Vaše maminka byla herečka. Byl to odjakživa i váš profesní sen?
Vůbec ne. Naopak jsem herectví dlouho odmítala, a když mi okolí tuhle kariéru kvůli mamince automaticky přisuzovalo, dost mě to rozčilovalo. Na konci základky začalo jít ale do tuhého, a já se musela rozhodnout, co dál. Přeci jen jsem se rozhodla to zkusit a přihlásila se na konzervatoř v Ostravě. I když coby malá holka jsem vlastně snila o tom, že se provdám za lesníka a budu s ním žít v lese.
Patřil mezi spolužáky na konzervatoři někdo z vašich současných kolegů?
V ročníku nás studovalo pět a část nás zakotvila v Praze, takže se sem tam potkáváme a je to velmi příjemné. Měli jsme navíc úžasnou profesorku, ostravskou herečku Alexandru Gastárkovou, která na rozdíl od pražské konzervatoře razila cestu praxe a vítala každou naši hereckou zkušenost jak v divadle, tak v televizi i u filmu. Díky ní jsem už ve svých patnácti letech stála na divadelním jevišti. Byla to úžasná škola.
Nechtěla jste si studentská léta prodloužit později studiem pražské DAMU jako spousta vašich kolegů?
Musela jsem to zkusit povinně. Profesorka Gastárková nás k tomu přinutila, ať se ke zkouškám přihlásíme všichni. Měla jsem v té době už domluvené angažmá v Ostravě, ale zkoušky na DAMU dopadly natolik úspěšně, že mi bylo od profesorů sedících v komisi nabídnuto angažmá přímo v pražském Vinohradském divadle. Bylo to dilema, ale nakonec jsem místo na DAMU nastoupila do Vinohradského divadla a mé angažmá tam trvá dodnes.
Coby začínající herečka jste vpadla mezi velké herecké legendy. Co to pro vás znamenalo?
Moje úplně první role byla patnáctiletá Hortenzie v Zahradě na křídě, kde hrály i velké legendy Ota Sklenčka nebo Jarka Adamová. Nevím, jak vnímali oni mě, ale já z nich měla dechberoucí respekt. Učila jsem se od nich skvělé řemeslo. Měla jsem prostě tehdy velké štěstí. Vzpomínám, jak mi Marta Vančurová pořád pomáhala stěhovat peřiny, často jsem v té době měnila bydliště. Díky tomu jsem poznala prakticky celou Prahu.
V Divadle na Vinohradech hrajete bezmála třicet let, co vás tam tak dlouho drží?
Zapomínáte, že jsem matkou tří dětí, takže jsem deset let strávila na mateřské. Zažila jsem tam všechny porevoluční ředitele a šéfy činohry. Mám to divadlo ráda, je pro mě nejen srdeční záležitostí, jistotou, ale mám tam i spoustu kolegů, se kterými je mi dobře a to i mimo jeviště.
Jak dalece ovlivnilo trojnásobné mateřství vaše herectví?
Asi bych řekla, že mateřství s sebou přináší spoustu prožitků a zkušeností, které se na jevišti dají zúročit. Jako například takové kruhy pod očima. Když jsem točila s panem režisérem Hášou Drobečky z perníku, maskérům se nepodařilo je ničím zalíčit. Z dnešního pohledu mám navíc pocit, že jsem hodně riskovala, když jsem kvůli mateřské odmítala různé nabídky. Ale já si chtěla děti užít. Nevím, možná bych to dnes udělala jinak, ale kdo ví.
Váš první televizní seriál byl Dobrodružství kriminalistiky. Jak vzpomínáte na svou roli v díle Volavka?
To bylo vůbec ohromně zajímavé téma. Seriál měl snad třicet dílů, které se jednotlivě neprolínaly. Každý díl měl vlastní obsazení, a jediné, co je spojovalo, byly zlomové okamžiky v historii české kriminalistiky. Můj díl byl o tom, že byla vůbec poprvé v historii použita ke stopování takzvaná „volavka“, kterou jsem hrála já.
Díky natáčení jste se prý zbavila fobie z hadů.
Postava, kterou jsem ztvárňovala, byla holka od cirkusu a já se musela nechat ovinout dvacetikilovým hroznýšem královským. Dostala jsem od chovatele instrukce, že když se had kolem vás začne silně utahovat, nesmíte ho od sebe odtahovat, ale jakoby ho naopak natahovat do délky. To mě opravdu uklidnilo! Pro mě rozhodně cenná rada, kterou v běžném životě jistě využiju. Stejně jako chvaty karate, které mě pro roli volavky učil kaskadér Jaroslav Tomsa.
Při práci jste potkala spoustu režisérských legend, jak jste s nimi vycházela?
S Antonímem Moskalykem, který si mě vybral do Dobrodružství kriminalistiky, byla obrovská zábava. Byl to velice vtipný člověk a velký praktik, který neustále chodil do divadel a objevoval tam herce pro své filmy. Naopak Jaroslava Dudka, který byl můj režisér v Divadle na Vinohradech, jsem se trošku bála. Byl na herce přísný a často chodil na reprízy představení, která režíroval, aby nás kontroloval a korigoval. Vždycky, když jsem ho zahlédla u šaten, sevřel se mi žaludek očekáváním, jaký zase bude sprdunk. Byl to velký profík a hodně z nás svým přístupem dostal, za což mu vděčím dodnes. Stejně jako za krásné role v jeho televizních inscenacích. A já mám ráda lidi, co jsou pro svou práci zapálení, stejně jako byl on.
Stejně tak jste se při práci poznala i s otcem svých dětí, hercem Oldřichem Víznerem. Jak se vám líbil coby herecký kolega?
Olda je velmi inspirativní a skvělý tragikomický herec. Navíc jsem díky němu poznala blíže Janu Šulcovou. Spojila nás nejen společná představení, ale i velká láska ke psům, díky kterým jsme toho spolu hodně prožily.
Psi jsou vůbec nedílnou součástí vašeho života.
Už mi jich taky pár zemřelo. Je to sice smutné, ale zároveň nádherné. Učí přijímat smrt, která k životu prostě patří. Je to pro nás lidi velká příležitost snažit se s takovou událostí nějak zacházet. A taky přijímat, co život přináší.
Co máte na herectví nejraději?
Po jednom představení mě oslovil divák s tím, že naše povolání jsou si hodně podobná s tím, že on je kněz. Říkal, že se stejně jako já snaží lidem přinášet do života radost, naději nebo prostě jim dát úlevu v těžkých chvílích a povzbudit je. A to je přesně to, čím by mohlo pro lidi být i divadlo. Samozřejmě, že je to zábava, ale například díky komedii se můžete podívat na své problémy z nadhledu, což přináší úlevu.
Arachné (1992)
Dva Janové a ovečka (1992)
Dobrodružství kriminalistiky (1992)
A co na něm naopak ráda nemáte?
Snadno můžete propadnout pocitu frustrace, že stopa, která po vás zůstane, je téměř neviditelná, neměřitelná. Ta bývá často ale právě ta nejdůležitější. Vyrovnat se s tímhle může být pro někoho těžší, hodně záleží na velikosti jeho ega.
Říká se, že herci jsou pro svou práci s emocemi velmi křehké bytosti.
Naše hledání prostředků pro vyjádření emocí znamená jejich neustálé jitření. Na zkouškách pak na sobě testujete jejich věrohodnost. Normální člověk se snaží o harmonii a klid, mít své emoce pod kontrolou, my děláme pravý opak.
Jak rozjitřené emoce zklidňujete vy?
Se psem v lese, nebo se ryju v hlíně na zahrádce. A taky jsem měla příležitost podívat se na věci z jiného uhlu. Začínám vnímat, jak důležité je odevzdat se životu, nebát se toho, co mi přinese, a prostě mu důvěřovat, že to se mnou myslí dobře. Že má pro mě nějakou cestu, ze které se mu sice snažím všemožně uhnout, ale není mi to stejně nic moc platné. Přijetí faktu, že vše, co se mi děje, je tak správně, je pro mě velká úleva.
