Jana Synková alias teta Kateřina a její příšerná přísloví, hvězdní Lubomír Lipský či Milan Lasica a zejména vynikající Oldřich Vízner v roli Saturnina. Legendární filmová série z roku 1994 na motivy humoristického románu Zdeňka Jirotky zaznamenala u diváků mimořádný úspěch.
Nyní se vrací v divadelní verz na pódiu pražského Divadla Na Jezerce. Režisérem je herec Petr Vacek, který si ve slavné čtvrtstoletí staré sérii zahrál rozmazleného Milouše.
Saturnin je vaše režisérská prvotina. Čí to byla idea, abyste si premiéru odbyl právě na tak známém příběhu?
S nápadem inscenovat Saturnina přišel principál divadla Honza Hrušínský. A bylo to i jeho nápadem, abych hru režíroval. Nejdřív jsem se vyděsil, pak polkl a pak řekl - tak jo. To ještě Honza chtěl, abych zároveň Saturnina hrál. Ale to už bych nezvládl.
Využijete nějak zkušenosti z natáčení malebné filmové série z roku 1994? Nic z filmu nevyužívám, spíš to, že tu knihu čtu od deseti let. Proto mám jasnou představu, co chci.
Jde o vaši první režisérskou zkušenost. Daří se vám v této roli?
Ano, dokonce překvapivě dobře, mám totiž úžasné herce. Neustále ovšem narážím na svůj nedostatek režijních zkušeností. Takže je to jedno velké dobrodružství, kdy věci vznikají za pochodu.
Jednou jste o sobě prohlásil, že máte od dětství problém soustředit se. Ovšem jako režisér musíte vnímat mnoho detailů, všechny herce, scény, světlo. Jde to?
Musí to jít. Moje režírování je jakási terapie. Najednou zvládám dávat pozor čtyři hodiny v kuse. Škoda, že se toho nedožila paní učitelka Kodymová, která z mé roztržitosti mívala v obličeji rudé fleky.
Vraťme se do roku 1994, kdy vznikla slavná filmová podoba Saturnina. Jak se vám tehdy točilo s legendami, kterými byli pánové Lipský nebo Lasica?
Největším poučením pro mě bylo, že ani jeden z těch velkých umělců neměl zapotřebí „prudit“. Všichni byli laskaví, zdvořilí a vlídní. Úplně stejně působil Jaromil Jireš nebo Hynek Bočan. A pak mi došlo, že když je někdo opravdu osobnost, nemá zapotřebí vytahovat se nebo ponižovat ostatní.
Nezapomenutelná byla herečka Jana Synková coby teta Kateřina a její přísloví. Které z nich platí aktuálně ve vašem životě?
Pro mě platí: Každý svého štěstí strůjcem a Mládí není žádné neštěstí, přejde s léty.
Děti se často učí lidová moudra z úst svých prarodičů. Co naučili moudří předkové vás?
Ze svých prarodičů jsem zažil jen jednoho dědečka a ten přísloví nepoužíval. Spíš míval hlášky typu „Máš recht, koza měla dva“. Nebo když jsem mu poděkoval, řekl: „Bodejť bys nadával.“ A když jsme šli ven a já se ptal, jak se jaká kytka jmenuje, říkával, že zná jenom blatouch a kravský hovno.
Napadá mě jedno další přísloví, prý indiánské: „Zemi jsme nezdědili od našich předků, ale máme ji půjčenou od svých vnoučat.“ Vy jste duší ochránce přírody a ekolog. Jak by se toto přísloví dalo zasadit do kontextu současného stavu české země?
Bohužel toto přísloví moc není slyšet a pro lidi, co rozhodují a mají moc, nic neznamená. V naší zemi vládne touha zbohatnout co nejrychleji bez ohledu na ostatní, na zákony nebo na životní prostředí. A navíc se „ropákům“ (anticena „Ropák roku“ je každoročně udílena lidem, kteří dle poroty stovky odborníků, vědců, sociologu či umělců nejvíc přispěli k devastaci životního prostředí – pozn.red.) daří ohlupovat lidi a vydávat tuto bezohlednost za pokrok a podnikání.
To je vidět třeba na Šumavě. Ekologické kauzy jsou většinou v principu to samé jako tunelování podniků. Někdo zbohatne a všichni ostatní spláčou nad výdělkem. Takže nevím, co našim dětem a vnoučatům zbude.
Zmiňujete děti, pro které zároveň často hrajete, máte s nimi zkušenosti i z pořadu „Pomáhejme si“. Cítíte práci s dětskými diváky jako jedno ze svých profesních poslání?
To zní tak vznešeně, poslání… Faktem je, že práce s dětmi se mi zdá velmi důležitá. Když se dělá třeba dětské mýdlo, které je kvalitnější než mýdlo normální, pokud jsou dětské piškoty lepší než ty běžné, pak musí být i divadlo pro děti lepší než normální. Nesnáším, když někdo řekne – vždyť je to jenom pro děti! Pořad „Pomáhejme si“ mi ukázal, co děti trápí a co potřebují.
A od té doby vím, že je pomoc ohroženým dětem nutnost, žádné dobro. Děláme to pro sebe. Když jim my teď pomůžeme, jednou budou ony schopny pomoct nám. Když se na ně dnes vykašleme, vezmou nás třeba jednou po hlavě klackem, protože nic jiného umět nebudou a budou plny hořkosti a zloby.
Petr Vacek■ Narodil se 1. ledna 1965 ve Slaném. Absolvoval přírodovědné gymnázium v Praze a DAMU. ■ Ze slavných filmů je známý hlavně ze snímků z první poloviny 90. let jako Amerika, Saturnin či Učitel tance. ■ Populární je také díky nekonečnému seriálu Ulice, kam se po čase brzy vrátí. Zahrál si i v kultovní Zdivočelé zemi. ■ Jeho domovskou divadelní scénou je už tři desetiletí Studio Ypsilon. V rozhlase a televizi se objevuje i jako moderátor, angažuje se v ekologických projektech. |
Michal Nesvadba, který hraje převážně pro děti, nedávno říkal, že dětské publikum musí zaujmout hned na začátku, jinak se pak děti nudí. A také to, že pozornost dětského diváka vydrží jen určitý čas. Co naučily děti vás?
Že mají úplně jiný biorytmus než dospělí. Když pro ně chcete hrát pořádně, musíte na to jejich tempo přistoupit. Takže po dětském představení lapám tak hodinu po dechu. Ale baví mě to. Děti reagují bez společenských konvencí, když je něco nebaví, dají to hned najevo. Když je bavíte, jdou s vámi do všeho naplno, ale toho se nesmíte bát. Musíte jejich aktivitu vzít do hry, ne ji potlačovat.
Je tedy velký rozdíl hrát pro děti a pro dospělé?
Baví mě obojí, ale u hraní pro dospělé se tak nenadřu. Spíš je zvláštní to, že je rozdíl hrát v Praze a na zájezdu. V Praze vám publikum rozumí, jsou na vás zvyklí, ale tolik je nenadchnete. Mimo Prahu jsou reakce mnohem spontánnější.
Vy jste prý byl dítě bezproblémové, ovšem žákovskou knížku jste měl plnou poznámek. Čím to?
Protože jsem pořád něco zapomínal a všechno ztrácel. Dostal jsem poznámku a zapomněl jsem ji dát podepsat, pak jsem podepsanou žákovskou zapomněl doma a tak podobně. Zachránilo mě jen to, že jsem si o prázdninách přečetl učebnice dopředu a pak jsem všechno uměl.
Dokázal jste si část toho „dítěte“ v sobě zachovat do dnešních dnů? Myslím, že v tom spočívá dospělost. Za svoje dítě se stydí malé děti, co chtějí být dospělé. Kdo je opravdu dospělý, ten se nestydí.
Máte čtyři potomky, v jakém duchu je vychováváte?
To se mě moc ptáte. Kromě mne se navíc na výchově podílely i jejich matky. Někde jsem četl, že děti není třeba vychovávat, protože vás pozorují. A moje děti mě pozorují a občas mě i kritizují. Někdy mám pocit, že všechno dobré už v dětech je, když se narodí, a jde jen o to, nepokazit to. Nepřekážet tomu. A také si myslím, že často je „výchova“ jen potlačování toho, co je nám na dětech nepohodlné. Prý se s dětmi nediskutuje. No jo, je to pohodlnější než vysvětlit a přesvědčit.
Jaký máte recept na to děti krotit? Sáhl jste někdy k tělesným trestům? Těžká otázka. Spíš než vyloženě tělesné tresty je někdy potřeba, hlavně u malých dětí, dát jasně najevo, co chcete. A to jinak než dlouhými výklady. S velkými si můžete podiskutovat, s malými ne. Malé děti daleko víc vnímají emoci než dlouhé výklady.
Přeskočím zpět k herectví. Prý se po letošním létě vracíte do seriálu Ulice. Víte, co vás tam čeká?
Nějaký nový vztah a osobní problémy, které budou mít velice překvapivé rozuzlení a vysvětlení. Ale víc vám neprozradím. My nesmíme ani naznačovat…
Nedávno jsem slyšel názor, že herci, kteří hrají v nekonečných seriálech, postupně ztrácejí talent a že je to jaksi obrušuje. Co si o tom myslíte? Blbost. To spíš po dlouhém hraní v seriálu herec má tendenci sklouznout k tomu, co mu je pohodlné. Ale s talentem to nemá nic společného. Mně naopak Ulice pomohla. Měl jsem možnost trénovat řemeslo. A pak najednou získáte jistotu a ukážete i ten talent. U nás pořád panuje něco jako kulturní rasismus. Jediné správné je to, co se líbí mně. Když já miluji jazz, je country zločin! Neumíme být tolerantní a říct si – někdo vdolky, někdo holky. A proto se seriály pohrdá. Ať si každý kouká, na co chce.
„Eko“ život Petra VackaPetr Vacek je známý propagátor ekologie a života co možná nejvíce šetrného k přírodě. Sám jde příkladem i svým bydlením. Postupně si totiž buduje ekologický dům. „Zatím jsme zateplili okna, zavedli rekuperaci vzduchu a pořídili ohřev vody sluníčkem. Notně šetříme vodou, chytáme dešťovku. Snižujeme množství odpadu, kompostujeme a třídíme odpad,“ vyjmenovává herec a moderátor. Vlastní fotovoltaiku, která by pro jeho dům získávala elektřinu ze slunce, si zatím nepořídil. „Ale není všem dnům konec,“ ujišťuje. |
