na pět set představení. Pokud v takové konkurenci zaujmete, tak se to určitě vyplatí.
Proč jste se vlastně pustila do tak nejistého podniku, jakým je divadlo?
Nejprve jsem se setkala s dramaturgem a překladatelem Michalem Lázňovským a ve Francouzském institutu jsme uspořádali divadelní kurs. A pak jsme si řekli, proč nezkusit nazkoušet i jednu inscenaci. Věděla jsem, že pokud chci divadlo dělat i v Čechách, tak si musím nějaké založit. Cizí herci se tady - vzhledem k tomu, že byly tak dlouho uzavřené hranice - jen těžko dostávají do světa repertoárového divadla. Snažíme se působit v mezinárodním měřítku a okruh spolupracovníků se rozšiřuje na obě strany - jsou to například Vladimír Javorský či William Mesguich a light designer Philippe Berthomé s námi dělá už pět let.
A proč jste si zvolili právě název Divadlo na voru?
Jednou z důležitých funkcí divadla je spojovat lidi. A vor je pro nás určitým symbolem vody, která je v neustálém pohybu a působí právě takovým způsobem. Řeky spojují města a země, moře spojují kontinenty. Vor má v sobě zároveň nádech dobrodružství. Ale přes tu nejistotu a nevybavenost je to přeci jen plavidlo, které nakonec dopluje ke svému cíli.
Hrajete ve francouzštině i češtině. Setkáváte se často s výhradami vůči svému přízvuku?
Zlepšuje se to, ale ještě občas někdo napíše: "Frederika Smetanová hraje hezky, jen škoda, že má francouzský přízvuk." Je zvláštní, že o mně, která tady žije skoro dvacet let a s divadlem reprezentuje Českou republiku, uvažují někteří lidé jako o "té Francouzce". Ve Francii jsou umělci z tolika zemí, že kolikrát ani nevíte, kteří jsou ti "opravdoví" Francouzi. Tamní tradice míchání kultur je ovšem starší. Všichni tady obdivují Petera Brooka, ale jeho herci mají mnohdy takový přízvuk, že vám trvá pět minut, než se zorientujete, o čem vlastně hrají. Je to ale otázka času. Například mladému publiku cizí akcent nevadí - na rozdíl od lidí, kteří vyrostli ve staré konvenci. Někdy to ovšem funguje i naopak - ve Francii diváci milují český přízvuk a já jsem pro ně banální.
 Herečka a režisérka Frederika Smetanová. |
 Herečka a režisérka Frederika Smetanová. |
