Původně jste chtěl být lékařem, už jste se aspoň dočkal role doktora?
Stále na ni čekám. Ale mezitím si své lékařské ambice kompenzuji třeba pořadem Tajemství těla, který s Martinem Dejdarem točíme pro Českou televizi. Vůbec tam mohu zužitkovat víc svých zájmů. Provádíme sami na sobě různé pokusy a moc nás to baví. Díky jednomu dílu jsem si třeba mohl projít svou fobií z výšek, kolega Dejdar si zase na vlastní kůži mohl vyzkoušet, jak dlouho vydrží v ledové vodě. Navíc se to krásně sešlo i s Českým rozhlasem, kde pro změnu děláme pořad s názvem Laboratoř, což je diskuse dvou vědců s hercem na téma nejnovějších světových objevů. Takový herec se od vědců dozví spoustu zajímavých věcí, a naopak je sám může inspirovat svými laickými otázkami, jak danou problematiku vysvětlit široké veřejnosti. Často to svádí k humoru, což je skvělé.
Netajíte se svou hyperaktivitou, jak jde takové nastavení dohromady s herectvím?
Někde se to dá využít. Taková ta neposednost může pomoci při hraní. Naopak je pro mě těžké soustředit se. Bez absolutní koncentrace, ke které se musím ovšem násilím přinutit, bych asi nic pořádně neudělal. Ale naučil jsem se s tím zacházet, což je pro mě velký posun.
Jste jednou ze stálic Ypsilonky, čím je pro vás toto legendární divadlo?
Ypsilonka je součástí mého života bezmála třicet let a dala mi hrozně moc. Což jsem ovšem nevnímal, když jsem byl u toho. Vidím to až teď zpětně, když mám o divadlech větší přehled a vidím, jak se kde hraje. Tím že byla v dobách komunismu Ypsilonka malá scéna a musela odolávat i tlaku zvenčí, utvořil se tam neuvěřitelný kolektiv. Zatímco v jiných velkých divadlech si vždy nové vedení přivedlo své herce, které na úkor těch starých upřednostňovalo a vyvolalo tak v souboru řevnivost a nenávist, u nás se nic takového nedělo. Dodnes vzpomínám, jak neuvěřitelně přátelského přijetí se mi dostalo, když jsem do Ypsilonky nastoupil vedle těch obrovských hvězd jako byli Kaiser, Lábus, Kratina, Schmitzer nebo Poloczek. Myslím si, že málokdo z herců má dnes takový nadhled jako ti, co tímhle divadlem prošli. Naše herectví bylo často založené na improvizaci, sebeshazování, prostě na tom, že si z vás neustále někdo dělá legraci. Po téhle průpravě pak jen těžko propadnete iluzi, že jste hvězda nebo herec spasitel. Navíc mě tenhle styl divadla skvěle vycvičil pro moderování, se kterým nemám dnes žádný problém.
Která role byl váš největší takzvaný herecký protiúkol?
Tak na tohle mě paradoxně Ypsilonka naopak bohužel vůbec nepřipravila. I když jsme se to učili na DAMU, nikdy jsem moc neměl možnost hrát takové to klasické herectví, umění charakterizace, jak se tomu správně říká. Například v seriálu Zdivočelá země jsem hrál britského pilota, který sedí v kriminále. Měl jsem se v té roli poprat s kaskadérem, a bylo to něco tak komického, že mě dodnes mrzí, že to není nikde natočené. Místo abych kolegu kaskadéra zmlátil, odrazil jsem se od něj při útoku jako pružinka, odletěl na druhou stranu místnosti. Nakonec se to muselo celé předělat. Nebyl jsem prostě schopný chlapsky se porvat. Stejně tak se neumím v roli tvářit jako voják. Už i proto, že jsem nikdy nebyl na vojně. Takže pár protiúkolů na svém kontě také mám včetně toho nejnovějšího v Divadle na Jezerce, kde v představení Charleyho teta musím kouřit doutník. To je pro mě celoživotního nekuřáka opravdu náročná záležitost.
Kouřit jste ostatně musel i coby nezapomenutelný Milouš v Saturninovi.
Saturnin se navíc odehrává za první republiky, takže jsem musel kouřit cigarety bez filtru. Hrůza! A nejen to. V té době mi bylo už osmadvacet, a Milouš je osmnáctiletý mládenec, kterému sotva rostou vousy. No a mně v té době rostly takovou rychlostí, že jsem se musel kvůli natáčení holit někdy i dvakrát denně, na což jsem nebyl zvyklý. Takže mi za pár dní naskákaly na kůži obrovské fleky, jak jsem si ji samým holením podráždil. Takže speciálně Saturnin byl jeden protiúkol za druhým.
Téměř patnáct let jste už skoro inventářem seriálu Ulice, vzpomenete si na váš úplně první obraz?
Naprosto přesně. Seriál Ulice pro mě začínal autohavárií, kdy se Jordánovi srazí s Míšou Badinkovou a zjistí tak, že mají novou sousedku. Páťa Solaříková a Jakub Štáfek byli tehdy ještě děti, dnes už jsou z nich velké osobnosti. Navíc to s mou rolí v Ulici bylo tak, že jsem ji původně vůbec nechtěl. Když mi ji nabízeli, zrovna jsem se rozváděl a řešil hlavně to, abych měl dost času na děti. Pak mi ale zavolal sám režisér Dušan Klein, dal si se mnou schůzku a přemluvil mě. A nakonec jsem byl vlastně rád. Díky Ulici jsem mohl na jedné straně zabezpečit své obě rodiny, zrekonstruovat dům a začít nový život. A na straně druhé jsem získal obrovskou profesní zkušenost. Teď jsem v seriálu měl ale asi tři roky pauzu, budu se tam vracet až letos po prázdninách. Takže uvidíme, kam se to posunulo. Nemám momentálně o ději moc velký přehled.
Postavy z Ulice jsou nesmírně populární, jak na vás reaguje veřejnost?
Třeba se mi stalo v metru, že když mě poznala revizorka, prohlásila: „No vás snad ani kontrolovat nebudu. Vy jste takovej vůl a dobrák, že nepochybuju, že tu legitku máte!“
Co vám říká postava továrníka na cukrovinky jménem Lhotský?
Seriál o Karlu Hašlerovi Pražský písničkář byla nesmírně zajímavá práce. Díky své roli jsem se třeba dozvěděl, jak to bylo s historií Hašlerek, které právě továrník Lhotský po Karlu Hašlerovi pojmenoval. Anebo jak se jiný pekařský a cukrářský magnát Odkolek urazil, když Karel Hašler složil písničku s názvem Já mám holku od Odkolků! Vůbec nepochopil, jakou jim tím tehdy dělal reklamu.
Jak se vám hrálo s Viktorem Preissem alias Karlem Hašlerem, vaším profesorem z DAMU?
Odjakživa mám takový zvyk, že když potkám své dnešní kolegy, kteří byli kdysi mými profesory, uctivě je zdravím „Dobrý den, pane profesore”. No, a když jsem přišel na první natáčení Pražského písničkáře a začal se panu profesorovi klanět, Viktor Preiss se začal hrozně smát a začal si cpát pěst do pusy. Shodou okolností jsem tehdy totiž těsně před natáčením vystupoval v televizní šanci u Martina Dejdara jako kuriozita, která si nacpe pěst do pusy.
V seriálu Pražský písničkář jste si však na rozdíl od Viktora Preisse nezazpíval. Jak jste na tom vlastně se zpěvem?
Zpívám rád, dlouho jsem byl navíc členem židovského souboru Mišpacha, se kterým jsem procestoval svět. Vzpomínám si na historku přímo z Izraele, která se udála, když jsme přejížděli linkovým autobusem z Tel Avivu do Jeruzaléma. Veselé členky našeho sboru si začaly v autobuse zpívat staré chasidské písně tak nahlas, že vzbudily velkou nevoli a pobouření mezi starými chasidskými židy, kteří seděli vepředu. Podle jejich tradic nesmí totiž tito muži poslouchat zpěv žen, aby je náhodou nesvedl na scestí. Takže bylo po zpěvu.
Užil jste si Pevnost Boyard?
Zpočátku jsem to moc neprožíval, nikdy jsem tu soutěž v televizi nesledoval a nechápal jsem, proč se moji souputníci na Boyard tak třesou. Když jsem tam ale přijel, nějakým způsobem mě to stejně semlelo. Navíc jsem přesně dostal protiúkol, spolu s Danielou Šinkorovou jsem měl přejít po provaze ke skrýši, kde byl klíč. O své fobii z výšek jsem už mluvil, takže si umíte představit, jak jsem to prožíval. Navzájem jsme se s Danielou podpírali a nespadli jsme. Zažil jsem tam ve vzduchu něco až mystického, ten příšerný strach mě donutil natolik se zkoncentrovat, že jsem nakonec necítil vůbec nic, a jsem si jistý, že díky tomu jsem tu zkoušku zvládl. Jogíni tomu možná říkají vyšší stav vědomí, asi to bylo ono. Ovšem co následovalo potom, bylo něco neuvěřitelného. Když jsem se z lana dostal dolů, úplně se mi navalilo a já začal nekontrolovaně řvát naprosto nepublikovatelné věci, které samozřejmě z Boyardu vystřihli. Navíc jsem měl pocit, že s Danielou dvacet let žiju. Ten intenzivní prožitek, který jsem s ní zažil, nás dokonale sblížil, i když jsme se předtím vůbec neznali.
Saturnin (1994)
Pražský písničkář (1997)
Ulice (2005)
Jste známý svými ekologickými postoji. Co vás v této oblasti dnes nejvíce trápí?
Asi klimatická změna, která na severu Moravy likviduje smrkové lesy. Nikdo to moc neřeší, ale ten problém je tady. Další problém je voda. Řešení, která se nabízejí, stále spíš podléhají tlaku peněz, takže se radši vybuduje přehrada, než aby se pracovalo na krajině, která dokáže vodu zadržet sama. Ministerstvo životního prostředí si tento stav uvědomuje, a snad nezůstane lhostejné. Jako Pražáka mě trápí zastavování veškerých pražských volných ploch, likvidování zeleně. A o jednom obrovském průšvihu se skoro nemluví. Podle poslední zprávy Českého hydrometeorologického ústavu je 63 procent vrtů podzemní vody kontaminováno pesticidy a ve 43 procentech vrtů množství pesticidů přesahuje přípustné limity. Je toho hodně, co mi leží na srdci.
Pokročil jste se stavbou svého na zdrojích nezávislého domu?
Tak na zdrojích jsme stále závislí, ale zateplením, kondenzačním kotlem a rekuperací jsme ušetřili třetinu výdajů za plyn. I když plyn je pořád fosilní palivo, aspoň neznečišťujeme ovzduší sazemi. Vodu ohříváme solárními panely, které jsou na střeše, a tím pádem se nám tam už nevejde fotovoltaika, o které jsem také uvažoval. K tomu všemu mám ještě takovou úchylku, že nosím domů všechny klacky, které najdu. Zatápím jimi pak v úžasném ekologickém vařiči z Ameriky. Moc mě na něm baví na dvorku vařit, jen to bohužel nejde celoročně. Je pravda, že ten vařič stál jako nový iPhone, ale já radši investuji do smysluplných věcí. O své vášni šetřit pitnou vodou a splachovat takzvanou vodou šedou jsem mluvil už mockrát, ale cena vody, která stále roste, mi dává víc a víc za pravdu.
