O vaší kariéře herce prý rozhodla babička, od které jste odkoukal herecký a vypravěčský talent.
Ano, je to přesně tak. Babičku Trávníčkovou jsem měl nesmírně rád, byla opravdu talent. Záměrně si hrála se slůvky. Jednou mi třeba říkala: Pavlíku, tak jsme ti jeli z té dovolené na Baltu, a přespávali jsme cestou v Pekingu! Myslela tím samozřejmě v kempingu a dělala to schválně, aby mě rozesmála. Byla mou první hereckou inspirací.
Klíčovou roli ve vašem profesním životě měl režisér Evald Schorm. Na kterou jeho radu nikdy nezapomenete?
V době, kdy jsem studoval herectví na JAMU, přišla nabídka, která mi později změnila život. Ano, šlo o jednu z hlavních rolí v pohádce Tři oříšky pro Popelku. My studenti jsme se ale takových projektů zúčastňovat nesměli. Panovalo obecné přesvědčení, že nás podobné akce odvádějí od studia. Nicméně už tehdy respektovaný Evald Schorm zastával názor, že herec má být populární, a na fakultě se za mě tehdy přimluvil, takže mě na natáčení pustili. Evald byl laskavý režisér a držel se pravidla, že zkoušení musí vždy probíhat v dobré atmosféře, jedině pak může vzniknout dobrá hra. „To máte jako s dortem. Když ho pečete naštvaní, srazí se vám,“ říkával.
Mezi vaše herecké spolužáky na JAMU patřila spousta dnes známých kolegů jako Jiří Bartoška, Karel Heřmánek, Pavel Zedníček, Bolek Polívka, Svatopluk Skopal. Jak jste prožíval tu dobu?
Jako nejšťastnější období mého života. Psal se rok 1968, najednou tu byla svoboda tisku i projevu, hráli jsme, co jsme chtěli, byla to nádhera. Dnešek je už příliš zatížený ekonomickými zájmy, honbou za majetkem, výkonem. Moji tehdejší spolužáci se ale stali úspěšnými ve své profesi. Možná i to souvisí s dobou, která nás formovala. Byly to zlaté časy, jsem za ně nesmírně vděčný.
Seriály pod lupouHvězdy vzpomínají Nemocnice na kraji města: Sanitka: Žena za pultem: Třetí patro: Tajemství proutěného košíku: Taková normální rodinka: Synové a dcery Jakuba skláře: Nejmladší z rodu Hamrů: Rozpaky kuchaře Svatopluka: Malé dějiny jedné rodiny: Velké sedlo: Arabela: Byl jednou jeden dům: Malý pitaval z velkého města: |
Díky pohádce Tři oříšky pro Popelku jste v Německu populární podobně jako Karel Gott. Na zámku Moritzburg, kde se točilo, jsou prý voskoví herci v životní velikosti.
Tři oříšky pro Popelku jsou v Německu snad ještě populárnější než u nás. Ostatně pan král, královna i macecha jsou němečtí herci. A protože v Čechách nic takového není a nebude, kromě naší malé soukromé expozice na letohrádku sv. Vojtěch v Počátkách u Pelhřimova, jezdí české zájezdy na Moritzburg, kam pravidelně jezdíme na setkání fanoušků i my herci. Mimochodem, pan Rolf Hoppe, král z Popelky, dostal cenu na prvním Mezinárodním festivalu v Annambergu-Buchholz za celoživotní dílo, kterou jsem mu osobně přijel předat. Festival bude mít jistě velkou tradici, díky Filipu Albrechtovi byl na opravdu vysoké úrovni.
Díky roli prince jste se naučil jezdit na koni. Umíte na něj vyskočit švihem i z místa?
Svého času jsem to dokázal. Existuje na to takový grif, kdy se levou rukou chytíte sedla a vyšvihnete se nahoru. Ve filmech se to samozřejmě různě trikově obchází. Nemyslete si, že je to vždycky tak, jak to na plátně vypadá.
Svůj hlas jste v dabingu propůjčil hercům jako John Travolta, Terence Hill nebo Alain Delon. Jak jste si s nimi sedl?
Terence Hill je velmi zvláštní. I když mu už odešel jeho parťák Bud Spencer, točí dál i sám, takže se k němu ještě občas dostanu. S Alainem Delonem je to jednoduché. Často bývá ve svých rolích dost zasmušilý a moc nemluví, takže to se dabuje raz dva. Zato Alan Alda v M.A.S.H.! Trvalo mi dlouho, než se mi ten jeho „kulomet“ podařilo uchopit. Říkám ale, že dabing není jen propůjčení hlasu, je to další hercova role, kterou má šanci vytvořit.
Dlouhá léta jste moderoval populární hudební pořad Doremi. Na kterou situaci nikdy nezapomenete?
Navázali jsme vlastně na Caruso show, které k nám přišlo ze zahraničí. Systém karaoke byl u nás tehdy něco nového. Když jsme se prokousali nedůvěrou veřejnosti, stal se pořad velmi sledovaným. Samozřejmě, dramaturgie byla taková, aby soutěžící pokryli celou škálu spektra, tedy od těch talentovaných až po ty méně talentované. Vzpomínám si třeba na jednoho pána, který byl instalatérem. Zpíval tak božsky, že jsme oněměli úžasem. Byl ale spokojený s tím, co dělá, neměl ambice stát se hvězdou, rád si zpíval při práci. Ten se mi moc líbil.
Seriál Dlouhá bílá stopa byl jedním z vašich prvních. Jak dalece vás tehdy oslovily skoky na lyžích?
Líbí se mi dodnes, ten seriál jim ale tenkrát přinesl velkou oblibu. Vznikl navíc díky popularitě slavných českých skokanů Pavlu Plocovi a Jiřímu Parmovi. Byl na tu dobu hodně akční. Škoda, že se vlastně nikdy moc nereprízoval jako jiné seriály z té doby. Byly tam prý nějaké problémy s autorskými právy, šlo totiž o česko-polskou koprodukci. Pamatuji se, že jsme se při natáčení tehdy docela vydováděli. To víte, zima, hory, sníh, mladí kluci utržení ze řetězu. Ale na hory se vracím rád dodnes. S manželkou Monikou moc rádi lyžujeme a chystáme se to co nejdříve naučit i našeho malého Maxmiliána.
V seriálu Vyprávěj jste hrál emigranta. Napadlo vás někdy opustit svou vlast?
Na tohle mám svůj názor, ale to by bylo na dlouhé povídaní.
Jste vášnivý sběratel aut. Kolik modelů čítá vaše sbírka?
Sběratel moc nejsem. Rád v autech jezdím a to ti praví sběratelé nedělají. V posledních letech jsem propadl značce Rolls-Royce, mám dva a jsem z nich nadšený. Rolls-Royce je klasika, není to auto plné elektroniky, jako jsou ta dnešní. Jeho provoz je poměrně jednoduchý. Jeden z těch mých je navíc opředen trochu morbidní legendou. V jeho kufru prý našli kdesi v Anglii mrtvolu. Legenda k autu tohoto typu prostě patří, jeho hodnota tak stoupá.
Jak novopečené otcovství změnilo váš profesní život?
V mém věku naprosto zásadně. A ti chytří ví, o čem mluvím.
Divadlo Pavla Trávníčka, jehož jste principálem, má na svém kontě i hru s názvem Oxygen, která prý vznikla za zvláštních okolností.
Rok 2011 byl vyhlášen rokem chemie a Praha se tehdy stala hostitelem kapacit tohoto oboru z celého světa. Byl jsem osloven organizátory sympozia, abych se svým divadlem nazkoušel hru, kterou napsali uznávaní chemici Carl Djerassi a Roald Hoffmann. Byli nadšení, říkali, že je to nejlepší nastudování jejich hry, které kdy viděli.
Jak vypadá vaše momentální herecko-principálská role?
Momentálně natáčím v Německu seriál s názvem Já a on. Hraju řidiče hlavního hrdiny, který je zároveň i jeho důvěrníkem. Točíme samozřejmě v němčině, kolegové Thomas Schmauser a Hannelore Elsner mi vždy před scénou kontrolují přízvuk, aby to bylo co nejvěrnější. No a naše divadlo připravuje veleúspěšnou další Sborovnu, volné pokračování s názvem Zase ta sborovna. Opět půjde o problémy učitelů z řeznického učiliště. Další repertoárová novinka se jmenuje Sex, čachry a kultura pro všechny. A o sexu to vůbec není!
