Vaši rodiče byli spíš sportovci, jak to bylo s vaší hereckou kariérou?
Za všechno může babička, díky ní jsem absolvoval konkurz do Národního divadla, kde hledali představitele dětských rolí pro Naše furianty. V Národním divadle jsem coby pětiletý nakonec opravdu hrál, a dokonce pronesl i pár replik. Moji rodiče byli navíc Karel Höger a Dana Medřická! Na paní Danu mám vtipnou vzpomínku. Při zkoušce si všimla, že mám u nosu nudli, načež neváhala a pobídla mě, abych se vysmrkal do jejího civilního svetru. Poslechl jsem ji, což se ale nelíbilo mojí mamince, která mě později hnala, abych se paní Medřické omluvil. Ta ale se smíchem volala: Paní Kargerová, to je naprosto v pořádku, Tomáš je realistický herec, jen poslechl pokyn.
Herectví jste neopustil ani na základní škole, kde byl vaším spolužákem syn herce a pedagoga Ivana Vyskočila František.
Založili jsme tehdy spolek Klub důchodců, ve kterém jsme zkoušeli hrát různé scénky, Erbenovy balady ale i různé parodie na chybějící učitele. František u herectví nezůstal, stal se právníkem. A já se vydal za sportem, coby nadšený judista jsem nastoupil na sportovní gymnázium. Záhy jsem ale zjistil, že judo není nadlouho, zejména kvůli nohám a zádům. I když později se mi při akčnějších scénách nebo v rámci spolupráce s kaskadéry judistická průprava hodila.
Coby student jste získal jednu z hlavních rolí v koprodukčním seriálu Dlouhá bílá stopa. Jak vám to změnilo život?
Naprosto zásadně! Na rok jsem přerušil školu a odjel na natáčení do Polska a Krkonoš. V šestnácti letech to byla velká škola života, být tak dlouho bez rodičů. Sice na nás dohlížela vychovatelka paní Kaliberková, měla s námi puberťáky ale dost práce. Neustále jsme jí v noci utíkali z hotelů, na diskotéky, za holkama.
Seriály pod lupouHvězdy vzpomínají Nemocnice na kraji města: Sanitka: Žena za pultem: Třetí patro: Tajemství proutěného košíku: Taková normální rodinka: Synové a dcery Jakuba skláře: Nejmladší z rodu Hamrů: Rozpaky kuchaře Svatopluka: Malé dějiny jedné rodiny: Velké sedlo: Arabela: Byl jednou jeden dům: Malý pitaval z velkého města: Dlouhá bílá stopa: |
Vašeho otce hrál v Dlouhé bílé stopě nedávno zesnulý Vladimír Brabec. Co jste se od něj coby začínající herec naučil?
Třeba základy improvizace. V jedné scéně například pan Brabec telefonoval, a já stál opodál s krajícem namazaného chleba. Můj seriálový otec se najednou od telefonu otočil, chleba mi vytrhl, kousl si a telefonoval dál. Mě to úplně rozhodilo, protože to ve scénáři nebylo. Pochopil jsme ale, jak občasná malá improvizace může natáčení oživit. S Vladimírem Brabcem jsem se později setkával i v dabingových studiích, vždycky s ním byla legrace.
Natáčeli jste v Polsku v době, kdy tam začaly politické nepokoje. Solidarita Lecha Walesy ovlivnila tehdy dění v celém světě. Zasáhlo to i vás?
Samozřejmě, převrat v Polsku jsme prožívali spolu s našimi polskými kolegy, jeho hloubce a dopadu jsme ale tehdy ještě jako šestnáctiletí puberťáci nerozuměli. Pašovali jsme do Čech noviny, letáky, odznáčky. Bylo to pro nás velké dobrodružství. Když to ale v Polsku ruplo definitivně, šupem nás poslali domů. Na hranicích nás čekaly hlavně samopalů, to nic příjemného nebylo. Že jsme tehdy byli pod drobnohledem StB bylo ale všem jasné.
DAMU jste absolvoval v roce 1989, jak jste prožíval revoluční dobu u nás?
Už na škole jsem hostoval v různých divadlech, mimo jiné i v uskupení s názvem VOSER (Volné Spojení Režisérů) kde se spojili režisérské osobnosti jako Lucie Bělohradská, Janek Uhrin, Zdeněk Potužil nebo Jan Borna. Herecky se nás tam sešla bezvadná parta od Boba Klepla přes Davida Matáska až po Dana Landu a byla to nesmírná zábava, nejen na jevišti. Naše hry se hodně blížily ke kritice politické garnitury včetně představení Kuřecí hlava, které jsme hráli dokonce i 17. listopadu 1989. Vzpomínám si, jak jsme Honzovi Bornovi s Danem Landou říkali, že hrát nebudeme, že chceme jít na demonstraci, ale on nám to zatrhl.
Do Národního divadla, které pro vás znamenalo herecké začátky v dětství, jste se pak ale ještě oklikou vrátil.
Vrátil, ale jako uklízeč toalet. Volná noha po škole znamenala nejisté příjmy, a já už tehdy potřeboval živit rodinu, takže jsem si takhle začal přivydělávat. Moje teritorium byly toalety technického personálu, což znamenalo, že jsem v zákulisí potkával své kolegy, kteří se mě vždy ptali, co v Národním zrovna zkouším. Byl jsem asi jediný uklizeč toalet v Národním divadle, který měl tehdy v občance razítko Divadlo pracujících v Mostě, kde jsem působil před školou jako elév, DAMU, a pak hned Národního divadla.
Jak jste se dostal k historickému šermu?
Začal jsem už v Mostě ve skupině Mikuláše Dačického z Hejslova, pak na škole, dále zejména v divadle a filmu ve spolupráci se skupinami Romantik – GOBARO, Regius, Argo, Kadeti, Merlet atd. Před lety mi odešly hlasivky, a já půl roku nemohl hrát ani dělat dabing, no prostě vůbec nic. Díky Vaškovi Luksovi (Regius) jsem se dostal do Státní opery do představení Macbeth, kde jsme dělali stylizovaný šerm. Moc mi to tehdy v dobách bez hlasu pomohlo, ta Opera. Čas od času si ještě zašermuju.
Traduje se, že stojíte za vznikem náhradní vojenské služby u nás?
Ještě před listopadem 1989 jsme spolu s Jakubem Špalkem, Ivanem Trojanem, Martinem Dejdarem a dalšími podepsali protikomunistický pamflet Několik vět. Kvůli tomu ale nebylo možné nastoupit na vojnu do Armádního uměleckého souboru, kde si vojnu herci většinou odbývali. Směřovali jsme na Slovensko, čím dál od domova, tím pochopitelně vyšší trest. Revoluce ale tohle všechno předběhla.
Díky judu a styky s disidenty také došlo na první neoficiální ochranku Václava Havla a to tak, že jsem seznámil Petra Jákla staršího s Johnem Bokem. Já párkrát dostal na starost Olgu Havlovou v jejich bytě na nábřeží, a tak jsem se později odhodlal napsat novému prezidentovi a vrchnímu veliteli ozbrojených sil Václavu Havlovi dopis, jestli bych místo vojny nemohl nastoupit jako ošetřovatel do nemocnice a starat se o kolegu Honzu Potměšila, který se v té době při autonehodě vážně zranil. Přišla mi rychlá odpověď, kde bylo pod mým dopisem rukou napsáno: Tomáš Karger ať jde k Honzovi Potměšilovi. To je rozkaz! Václav Havel. Takže jsem to dostal rozkazem, a byl jsem tak prvním vykonavatelem náhradní vojenské služby u nás.
Tomáš Karger, Stanislav Aubrecht, Michal Pečenka a Karolina Ožgo v seriálu Dlouhá bílá stopa (1982)
Honza Potměšil je vašim blízkým kolegou dodnes, čím momentálně žijete?
V divadelním spolku Kašpar, který má dnes svou stálou scénu v Divadle v Celetné, jsme spolu strávili na jevišti přes dvacet let. Momentálně si ale dávám od divadla pauzu, chci se věnovat i jiným věcem, jako je dabing, reklamy, práce v sociální sféře, terapeutické hraní s amatéry, také provádím po Vyšehradě. Pokud hrajete divadlo na plno, na nic moc jiného prostě nemáte čas. Občas se objevím v nějakém seriálu, například v Ulici jako zlotřilý australský synek Zdeničky Hadrbolcové, nepoučitelný boxer Mike v Modrém kódu, z vraždy podezřelý sochař v Kapitánu Exnerovi, dále Svatby v Benátkách, Ať žijí rytíři, Hop nebo trop...V Policii Modrava jsem třeba dostal dvojroli, kdy jsem hrál dvojčata. Když jsem si kvůli odlišení coby druhé dvojče oholil vousy, nikdo mě nepoznal.
