Špičkový saxofonista, klarinetista, skladatel a dirigent Felix Slováček udělal hvězdnou kariéru v Orchestru Karla Vlacha, Big Bandu Gustava Broma, na koncertech s Karlem Gottem i zahraničními filharmoniemi a bandy.
Narodil se před sedmdesáti lety ve zlínské čtvrti Malenovice jako Antonín Slováček. Narozeniny má 23. května. Oslavil je velkolepě už o den dříve, pozvaní hosté i příznivci zaplnili pražskou Lucernu (více čtěte zde).
S malenovickými sedmdesátníky bude Felix Slováček slavit až na podzim. "Moc se na to těším. Nebudu hrát, ale příjemně se pobavíme," prozradil oslavenec.
Jak na Malenovice vzpomínáte?
Jak jinak než krásně, protože jsem tam prožil celé své mládí. Narodil jsem se tam a zůstal až do své osmé třídy, kdy jsem chodil do měšťanky. Bylo to krásné. Chodívali jsme s kamarády na malenovský hrad i na riviéru.
Myslíte na koupaliště, které už roky nefunguje?
To nevím, tam jsem dlouho nebyl. Pokud se změnilo, nedá se nic dělat. Ale je to škoda. Naštěstí hrad pořád stojí, pokud vím.
Také vám tady neřeknou jinak než Tondo, tedy původním křestním jménem. Je to pravda?
Jistě. Moji spolužáci mě tak znají, takže mě jinak neoslovují. Nikdo mi tady Felix neříká. Tato přezdívka vznikla až na gymnáziu. Jinak jsem byl odmalička Tonda.
Potkáváte se někdy se spolužáky z Malenovic?
Na srazy sice nejezdím často, ale na několika jsem byl. V září se chystám na další, protože to se sejdeme my, sedmdesátníci. Na ten se těším.
Budete hrát?
Ne, na podobných setkáních nehraju. Tam se bavíme a příjemně si to užíváme.
Kdy jste vlastně začal hrát na hudební nástroj?
Někdy ve škole, už přesně nevím, ve které třídě to bylo. Maminka chtěla, abych hrál na klavír nebo na housle, ale mě to strašně nebavilo.
Jak je to možné?
Hudba mě začala bavit až později, někdy v patnácti letech. To jsem začal hrát na klarinet.
Doma někdo na klarinet hrál?
Ne, ale měl jsem kamaráda ze Zlína, který studoval na konzervatoři. Ten mi ho jednou půjčil a bylo rozhodnuto.
Felix Slováček
|
Rodiče se smířili s tím, že z vás bude muzikant?
Na začátku moc ne. Otec ze mě chtěl mít lékaře, protože sám byl obvodní lékař. Dlouhé roky pak říkával, že chtěl syna lékaře a nakonec z něj má komedianta. Ale pak se s tím smířil a byl rád.
Předpokládám, že hudba u vás doma ale nechyběla. Je to tak?
Tatínek hrával v mládí na housle. Ale když si se svým bratrem hráli na kováře, protože tím se zase živil náš dědeček, tak mu přitom bratr rozsekl prst. A s hraním byl konec. Ale maminka si doma prozpěvovala. Hlavně lidové písničky, třeba ty od Jarmily Šulákové měla velmi ráda.
Takže jste vyrostl na folkloru?
Ano a dodnes ho mám rád. Dokonce jsem v několika cimbálových muzikách hrál na klarinet. Doteď účinkuji i na různých festivalech lidové hudby. Někdy bývám patronem soutěže, kde lidové písničky zpívají děti... Pořád jsem s folklorem spojený jakousi pupeční šňůrou.
Je pro vás jako profesionálního muzikanta rozdíl, jestli hrajete folklor nebo jazz?
Není. Vůbec. Je to jen otázka frázování, jinak je to stejné.
A když je vám někdy smutno nebo naopak veselo, tak si zahrajete jazz?
Nic. Když mám nějaký problém nebo radost, tak nehraju. Hraní mám totiž tolik, že už to nepotřebuju. Stačí mi, když si to jen představím, a už je mi veselo nebo taky smutno.
Vážně?
No jistě. Protože emotivní okamžiky jsou hlavně spojené s hudbou. Když přijdete na pohřeb, tak devadesát procent lidí začne brečet až ve chvíli, kdy spustí muzika. A obráceně to platí také. Když jsem byl mladý a řešil nějaké zamilování, tak jsem si také sedl ke klavíru nebo zahrál na klarinet. Ale když mi bylo smutno, tak jsem na hraní nepomyslel. To jsem si třeba zašel na dvě deci.
Jak často se teď dostanete na Moravu?
Občas vystupuji ve Zlíně, ale na Moravu jezdím hrozně rád. Nejvíc mám rád Slovácko, oblast kolem Kyjova, Mikulova. Protože tam je dobré víno, výborní lidé a bezvadné vtipy.
Třeba Zlín si ale určitě pamatujete jinak, než jak vypadá dnes. Líbí se vám?
Centrum města vypadá pořád stejně. Ale v okolí je spousta nových budov, obchodů, podél Prštného jsou zastavěné pozemky. To za mého mládí vůbec nebylo.
Odcházelo se vám odtud do Prahy jednoduše?
Asi ano. Já k tomuto regionu nebo městu nemám až tak zásadní vztah. Miluji to tady, ale Prahu mám také nesmírně rád. Spíš mi záleží na tom, kde mám své kamarády.
Takže svoje "doma" máte tam, kde vás mají rádi?
Ano a to je vlastně všude.
Neříkali vám v Praze na začátku, že jste vidlák z Moravy?
Ne. Protože jsem přijel s tím, že umím hrát. Karel Vlach mě vzal k sobě do orchestru a to byl důkaz toho, že něco umím.
Někdy se o vás píše jako o legendě českého hudebního nebe. Cítíte se tak?
O tom jsem nikdy moc nepřemýšlel. Pokud jsem pro někoho vzorem, tak z toho mám samozřejmě radost. Ale rozhodně ještě nekončím. Mám ještě stále hodně plánů.
Rozhovor s Felixem Slováčkem v nedávné Show Jana Krause:
3. května 2013 |
