Kromě konzervatoře jste vystudovala i divadelní vědu na Filozofické fakultě. Jaké to bylo psát cvičně kritiky na vlastní kolegy?
Bylo to rozhodně emocionálně velmi zajímavé. Ale abych to upřesnila, byla jsem mladá, hrála jsem a milovala divadlo, studovala jsem na FF UK divadelní vědu, takže mi asi odvaha a sebevědomí nechyběly. Zároveň jsem si však uvědomovala, že nemůžu psát jen tak nějakou dojmologii. Profesoři na katedře vyžadovali dost podrobné a seriózní rozbory představení, samozřejmě včetně hodnocení hereckých výkonů. Naštěstí jsem věděla, že se to k mým kolegům nikdy nedostane, takže jsem ve svých soudech a kritikách mohla být velmi svobodná. Ale už tehdy jsem tušila, že divadelní kritičkou asi nikdy nebudu.
Váš profesor, pozdější ministr kultury Milan Lukeš, vám dal prý pěkně zabrat.
Ano, dal mi zabrat, a právem. Například když jsem mu na zkoušce odpověděla způsobem: „Shakespeare, no tak ten napsal asi 29 her, myslím...“ Slyšela jsem pak už jen řev: „A ven!“ Tu zkoušku jsem pak udělala až na děkanský termín. Přiznám se, že se mnou studovali daleko pilnější kolegové a já byla jen „ta herečka, která se snaží doplnit vzdělání“. Nakonec jsem ale státnice zvládla a školu dostudovala. Dodnes ale mívám sny, ve kterých jsem zase zpátky na fakultě a chybí mi spousta zkoušek a vůbec nic neumím. Vykladači snů by si na mně asi smlsli.
Jak vzpomínáte na studentské večírky v ateliéru Jana Zrzavého?
Mými spolužáky byli například Doubravka Svobodová, Ivana Slámová, Karel Král a nebo právě Markéta Vojtěchová-Ambrožová, jejíž muž Michal Ambrož z kapel Jasná Páka a Hudba Praha je vnukem Jana Zrzavého. V domečku jeho dědečka na Zámeckých schodech jsme tak trávili časy nekonečných mejdanů a žili tak trochu ve stylu kréda sex, drogy a rokenrol.
Jste sama pedagožkou. Jak studentům vysvětlujete, co je například takzvaná herecká emocionální paměť?
Na tohle jsou nejlepší příklady ze života nebo nejrůznější cvičení, třeba elementární etudy jako například „náhodné nalezení předmětu, který mě emocionálně zasáhl”. Citlivějším povahám se samozřejmě občas stane, že si vybaví emocionálně silnou, smutnou vzpomínku a dojmou se k slzám. Ale i tohle studium herecké profese občas obnáší. Cílem našich hodin ale pochopitelně není nějaké trýznění, které by vedlo k srdcervoucím plačícím scénám.
Celý život se věnujete francouzštině, troufla byste si v ní i hrát?
Já jsem ve francouzštině už hrála. Jednalo se o pohádku, se kterou jsme ve Francii hostovali v rámci nějaké kulturní výměny. A dokonce jsem si zahrála i v koprodukčním filmu z války, kde jsem měla dialog s francouzským hercem, kterému jsem dokonce rozuměla, stejně jako režisérovi, takže jsem nepotřebovala tlumočníka. Takovou zkušenost bych si moc ráda zopakovala, snažím se ten jazyk procvičovat, jak to jen jde.
Hrála jste mimo jiné i v kultovním filmu Jára Cimrman ležící, spící. Zažili jste s kolegy během natáčení něco skutečně cimrmanovského?
Spolu s Jiřinou Jiráskovou, Jarkou Kretschmerovou, Rudou Hrušínským nebo Mirkem Vladykou jsme v tom filmu hráli ochotníky. Známou scénu „Vichr z hor“ jsme museli točit snad desetkrát, protože se vždycky někdo z nás odboural. Smáli jsme se tak, že nám až tekly slzy. Režisér Smoljak už toho měl dost, jak se nám to stále nedařilo, a tak nám dal co proto se slovy: „Jděte do háje, vy volové! Už neblbněte! Vždyť já nemám tolik materiálu, na Barrandově mi už další nedají, budeme v háji a ten film nedotočíme!“
V seriálu My všichni školou povinní jste se setkala i s Danou Medřickou, kde jste hrála její dceru.
Na tohle natáčení si vzpomínám jen matně. Měla jsem obrovskou trému, byla jsem mladá, nezkušená a pan režisér Ráža byl velmi přísný. Ale paní Medřická byla zlatá, ostatně jako vždy. Všechno jsem s její pomocí zvládla. V divadle jsem se s ní potkala například ve hře Můj dům, můj hrad, což byl absolutní normalizační blábol. Tak velká herečka zde musela hrát připitomělou uklízečku, která chodila po scéně s kýblem a těžítkem ve tvaru ženského prsa. Vždy to v zákulisí nějak vtipně komentovala, hodně jsme se tenkrát nasmáli. Dnes se pro změnu směju s jejím synem Vaškem Vydrou v představení Blbec k večeři nebo s její snachou Janou Bouškovou, mojí skvělou kamarádkou.
Jaký byl váš výlet do Ordinace v růžové zahradě?
Za „Růžovku“ jsem byla moc vděčná. Poznala jsem řadu milých kolegů, se kterými se potkávám i v divadle. Když pak člověk jezdí po republice s divadelním spolkem, lidé jsou rádi, že vidí herce ze svých seriálů takzvaně naživo a divadelní sály jsou pak plné. Nejde jen o to, že si člověk přilepší k nevelkému učitelskému a divadelnímu platu, ale tady v té branži občas platí, že když je někdo vidět na obrazovce, tak se mu snadněji nabaluje další práce. Takže hlásím prostřednictvím tohoto rozhovoru, že zrovna nic netočím a čekám a zírám na mobil, kdo že se mi ozve!
Byla jste hostem reality show VIP Prostřeno. Jak vám šlo vaření?
Točila jsem tehdy na Primě seriál Obchoďák, takže mě televize povolala i k plotně. Jsem ale bohužel s vařením dost na štíru, takže já pro změnu musela povolat kamarádku Lucii Pitrovou, která u nás v Černošicích vlastní kosmetický salon. S Luckou jsme u ní doma vše nazkoušely, a nakonec se to tam i točilo. Ovšem menu, která připravily Dáda Patrasová nebo Světlana Nálepková, neměla absolutně chybu!
Váš specifický hlas je známý i z dabingu, jaké bylo setkání se Sophií Lorenovou?
Honza Schánilec mi tehdy řekl, že mě obsadil díky tomu, že umím mluvit rychle jako Italové. Nelze při tom totiž normálně klapat pusou, frekvence i rytmus řeči jsou naprosto odlišné od češtiny. Můj protějšek byl tehdy Vladimír Brabec a musím přiznat, že to bylo velmi náročné. Doslova jsem při dabování Sophie Lorenové propotila triko, takže jsem na tenhle dabing opravdu moc hrdá.
Dabovala jste i Annette Beningovou v Americké kráse, která proslavila Kevina Spaceyho. Co říkáte na celosvětový skandál ohledně sexuálního obtěžování?
Absolutně souhlasím s Catherine Deneuve, Brigitte Bardotovou a Ginou Lollobrigidou v tom, že je poněkud trapné vytahovat staré kauzy a obviňovat kolegy ze sexuálního obtěžování či násilí. Obecně ale odsuzuji takzvaný syndrom moci, kdy takový člověk zneužívá svého postavení či vlivu ve vztahu k jiným osobám. To se totiž nemusí týkat jen mužů, ale i mocných žen. Na druhou stranu, nejen u filmu se vyskutují velmi obratné osoby, které jsou schopné si prostřednictvím sexuálního sblížení zajistit svůj kariérní postup či práci. To bylo, je a bude vždycky. Takže vlastně nechápu, proč se teď tato kauza tolik propírá. Asi není o čem psát.
Máte vy sama s něčím podobným vlastní zkušenosti?
Tak zažila jsem jednu dost pikantní historku, kterou občas pro pobavení vyprávím blízkým kolegům. Veřejně je to ovšem nereprodukovatelné a stěžovat bych si mohla tak akorát „na hlavní poště“, jak se říká. Byla jsem mladá, naivní a dalo by se říci až blbá. Kolegyně dramaturgyně mi domluvila údajnou pracovní schůzku s jedním cizincem a já vůbec netušila, v jak obskurní situaci se nakonec ocitnu.
VIP Prostřeno! (2010)
My všichni školou povinní (1984)
Jdi za štěstím (1981)
Podědil váš syn herecké geny?
Herecké ne, ale nějaké možná ano, protože stejně jako já kdysi studuje Filozofickou fakultu. Jeho obor je ale naprosto odlišný a dnes velmi aktuální, dal se totiž na politologii.
Sama jste autorkou divadelních projektů, ve kterých hraje často hlavní roli swing.
Můj první projekt se swingem jsme realizovali na Pražské konzervatoři, kde učím. Jmenoval se Swingujeme, rejdíme a dokonce jsme s tímhle představením byli na mezinárodním festivalu v Belfortu ve Francii. Navíc jsem si zase jednou mohla procvičit svou milovanou francouzštinu.
Jsou na cestě nějaké další vlastní projekty?
Ano, něco se rodí, konkrétně hudební představení. Ale nic bližšího zatím prozradit nemohu. Po letech se navíc vracím do Divadla v Řeznické, kde chystáme projekt k založení republiky. No a jinak pendluji mezi divadly, jako jsou Divadlo bez zábradlí, Kladenské divadlo, Divadlo Hybernia nebo Divadelní spolek Háta. Momentálně jsem na cestě do lázní v Třeboni, kam si beru text chystaného projektu, abych ho doladila do konečné podoby a doufám, že při mně bude Vendelín Budil stát, jak vždy říkával režisér Otto Ševčík.
