Vaše první role ještě v dětství byl král, nikoliv královna. Měla jste už tehdy tak specifický hlas, který vás později tolik proslavil?
Pravděpodobně ano. Ale abych to upřesnila, k této roli jsem se ve svých dvanácti letech dostala díky konkurzu na hrození ukazováčkem. To mělo totiž být stěžejní královo gesto a chlapec, který měl krále původně hrát, nesplnil v tomto směru režisérovy představy. Co se týká mého hlasu, když jsem ho poprvé díky lekcím rozhlasového herectví na DAMU slyšela ze záznamu, zděsila jsem se. Něčím takovým se přeci nemůžu nikdy živit! Později jsme navíc měli na hlasovou výchovu Libušku Havelkovou, která všechny dívky nutila mluvit sopránkem. Říkávala mi: „Valinko, každá dívka by měla mít jemný tenký hlásek, ne takové struhadlo, jako máš ty!“
V krvi máte maďarsko-slovensko-romské geny. Kdy je vnímáte nejvíc? Jak to jde dohromady s vaším zrozením ve znamení Panny?
Nepochopím, proč někdo, kdo má udělat nějakou činnost, s ní otálí. Spadne lžička od kávy na podlahu, tak přiskočím a zvednu ji. Sice už mi u toho lupne v zádech, ale otálení já nesnesu. Takže to je možná ukázka kombinace temperamentu a pořádkumilovné Panny.
Vašimi blízkým kolegy byly velké hlasy českého divadla a filmu jako například Věra Galatíková, Jana Andresíková nebo Miroslav Moravec. Jak na ně vzpomínáte?
S Věrou jsme si padly do oka hned. Možná to bylo i tím, že nás dělilo dvacet let a jeden měsíc přesně na den, ona se narodila 19. srpna 1938 a já 19. září 1958. Vždycky jsme pak narozeniny slavily společně v září. Obě jsme navíc byly vášnivé kuřačky, Věra mi později věnovala hrníček na kávu a popelník se slovy: „Herečka, která nemá v divadle vlastní hrnek a popelník, tam není doma! Tož tady to máš děvčico, a vítaj doma!“ Takových relikvií od drahých kolegů, kteří už nejsou mezi námi, mám ale víc. Po Mirku Moravcovi mi zůstaly čisticí papírky na brýle, dodnes je mám v pouzdře nerozbalené stále u sebe. Mirek do poslední chvíle svou nemoc tajil, jezdívala jsem ho navštěvovat do motolské nemocnice, bydlím totiž v nedalekých Řepích. Chtěla jsem mu udělat radost a zeptala se ho, co dobrého by chtěl uvařit. Přál si játra na cibulce. Sice pak snědl jen asi dvě sousta, pro mě to byla ale nezapomenutelná chvíle.
Seriály pod lupouHvězdy vzpomínají Nemocnice na kraji města: Sanitka: Žena za pultem: Třetí patro: Tajemství proutěného košíku: Taková normální rodinka: Synové a dcery Jakuba skláře: Nejmladší z rodu Hamrů: Rozpaky kuchaře Svatopluka: Malé dějiny jedné rodiny: Velké sedlo: Arabela: Byl jednou jeden dům: Malý pitaval z velkého města: |
Spolu s Miroslavem Moravcem jste dokonce byla kdysi korunován královnou českého dabingu a on králem. Potvrzuje to i sedm zrcadel TýTý, které jste v ženské dabingové kategorii získala. Co je pro vás dabingové železné pravidlo?
Byl to právě Mirek Moravec, který mi ho vštípil. Když jsem s dabingem začínala, ocitla jsem se s ním ve studiu na Kavčích horách. On mě tehdy vyjukanou chytl za ruku se slovy: „Neklepej se, nauč se s postavou dýchat, a všechno půjde jako po másle!“ A tohle je právě to železné dabingové pravidlo.
Máte prý nezapomenutelnou vzpomínku na Jiřího Císlera.
V roce 1974 přijel Jiří Císler do Severomoravského divadla v Šumperku režírovat Charleyho tetu. Já tehdy v Šumperku studovala gymnázium a při něm jsme měli Divadlo malých forem, ve kterém jsem neskromně byla téměř kapitán. Jiří Císler si k nám spolu s hvězdou šumperského divadla Jiřinkou Jelenskou přišel vybrat holky do tohoto představení, ale mě vynechal s tím, že jsem při těle! Pravda, měla jsem tehdy stejnou váhu jako dnes, 76 kilo. To představení jsem tenkrát viděla snad desetkrát, chodívala jsem se dívat na své štíhlejší obsazené spolužačky, které dnes dělají něco úplně jiného, kdežto já u své milované profese zůstala.
Seriál Malý pitaval z velkého města byl vůbec vaším prvním.
Tehdy jsem si ani neuvědomovala, že to byl seriál. Byla jsem ve druhém ročníku na DAMU a režisér Jaroslav Dudek potřeboval do nočních scén mladé holky. Pár nás vybrali a nám se to moc líbilo. Točilo se v noci na baru ve Slovanském domě. To bylo něco pro nás. Byly jsme obklopené slavnými herci a vůbec jsme netušily, co je to kamera. Tahle vzpomínka je zároveň mou úplně první na Pavla Zedníčka, řečeného Čmaňa, který se dodnes nezměnil. Je stále ten stejný profík se srdcem na dlani, který navíc tenkrát mně mladému uchu nabídl tykání!
Hrála jste i v normalizačních Rodácích či Gottwaldovi. Jak jste to tehdy vnímala?
Práce jako každá jiná. Coby začínající herci jsme byli vůbec rádi, že si nás režiséři do svých projektů vybrali. A byli to velcí profesionálové. Evžen Sokolovský, Jiří Adamec... z jejich vedení můžeme čerpat dodnes.
Kolik máte doma slonů a co vám přinášejí do života?
Když jsem zjistila, že jich máme asi 1 400, přestala jsem je počítat. Dokonce jsem začala prosit kamarády, ať si vymyslí pro mě něco jiného. Sem tam ještě dostanu nějaký zajímavý kousek, třeba nedávno jsem od kamarádek dostala nádherný ametystový náramek se sloním přívěskem, aby mi přinášel klid a pohodu. Od Věrky Galatíkové mám nádherného vyřezávaného slona z Indie, od Haničky Maciuchové zase maličkého plstěného jako vzpomínku na společné dabování seriálu Dynastie. Stella Zázvorková mi k jedné premiéře darovala dokonce dvě sloní brože. Jako by tušila, že jednu z nich později ztratím.
Valérie Zawadská
Další sloni jsou jistě na cestě v podobě premiérových „zlomvazek“.
Přesně! V říjnu budeme mít v Divadle Radka Brzobohatého, které nově převzala ředitelka Divadla různých jmen Romana Goščíková, premiéru francouzské komedie Parfém v podezření. Minimálně jednoho slona od některého z kolegů tak trochu očekávám. Kromě této scény hraji ještě v Divadle na Jezerce nebo v Balbínově poetické kavárně. A před třemi lety se mi do života vloudila další láska, a sice namlouvání audioknih. Je to dřina, ale moc mě baví.
Jaká je dnes situace v dabingu?
To já vlastně nevím, protože mě soukromé televize do dabingu od května 2014 nezvou. Spolu s dalšími kolegy jsem si dovolila kritizovat nesmyslné honorářové sazby, které nás zkušené dabéry značně znevýhodňovaly. Platili nás od hodiny, což je nesmysl. Znamenalo to totiž, že čím jste lepší - rozuměj rychlejší - v nahrání dabingu, tím méně dostanete zaplaceno.
