Jak často jste se musel v životě sklánět?
Můj osud byl takový, že jsem se naštěstí moc „ohýbat“ nemusel. V téhle zemi je bohužel zatím z větší části tradicí, že se úspěchy moc nepřejí a s napětím se čeká, kdy člověk padne. Snad se to ale začíná konečně pomalu měnit. Naštěstí mám za sebou několik úspěšných projektů, které se prostě povedly, a i moje povaha je taková, že ke sklánění sklony nemám. Přináší to nepochybně spousty překážek. Jinak je to ale na naší chalupě, kde máme nízká futra a tam těch mozků zůstalo opravdu hodně. Tam prostě kdo se neskloní…
Ve hře bylo prý i studium architektury. Říká vám něco tento obor ještě dnes?
Ale ano. Miluju krásu, ať je jakákoliv, mám rád výtvarné umění. Kdysi jsem se sám dokonce pokoušel malovat. Architekturu jsem opravdu studovat chtěl, spíš ale tu zahradní. Máme s mojí ženou taková dvě oblíbená místa, mezi kterými pendlujeme, a na jejich zahradách se skutečně vyžíváme.
Hlásit se na DAMU považovalo vaše okolí spíš za drzost. Litoval jste někdy svého rozhodnutí?
Zatím ne. A myslím, že ani nikdy nebudu. Samozřejmě byla má přihláška na DAMU považována za neuvěřitelnou drzost. Byl jsem havířovský gymnazista, který každý rok prolézal jen tak tak s odřenýma ušima, a přesto jsem si na první místo napsal DAMU Praha. Mám takovou zvláštní povahovou vlastnost, že čím více mi moje okolí něco rozmlouvá, tím více se zabejčím a jdu do toho.
Jak vzpomínáte na léta hereckých studií a na vaše první angažmá?
Jelikož našimi pedagogy byli mimo jiné i Honza Přeučil a Regina Rázlová, měli jsme docela slušnou volnost. Mezi moje spolužáky patřil například Martin Stropnický nebo Jirka Šesták, což je dnes senátor a vlivný jihočeský politik. U divadla nás z ročníku vlastně zůstalo docela málo. Byl jsem ale režimem tak trochu nechtěné dítě. Protože mého otce vyloučili z KSČ, neměl jsem zpočátku šanci se v Praze chytit. Na DAMU mě přijali napodruhé. Mezitím jsem strávil rok v divadle v Českém Těšíně a po studiu se přesunul do Státního divadla v Ostravě, kde jsem prožil sedm krásných let a hlavně tam potkal Honzu Kačera, což považuji za osudové setkání v mojí herecké divadelní kariéře. A v té době jsem v ND hostoval.
V roce 1988 pak přišlo angažmá v Národním divadle, které jste opustil minulý rok. Stýská se vám?
V Národním jsem prožil bezmála čtyřicet let, takže bylo úzce spojené s velkou částí mého života. Měl jsem tu čest hrát po boku neuvěřitelných bardů, což mě samozřejmě hodně formovalo. Celé toto období bylo fascinující a velmi inspirativní. Mám ale naštěstí ve vínku úžasný povahový rys, který mi celkem bez problémů dovolí uzavírat životní kapitoly. Prostě nastaly nové časy, přišlo nové vedení i celkově nový styl, kterým se Národní divadlo začalo ubírat, a já jsem se jednoduše nehodil. Usoudil jsem, že není třeba se zbytečně za každou cenu někde držet a hlavně překážet.
Zhruba v době vašeho nástupu do Národního divadla jste si zahrál v úspěšném seriálovém projektu České televize Dobrodružství kriminalistiky.
Hrál jsem dokonce v dvou řadách tohoto seriálu. S Toníkem Moskalykem jsme si padli do oka už dříve, když jsem s ním ještě za bolševika natočil takovou průlomovou věc s názvem Polom v bezvětří. Nicméně s Dobrodružstvím kriminalistiky mám spojenou historku, kdy mi nebylo moc do smíchu. Hrál jsem tam tehdy v jednom dílu soudce, který měl ve scénáři třístránkový monolog. Říkal jsem si, že se to přeci nebudu učit, že to prostě hezky budu číst za pultíkem z desek, jak to obyčejně v reálu bývá. Jenomže pan režisér mě dost nemile překvapil. Chtěl, abych před aulou přečetl z desek jen první větu a pak vykročil mezi komparsisty a řeč dokončil z hlavy tam. Málem jsem v té chvíli zešílel, protože do začátku natáčení zbývalo asi tak půl hodiny, a já neuměl nic. No a jak se říká, když to z úleku člověk neudělá na první dobrou, pak se to točí půl dne. Mně se to nějakým zázrakem podařilo do té hlavy za půl hodiny natlačit a bylo to v pořádku.
V dnes již kultovním filmu Vrchní, prchni! vás zase proslavila role zmateného policisty.
Pánové Svěrák a Smoljak tenkrát přišli k nám do školy a vytáhli si mě, ať jim tam zahraju dopravního policistu. Vtip byl v tom, že se to moje počínání na křižovatce mělo natáčet skrytou kamerou s tím, že auta budou normálně jezdit a já zastavím až ten kultovní velorex. Ve chvíli, kdy jsem se na křižovatku ale postavil, všechna auta zůstala stát a řidiči čekali, co se bude dít. Takže se muselo jinak.
Policie vás prý jednou zachránila před prošvihnutým představením.
To byla příšerná situace. Prošvihnout představení je noční můra každého herce. Projížděl jsem tehdy autem okolo pražské Ruzyně a v půl sedmé mi zavolal inspicient z Národního, kde že to jsem, že za půl hodiny mám stát na jevišti v představení Sluha dvou pánů. Dost jsem se zpotil a šlápl na to, ovšem v Chotkových sadech stály neprůjezdné dvě kolony aut vedle sebe, a já už viděl, že to nestíhám. Poprosil jsem tedy vedle mě stojící policisty, jestli by mi nepomohli, že musím být v sedm na jevišti, a oni to pro mě udělali. Zažil jsem díky nim „jízdu snů zacpanou Prahou a představení stihl.
Málokdo dnes asi ví, že jste založil legendární Shakespearovské slavnosti. Proč zrovna Shakespeare?
Když se v porevoluční euforii Hrad otevřel, kolegové Tomáš Töpfer, Honza Kačer a Lojza Bejblík věděli o tom úžasném místě, kde dřív býval Dům dětí. Shakespeare nás herce provází celý život, tak jsme se tehdy symbolicky rozhodli hrát jeho Sen noci svatojánské přímo pod širým nebem. S Milošem Kopeckým v roli Puka. Dlouho jsem v hlavě nosil myšlenku otevírat slavnosti každý rok, až se to podařilo rozjet v roce 1994 Romeem a Julií v režii Tomáše Töpfera s Radkem Holubem a Terezou Brodskou v hlavních rolích.
Po deseti letech jste úspěšný projekt opustil. Zahrál jste si v něm pak ještě někdy?
Nechci nikdy sedět na dvou židlích. Zastávám pravidlo, že pokud něco produkuji nebo spoluvytvářím, nechci v tom hrát. V Shakespearech jsem hrál jen v počátcích, pak už nikdy. Bylo to podobné jako s mým angažmá v Národním divadle. Prostě doba nazrála, a kruh se i v případě Shakespearovských slavností pro mě uzavřel ve chvíli, kdy se mi v roce 2003 podařilo přivézt Krále Leara s Janem Třískou na Spišský hrad. Nedaleko odsud se totiž narodila moje maminka, a já tam trávil celé své dětství. A najednou jsem tam stál coby producent s úžasným představením a cítil, že je zapotřebí se opět posunout. Pracovat v takovém zápřahu dvanáct měsíců v roce se navíc dá opravdu jen pár let.
Role principála je vám asi souzena. Založil jste divadlo Palace nebo nové uskupení s názvem Studio Bouře. Uvědomil jste si něco, co jste jako herec dřív neviděl?
Kromě toho jsem byl ještě pár let šéfem činohry v Liberci. Taky úžasné období. Jednou v životě jsem se pokusil i režírovat. A právě tam jsem si uvědomil, že jsme takový zvláštní národ pohodlných lidí, kteří to tak různě hrají na tu protistranu, aby se moc „neumazali“. Nikdo si ale tehdy asi neuvědomoval, že jsem vlastně jejich kolega a že jim do těch kuchyní vidím. To bylo pro mě dost zvláštní poznání. Ale to je jen epizoda. Dnes máme na repertoáru čtyři tituly, jsem obklopen skvělými kolegy a dost si to užíváme. Obecně se ale do těchto věcí pouštím proto, že rád realizuji nápady a baví mě, když skutečně spatří světlo světa.
Rapl (2016)
Dobrodružství kriminalistiky (1992)
My všichni školou povinní (1984)
Ve Švandově divadle hostujete v představení Kdo je tady ředitel, kde mluvíte islandsky. Jak se vám to hraje?
To bylo pro mě jedno z nejnáročnějších zkoušení vůbec, urputně jsem se totiž snažil tu řeč naučit, což je dost nemožné. Je ale pravda, že po jednom hostování v Bratislavě za mnou přišla divačka s tím, že pracovala ve Švédsku a s Islanďany hodně jednala, a že mi prý docela dobře rozuměla. Tak to byla pro mé snažení veliká pochvala. Při tomhle představení není samozřejmě nouze o řádné odbourání, navíc pokud na jevišti stojíte s kolegy Dlouhým a Halbichem. Bedlivě mě totiž sledují a každé moje zaškobrtnutí jim vhání do očí slzy smíchu, což jen těžko ustáváme.
Vaším hlasem promlouvá hollywoodský herec Bruce Willis. Který jeho film vás nejvíce zaujal?
Je jich poměrně dost, od Pátého elementu až po Šestý smysl přes všechny ty Smrtonosné pasti. Ovšem když jsme se spolu seznamovali během seriálu Moonlighting, dal mi pěkně zabrat! On se tam co do střídání rytmu pěkně vyřádil, takže jsem si dialogy před natáčením nosil domů a připravoval se, abych ho vůbec pochytal.
Stejně jako Bruce Willis i vy jste v poslední době naskočil do akčnějších projektů, jako jsou filmy Gangster Ka nebo seriál Rapl.
Je úžasné, jak právě v době odchodu z Národního divadla přišly úplně nové příležitosti. Byl jsem osloven partou skvělých lidí v čele s Honzou Pachlem, se kterou se teď posouvám a ještě nějaký čas posouvat budu právě těmito projekty. Zažívám vlastně něco podobného, jako jsem kdysi zažil s Tondou Moskalykem při natáčení třeba Dobrodružství kriminalistiky nebo Polomu v bezvětří. Tady je ta porce o něco větší. Takže rozjíždíme druhou sérii Rapla.
