Jedním ze seriálů, ve kterých jste se objevila, byla legendární Sanitka. Co vás napadne, když se vrátíte o třicet let zpět ?
V Sanitce jsem neměla velkou roli, ale v té době jsem byla vděčná za každou práci, za každou příležitost. Byť už mi bylo třicet let, stále jsem chtěla dokázat ostatním velkým hercům, že ve mně něco je, že bych si zasloužila i roli větší. Chtěla jsem, aby si toho všimli. Z každé maličké roličky jsem chtěla dostat maximum, nad každou větičkou jsem se zamýšlela, jaký význam by mohla mít, jakou emoci do ní dát, jak ji ozvláštnit. V Sanitce hráli herci, na které jsem chodila do divadla. Bezprostřední Jaromír Hanzlík, jehož chlapeckost a živelnost mě okouzlovala, nikdy neřekl větu falešně, ať už před kamerou, nebo na divadle. Nebo celá parta z divadla Na zábradlí - Jiří Bartoška, Karel Heřmánek, Pavel Zedníček, Mirek Dlouhý. Byla radost je pozorovat, jak jsou sehraní, jak si ty míčky zlehka a přesně přehazují. Já je sledovala a chtěla se jim vyrovnat.
Na jaká setkání ještě ráda vzpomínáte?
Žena za pultem v režii Jaroslava Dudka byla pro mě opravdová škola před kamerou. Na tu roli učednice Zuzany, která tajně ujídá salámy a různé lahůdky ve skladu potravin a pak je za to potrestaná, jsem byla náležitě pyšná. Nebylo mi ještě ani dvacet a ta role mi byla nesmírně blízká, jelikož i já sama jsem byla ve věku, kdy jsem mohla sníst plnej talíř čehokoli a za chvíli jsem měla stejně zase hlad. Takže jsem si tu roli opravdu naplno prožila. Byla tam opět plejáda vynikajících herců. Ovšem kdo tam tenkrát vévodil nejen před kamerou, ale i za ní v zákulisí, byl Vladimír Menšík. Bavil herce i techniky, takže na plac šli všichni rozesmátí. Vladimír byl velký kamarád mé mámy, takže jsme se znali a on mi dal při natáčení pocit zázemí, jistoty, že se nemůže nic stát, že můžu být uvolněná.
Vy jste se díky mamince Jiřině Bohdalové setkala se spoustou slavných herců, z nichž řada už není mezi námi.
To máte pravdu. Teprve dnes si uvědomuju, jaké jsem měla štěstí, protože ty vzpomínky na Vladimíra Menšíka, Vladimíra Dvořáka, Jiřího Sováka a další mi už nikdo nevezme. Jenomže to si člověk v mládí vůbec neuvědomuje, jaké štěstí si nese do stáří.
Simona Stašová
V nových českých seriálech jste hrála stále méně, i když by vás režiséři rádi obsazovali. Proč se vám do nich nechce?
To je těžké. Já jsem nimra a pipla. Nejenom v mládí, ale dodnes každou větu převrátím, každý význam projde u mě prověrkou. Domýšlím ty postavy, dotvářím si situace, dialogy, snažím se tam najít humor, který to všechno prohloubí a dá tomu tu sůl života. Píši si poznámky, pak se na to vyspím a celé to předělám, až jsem s tím spokojená a ve mně cinkne. A to bohužel v té dnešní rychlosti nejde. Dokonce tato metoda je na škodu, protože bych zatěžkala roli významy, které tam vůbec nejsou a naopak matou, protože nikam nevedou a lidi něco čekají, co pak vůbec nepřijde. Víte, já jsem dnes absolutně spokojená v divadle. Tam tenhle přístup naprosto funguje, protože během zkoušek se dá každá situace prohloubit. Divadlo je živý zázrak. Jsem ráda, že ho mám.
Seriály pod lupouHvězdy vzpomínají |
Dnes už hrajete pouze ve dvou divadlech v Praze. V divadle Bez zábradlí a v divadle ABC. Je to záměr?
Ano. Mám své divačky a nechci, abychom se hledaly po celé Praze. Divadlo ABC je větší, dnes už tam hraji 26 roků, takže tam znám poslepu každý kout. Hrála v něm moje máma, proto má v mém srdci nezaměnitelné místo. Divadlo Bez zábradlí je komornější a některé hry na toto jeviště patří víc. Divák nás má před sebou jako na dlani. Šeptat můžu jako u vás v kuchyni, přesto mě divák dobře slyší. Ten prostor má něco do sebe. Tady hraji ještě o pár měsíců déle než v ABC. Bylo tady Divadlo za branou pana Otomara Krejči a hrála jsem v jeho Višňovém sadu Varvaru těsně po revoluci. Takže i tady mám svůj stoleček už léta letoucí a od dubna už budu mít v tomto divadle pátou komedii.
Takže chystáte novou premiéru?
Ano, fantastickou tragikomedii. Opět je to hra, kterou mám v srdci několik desetiletí, a zase jsem do ní potřebovala patřičně zestárnout a nabrat nějaké ty zkušenosti. Je to Tennessee Williams Skleněný zvěřinec. Matka Amanda, dvě děti - syn a dcera a jeden host. Neskutečná hra, kde se snoubí smích a slzy a je velmi potřebná do dnešní doby, kdy vztahy mezi lidmi jsou nalomené a začíná to vždy v rodině. S režisérem Vladimírem Strniskem se potkáváme na této hře už po sedmé. Máme stejné vidění světa, stejný humor, byli jsme spolu v Činoherním klubu, v Divadle na Jezerce i v ABC a hodně si rozumíme.
Mladé lidi do této komedie jste si vybrala sama?
Ano, chodila jsem půl roku na DAMU a sledovala jejich zkoušky a práci v DISKu a vybrala jsem si moc šikovné děti. Přeji jim krásné role a setkání s vynikajícím autorem a režisérem. Nebudu uvádět jejich jména, mají alternace, ale všechny jsem si vybrala sama. Přijďte se podívat a uvidíte.
Co byste ve svém profesním životě dnes udělala jinak?
Kdybych se vrátila na začátek svého života, tedy s dnešními zkušenostmi, tak bych pár věcí udělala jinak. Pár situací bych řešila, aby měly jiný výsledek, ale určitě by to nebylo v profesním životě. Dnes jsem doma na divadle a cítím, že je to tak správně. Vím, co chci na divadle říct, vím, co ode mě lidi očekávají, a já jim to chci dát. Jedním slovem rozumíme si.
Ze seriálu Žena za pultem (1977)
Máte nějaký svůj rituál, bez kterého se před představením či po něm neobejdete?
Mám, ale to je dost intimní. Zkrátka a dobře před představením se musím usebrat. Pro mě je důležité, abych si uvědomila, že to podstatné je život a toto je jen radost pro diváky a pro mě. V tu ránu dostanu sama do sebe tu potřebnou lehkost, vzduch, hravost a určitou pravdu a vím, že si to společně s diváky užijeme.
Napadlo vás někdy přinést vlastní námět na divadelní hru či film?
Ano, párkrát mě to napadlo. Ale pokud někdy, tak až někdy.
Je něco, co byste vy ráda v Čechách změnila?
Asi bych udělala anketu mezi lidmi, kteří mají děti, a zeptala bych se jich, jaký život si pro ně přejí, podle toho bych dávala rady dál. Dovolte mi jednu myšlenku mého táty: „Umět se radovat ze všeho. Nečekat, že v budoucnu přijde něco, co bude to pravé, protože je možné, nejpravděpodobnější, že to pravé přichází právě teď.“
K tomu mě vede otázka, jste věřící?
Ano, jsem. Dnes už věřím na životní bumerang, co vyhodíš, to dostaneš zpátky. Věřím a vím, že humor je součástí spokojené práce, že smích a hravost má pozitivní výsledky na jakoukoli práci, a to i na vztahy mezi lidmi.
Jak nejraději trávíte volný čas?
Teď jsem si sama pro sebe objevila autora Itala, kterému jsem jeho poslední knihu dokonce pokřtila tady v Praze a setkala jsem se s ním osobně. Zase jsem s chutí využila znalost italštiny a strávili jsme spolu moc pěkný chvíle. Krásný člověk, krásná duše, dokonce v březnu na mé narozeniny se bude ženit, i když jsme přibližně stejně staří, a s jeho budoucí ženou jsem měla tu čest se také seznámit. Je to Luca di Fulvio a jeho tři knihy jsou skvost. Pravý nefalšovaný skvost. Chlapec, který rozdával sny, Dítě, které v noci našlo slunce a Dívka, která se dotkla nebe.
