Neděle 29. listopadu 2020, svátek má Zina
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Neděle 29. listopadu 2020 Zina

LEKTORKA SEBEOBRANY: Nebuďte hodná holka. Predátoři hledají snadný cíl

  17:24
Jako dívka zažila znásilnění a brala drogy. S traumatem se dlouho nemohla vyrovnat. Dnes Jasmína Houdek vyučuje sebeobranu a učí ženy, jak se bránit a jak uhájit své hranice. Pro seriál Lidé Česka hovořila o práci instruktorky sebeobrany, o řešení šrámů z minulosti a o tom, proč potřebujeme feminismus.

Instruktorka sebeobrany Jasmína Houdek | foto:  Tomáš Krist, MAFRA

Čím jste chtěla být jako malá?
Módní návrhářkou, spisovatelkou nebo novinářkou.

Neděláte ani jedno z toho. Co se změnilo?
Ve čtrnácti letech jsem zažila znásilnění, dost mě to poznamenalo. Brala jsem pak drogy, žila jsem nějakou dobu na ulici. Kvůli tomu jsem nemohla dlouho žít normální život. Tyto věci už mám ale dávno vyřešené a nejsou pro mě důležité. Všechno jsem to zvládla a život mi to už neovlivňuje. Několik let jsem žila velmi drsný život a zpět do normálu jsem se vrátila až v dospělosti. Málem jsem přišla o život, protože jsem fetovala takovým způsobem, že mě to málem zabilo. Čím jsem starší, tím je mi lépe.

Fotogalerie

Nakonec jste to zvládla.
V době, kdy lidé začínají dospívat a poznávat svět, já jsem přestala brát tvrdé drogy. Teprve v osmnácti letech jsem začala žít normální život a nastoupila jsem na střední školu. Měla jsem tvrdé dospívání, proto jsem potřebovala dělat něco, co mě bude bavit. Vůbec jsem nepřemýšlela nad tím, jestli se tím dokážu jednou uživit. Potřebovala jsem něco, co mě dokáže vrátit do normálního života. Začala jsem studovat uměleckou školu. První jsem vystudovala uměleckou keramiku a potom jsem studovala kamenosochařství.

Trvalo čtrnáct let, než jste dokázala vyřešit trauma ze znásilnění. Co vám pomohlo?
Řešila jsem to mnoha způsoby. Jedním z nich byly právě tvrdé drogy a pak i porucha příjmu potravy. Říkala jsem si, že to znásilnění se stalo tak dávno, že už mě to přece nemůže tak trápit. Ale trápilo. Žádné trauma nevyřeší čas. Trauma zmizí pouze tehdy, pokud se mu postavíte čelem a pokud máte sílu to překonat. A to jsem udělala.

Jak jste se tomu postavila?
Zavolala jsem do organizace proFem a domluvila jsem si terapii. Začala jsem na tom s terapeutkou Janou Hrazdilovou pracovat. Úplně mě to sejmulo. Dostala jsem obrovskou ránu, knock out. Prožívala jsem to znovu. Nemohla jsem nic dělat, nemohla jsem vstát ani jít do práce. Když si teď vzpomenu na to, jak těžké bylo projít tou terapií, chce se mi plakat. Byla jsem zase ta čtrnáctiletá holka, která kouká na ten svět a říká si: „Co teď? Co se mi to stalo?“ Strašně to bolelo. Musela jsem se vypořádávat s otázkami, jestli dokážu těm, kteří se na tom podíleli, odpustit, nebo co udělám, když toho člověka potkám.

Jasmína Houdek (33)

  • Od roku 2014 je instruktorkou sebeobrany v projektu Moderní sebeobrana
  • Přednáší o sebeobraně po celém Česku, na kterých boří mýty o znásilnění. 
  • Podílí se na projektu Poper se s tím
  • Vystudovala uměleckou keramiku a kamenosochařství.
  • Je vegankou a žije životním stylem straight edge (vychází z hardcorové subkultury, její příznivci odmítají nelegální i legální drogy a také promiskuitní sex).
  • Jejím manželem je hlavní instruktor Moderní sebeobrany Pavel Houdek. Mají spolu dceru. 
Instruktorka sebeobrany Jasmína Houdek

Bylo to to nejtěžší, co jsem v životě zažila. V době, kdy jsem se k traumatu vrátila, jsem na chvíli uvěřila tomu, že už nikdy nebudu normální, že budu mít papíry na hlavu a že budu navždy mezi čtyřmi stěnami ležet a dívat se na svět přes okno. Říkala jsem si, že se nebudu divit tomu, když mě lidi kolem mě opustí, protože kdo by chtěl být s takovým člověkem? 

Ale můj partner při mně stál a pořád mi říkal, ať se nebojím, že to bude dobré. Byl tu pro mě a miloval mě.. Pak to najednou odešlo a cítila jsem se silnější. Uvědomila jsem si, že se k té vzpomínce můžu kdykoliv vrátit a neublíží mi. I teď, když tady s vámi sedím a říkám vám to, mě to nerozhodí. Dnes si dokážu představit i to, že bych tomu člověku odpustila.

Co byste vzkázala dalším obětem?
Dokud se tomu nepostavíte, budete stále cítit křivdu. Občas lidé říkají, že se to stalo dávno a že to řešit nebudou. Je jedno, jestli vás znásilnili, někdo vás obtěžoval nebo na vás někdo ukázal penis, když vám bylo deset. Tyto věci je dobré řešit. Protože jinak se vám to bude stále vracet. Dokud se tomu nepostavíte, tak to neodejde. Toto se dít nesmí. Lidé vám nesmějí ubližovat. 

To, co se stalo, je strašné neštěstí, strašná smůla a vinu nese jenom pachatel. Udělejte tomu přítrž, najděte si terapeutku nebo terapeuta, kterého můžete mít díky různým organizacím zdarma. Přestane vás to bolet a budete se cítit líp.

Po zkušenosti se znásilněním jste začala dělat bojové sporty. Pomohlo vám vědomí, že se dokážete ubránit? 
Když jsem přestala žít divoký život s drogami, začala jsem dělat bojové sporty. Měla jsem ze sebe sice dobrý pocit, ale trauma mi nevyřešily a obtěžování jsem zažívala pořád.

Lidé mě odjakživa vnímají jako silnou osobnost. Mluvím nahlas, říkám, co si myslím a vezmu si slovo, když potřebuji. Ráda jsem flirtovala, neměla jsem problém říct někomu, že se mi líbí. Potom ale ten člověk chtěl sex, který jsem já třeba nechtěla. Chtěla jsem se jen líbat, flirtovat, tančit. Když mě třeba potom začal svlékat, neuměla jsem říct ne a neuměla jsem to zastavit. Neříkám tomu znásilnění, ale byl to sex, který jsem nechtěla, který jsem si ani neužila a snažila jsem se, aby byl rychle za mnou. Cítila jsem, že je to nějaká má povinnost, když už jsme to takto rozjeli a že bych to měla dokončit. Což samozřejmě není pravda. Ani bojové sporty mě v této situaci nenaučily říct: „Ne, nelíbí se mi to, stop.“ To mě naučila až Moderní sebeobrana, ve které učím. Naučila jsem se zapnout alarm, když někdo začal překračovat moje hranice.

Lidé často argumentují tím, že je hranice mezi flirtem a sexuálním obtěžováním tenká. Že neví, co všechno si mohou dovolit, aby nebyli obviněni z obtěžování. 
Chápu, že to někomu může dělat problém. Ale když jdete s někým na rande a líbí se vám, tak se druhého ptejte, jestli je mu to příjemné. Když nevíte, zeptejte se. Je důležité dávat pozor i na to, když se někdo začne odtahovat. Ne každý umí říct, že se mu něco nelíbí. Já jsem to neuměla mnoho let.

Moje místo v Česku

odpovídají všichni hosté seriálu

Každý odněkud je. Někde se narodí, někde je doma. Říká se, že ta nejdůležitější místa v mysli a srdci člověka mohou být maximálně dvě. Jaká jsou ta vaše?

V současné době je to Praha. Mám ji ráda a cítím se tu jako doma. Nicméně teď s manželem stavíme dům na venkově, takže mě srdce zavání tam. Často sním o tom, jaké to tam bude, protože tam už zůstaneme navždy.

Nečekejte, že vám lidé řeknou ne. Lidé se neumí hájit, neumí si chránit hranice. Když vám někdo odstrčí ruku při tom, kdy mu sáhnete do rozkroku, tak očividně nechce pokračovat. A nejsou to jenom nějaké hry. Když žena řekne ne, myslí tím ne. Ty poučky o tom, že když žena řekne ne, tak tím ve skutečnosti myslí ano, nejsou pravdivé. Když to někdo řekne, respektujte to. Berte to vážně a udělejte něco jiného. Prostě to zabalte a jděte se dívat třeba na film.

Podle výzkumů si tři pětiny Čechů myslí, že si žena za určitých okolností může za znásilnění sama. Proč tomu podle vás tak je?
Znásilnění je ve společnosti opředeno mýty. Lidé si myslí, že to dělá někdo, koho člověk nezná, že se to stane v noci v parku a že násilník musí být deviant nebo opilý násilník. To není pravda. Znásilnění se většinou dopustí ten, koho oběť dobře zná a zpravidla se odehraje doma. Nejčastěji ženu znásilní manžel, současný nebo bývalý přítel, kamarád, známý, soused nebo kolega z práce.

Vyhrála jste cenu Františky Plamínkové a jste feministickou osobností roku. Když někde řeknete, že jste feministka, dostáváte negativní reakce?
Vědomě jsem se stala feministkou, až když jsem se začala učit sebeobranu. Začala jsem se víc zabývat sexuálním násilím a obtěžováním. Cesta k tomu nemohla být jiná. Nikdy dřív jsem to ale o sobě naplno neřekla, nebyl k tomu důvod. S tou cenou jsem s tím šla ven a řekla jsem: „Ano, to, co jste všichni tušili, potvrzuji. Opravdu se to stalo.“ Myslím, že ve světě sebeobrany to budí posměšky. Lidé z této branže to utvrdilo v tom, že jsem ta divná.

Co lidem na feminismu vadí?
Myslím, že hlavně to slovo. Přemýšlím, co je ještě horšího, abych to přirovnala…

Třeba, když o sobě někdo řekne, že je vegan?
Jsem veganka a straight edge, takže nepiji, nekouřím ani neberu drogy. Myslím, že být feministka je ještě horší než být abstinentka nebo veganka. Když řekneš, že jsi feministka, naštveš daleko víc lidí, než když řekneš, že jsi veganka.

Proč?
Myslím, že se bojí. Neví, co to znamená. Říkají si: „Znamená to, že si naše ženy přestanou holit nohy a podpaží? Přestanou se starat o děti, vařit a prát? Přestanou milovat muže a nenávidět sex? Co bude, když budou lidé feministé a feministky?“ Feminismus je o svobodě vybrat si, jak žít svůj vlastní život, bez toho, aby vás společnost neustále tlačila do naplňování vaší ženské nebo mužské role.

Já jsem feministka. A jsem blondýna, maluji se, holím si nohy, mám tradiční rodinu. Jsem vdaná, mám dítě, kojím, vařím a peru. Ale ne proto, že bych musela, ale protože chci. S manželem pečujeme o naše dítě půl na půl, brzy však bude na rodičovské jen manžel.

Lidé Česka

seriál iDNES.cz

Lidé Česka

Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity.

Portál iDNES.cz přináší druhou řadu seriálu rozhovorů s mediálně neznámými lidmi.

Motto projektu zní:
Každý má co říci

Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu?
Napište nám na na adresu: lideceska@idnes.cz

Proč jste ve světě sebeobrany za divnou?Protože sebeobranu děláme na feministickém základu. Snažíme se ženy posílit, ne je strašit. Neopakujeme lživé předsudky o tom, že nemají samy chodit ven a že pokud budou nosit sukni a culík, tak je spíš někdo přepadne. Učíme je, jak se za sebe postavit, jak slovně, tak fyzicky.

Sebeobrana je obecně velmi machistická. Většinou ji učí muži. Velcí, svalnatí a v maskáčovém oblečení. Na fotkách je většinou vidíte, jak se někde perou a že sebeobrana je velice tvrdý a drsný sport. Když přijdete na kurz sebeobrany a jste žena, učí vás zpravidla něco jiného než muže. Muže učí dát pořádnou ránu, kdežto ženy učí škrábat, kousat a kopat do rozkroku. Na místo toho, aby vás to posílilo, tak se jen utvrdíte v tom, že jste slabá a je lepší se nechat chránit mužem

Pokud nejsou instruktoři sebeobrany pro ženy feministé, dělají to špatně. Protože kořenem problému sexualizovaného násilí je nerovnost mezi muži a ženami. Když sledujete tvrdá data o sexuálním násilí a znásilnění, vidíte, že většinu násilí páchají muži na ženách. K ženě je přistupováno jako ke slabší, a ženy si to samy o sobě myslí. Proto se to děje víc ženám než mužům.

Jak sebeobranu učíte vy?
Neříkáme, že žena je ta slabší. Když se bavíme o síle, každý z nás zná ženu, která je fyzicky silnější než většina mužů. Ale je stále považována za slabší jenom proto, že je žena. I ona má o sobě pochyby, protože to stokrát slyšela. A když se jí něco stane, zamrzne a neudělá nic, i když by jednou ranou dokázala skolit několik mužů. Hlavně to ale neříkáme proto, že tato logika nemá vůbec smysl. Každý napadený je slabší než útočník. Každý agresor si logicky vybere slabší cíl. Takže když se bráníte, jste vždycky slabší, ať jste muž nebo žena.

Učíme ženy, jak být silné, jak si věřit a jak si nenechat vzít to, co mají rády. Většina z nás žen si totiž nevybírá oblečení podle toho, co by si na sebe chtěly vzít. Ale i podle toho, kam jdou a v kolik vychází. Posilujeme ženy v každodenních věcech. Neříkáme ženám, že by neměly chodit v noci ven, že by neměly nosit minisukně nebo se vyzývavě líčit, když jdou do společnosti. Ani že jsou slabší a že když se brání, mohou maximálně kousat, škrábat nebo kopat do rozkroku. Na prvním místě učíme, jak najít a poznat své hranice, protože ty má každý z nás jinde. Nějaká žena třeba má ráda, když s ní někdo flirtuje. Jiné ženě to naopak vadí a je to naprosto v pořádku. Ale když se ohradíte, jste automaticky označena za divnou, za hysterku. Učíme uvědomit si, co mi vadí a že je v pořádku, že mi to vadí.

Je důležité umět se ohradit a říct: „Takhle se mnou nemluvte, tohle se mi nelíbí. Nechci. Ne.“ A podobně. Poté, co se to naučíte, budete mít vyšší sebevědomí. A učíme i další krok. Snést tlak toho, že okolí podobné reakce nepřijme. Situace, kdy se děje něco nepříjemného, je těžká a náročná. Člověk, který to páchá nikdy neřekne, že se například chová jako hajzl nebo že ho prostě jen přitahujete. Pravděpodobně uslyšíte, že jste namyšlená kráva. Když se naučíte, jak si nastavit hranice, jak je hájit a jak snést tlak okolí, tak vás to posílí a zvládnete všechny životní situace.

Předchozí díly

Podle toho, co říkáte to vypadá tak, že žena dokáže útočníka odehnat tím, že bude sebevědomá. Ženy to ale nikdo neučí. 
Na prvním místě je důležité vychovávat společnost k tomu, aby lidé násilí vůbec nepáchali. Na druhém místě to ale ženy v současné společnosti učit musíme. Je dobré přestat být hodná holka, přestat se bát a udělat klidně scénu, pokud je to potřeba. Když stojíte na tramvajové zastávce a někdo se na vás mačká, je dobré se otočit a říct mu to a ozvat se. V případě, kdy na mě někdo sahá, blbě civí nebo řve, je na místě ozvat se a říct důrazné ne. Predátoři hledají snadný cíl. Spousta lidí říká, že když na ně někdo pokřikuje, dělají, že se nic neděje. Jenže to je to, co oni chtějí. Řeknete tím člověku, že se bojíte. A predátor přesně toto chce. Hodnou, aby nekřičela a aby si to nechala líbit. Udělejte scénu a ozvěte se.

Máte kurzy zaměřené výhradně na ženy. Proč?
My ženy se sexualizovaným násilím setkáváme častěji než muži. Hovoří o tom statistiky a nelze to opomíjet. Ženy jsou také povětšinou jinak vychovávané, než muži, a ve společnosti obecně zažívají jiné druhy útlaku. Muže i ženy učíme stejné věci, ale jiným způsobem. Kurzy výhradně pro ženy máme proto, aby mohla vzniknout důvěrná atmosféra, a protože tam učíme řešit věci, se kterými se setkávají převážně ženy. 

Řešíme sexuální obtěžování a sdílíme osobní zkušenosti. Já svou zkušenost se znásilněním říkám na kurzu vždycky, ale ostatní se svěřovat nemusí. Drtivá většina žen nám řekne, že mají taky nějakou zkušenost s obtěžováním. Když na kurzu budou muži, tak to nepůjde, protože většině žen to způsobili muži.

Na kurzech studentky a studenty učíte říkat ne. Mají s tím lidé stále problém? 
Ano a velký. Když už se lidé ohradí, tak většinou řeknou: „Nezlobte se, promiňte, nemám náladu a bla bla bla.“ Ale to stále není ne. Když někomu chcete říct ne, tak to řekněte. A nemusíte nikomu nic vysvětlovat nebo se omlouvat. Ne musí všichni respektovat. Ne je celá věta. Tam to končí. Tečka. Za tím už nic není. Lidé to neumí, myslím, že to vychází z výchovy. Učíme děvčata, aby byla poslušná, hodná, aby neodmlouvala. Chceme udělat dobrý dojem a máme tendenci všechno vysvětlovat. A to je špatně.

Jací lidé k vám na kurzy chodí?
Je to široké spektrum. Chodí ti, které zajímá prevence i ti, kteří už mají nějaké kurzy za sebou. Často k nám přijdou lidé, kteří zažili napadení třeba v baru nebo muži, kteří podle svých slov nesplňují představu správného muže a chtějí se něco naučit. Asi dvakrát se nám stalo, že jsme museli vyhodit z kurzu člověka, který tam přišel proto, aby se naučil, jak ubližovat ostatním. O takové lidi my nestojíme.

Takže se u vás lidé nenaučí kopat a škrtit?
Naučí, a hodně dobře. Víme, že to lidé mohou potřebovat. Když víte, že umíte dát pořádnou ránu i když máte padesát kilo, tak se situace lépe zvládá. U nás na kurzech učíme, jak devadesát procent konfliktů vyřešit bez fyzického násilí. Protože sebeobrana je o tom, že konfliktu předejdete. Ne o tom, že vás začne někdo škrtit, vy uděláte nějaký chvat a utečete. To se potom asi stalo něco špatně. Protože každý člověk, který chce někoho napadnout, si musí nejdřív někoho vybrat, přijít k němu a až pak začne třeba škrtit. My učíme, jak to zpozorovat dřív, než jsou ruce na krku. Může se ale stát, že člověka neodradíte ani vhodnou komunikací a je dobré vědět, že se umíte ubránit i fyzicky, když na to dojde. I to vám dává sílu.

Záleží u sebeobrany na tom, jestli umíme utíkat nebo kolik máme fyzické síly?
Nejvíce záleží na nastavení hlavy. Existují tři reakce na stres: útěk, boj a zamrznutí. A poslední pojem je nejméně známý. Lidé si myslí, že v konfliktu utečou nebo že něco udělají. Ale pravděpodobně vás zasáhne zamrznutí, protože vás nikdy nikdo neučil řešit to, jak reagovat, když před vámi spadne letadlo, vybuchne bomba nebo vás někdo napadne. My v Moderní sebeobraně učíme, jak pracovat se stresem, jak překonat zamrznutí a něco udělat.

Máte malou dceru. Přemýšlíte nad tím, jak ji vychováváte, aby jednou uměla násilí čelit?
S manželem o tom mluvíme často. Je pro nás důležité, aby z ní vyrostl sebevědomý člověk, který ví, co chce, zná své hranice, a ty si umí hájit. Samozřejmě, že ji naučíme všechno, co umíme my. Naše dcera rozhodně neuslyší věty typu: „To nedělej, holčičky by měly sedět s nohama u sebe. Tam by holčičky chodit neměly. Jsi holčička, nevyváděj, co si o tobě pomyslí ostatní. Takto se malé princezny nechovají.“ Naše dcera v žádném případě neuslyší, že něco nesmí, protože je holka. Když naše dcera bude chtít vyšívat, ať to dělá. Když bude chtít jezdit s růžovým kočárkem, bude mít růžový kočárek. Ale pokud si bude chtít hrát s bagrem, bude si s ním hrát. Nikdo jí nebude říkat, že tohle je pro kluky a tohle pro holky. Samozřejmě, že jí říkám, že je roztomilá a krásná. Ale to bych říkala i synovi. Nestavím její osobnost na tom, že je krásná a křehká holčička.

Všichni ji milují a má všechnu pozornost. A všichni by ji chtěli mazlit. My ji ale učíme to, že nikdo nemá právo na na ni sahat, když nechce. Ohrazujeme se, když na ní jen tak začne někdo cizí sahat – a že se to děje docela často. Když jí někdo známý chce dát pusu a ona se odtahuje, tak jim vždycky řekneme, ať respektují batole. Když nechce, tak nedá. Rozhodně jí neříkáme, ať dá někomu pusinku. I já mám obrovskou chuť ji pořád mazlit, ňufat k ní, čechrat jí vlásky, zabořovat jí nos do tvářiček a prdět jí na bříško. Ale když vidím, že nechce, tak to nedělám. Chci, aby věděla, že ani maminka nemůže. Nikdo nemůže, pokud ona sama nechce.

Seriál Lidé Česka

přečtěte si další rozhovory

Seriál Lidé Česka

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Česko ve 3. stupni: hospody do 22:00, boty v karanténě, kadeřník s omezením

Provizorní výdejní okénko v jedné z pražských restaurací. 14. října 2020

Ministerstvo průmyslu a obchodu doplnilo upřesnění k chodu protiepidemického systému, kterými by se měl řídit provoz...

Zákazům navzdory. Hospoda v Praze přivítala štamgasty, zasahovala policie

Do restaurace Šeberák večer dorazili policisté. (26. listopadu 2020)

Pražská restaurace Šeberák se ve čtvrtek otevřela zákazníkům. Úplně jako za časů před koronavirovými opatřeními,...

Cizinci vtrhli na nákupy bez košíků a roušek, pravidla vysvětlovala policie

Cizinci chtěli v Plzni nakupovat bez roušek a košíků. Do Kauflandu se vydaly...

Hlídky státní i městské policie zasahovaly v pondělí navečer v plzeňském Kauflandu, kam vtrhlo několik desítek cizinců...

Do restaurace Šeberák opět přišli lidé. O víkendu se chystá otevřít další bar

Restaurace Šeberák přivítala hosty navzdory vládním opatřením. (26. listopadu...

Do pražské restaurace Šeberák v pátek opět dorazili lidé. Podnik se poprvé otevřel navzdory zákazu již ve čtvrtek....

Dva parametry se zhoršily. Není jasné, zda už rozvolníme, řekl Hamáček

Ministr vnitra a šéf Ústředního krizového štábu Jan Hamáček (ČSSD) vystoupil v...

Počty nakažených a další parametry hodnotící epidemii covidu-19 neklesají tak rychle, jak by si všichni přáli, řekl...

Další z rubriky

PALÍRNÍK: Kvůli vlastnímu ginu jsem prodal i dům, ostatní mě měli za snílka

Robert Urbánek ve své palírně ginu Little Urban Distillery v Brně (10. 10. 2018)

Trvalo to rok a půl, než se od svého prvotního nápadu dopracoval až ke splnění snu a první lahvi vlastního ginu. Robert...

RESTAURÁTORKA: Moje práce nemá být vidět. Obrazy nejvíc poničí voda

Hana Bilavčíková, restaurátorka  umění 19. století v pražské Národní galerii

Jako restaurátorka už cestovala s obrazem až do Japonska či USA, nebo strávila nad jedním dílem i půl roku času. Nyní...

DRÁTENICE: Musíme si účtovat vysoké ceny, jinak řemeslo úplně vymře

Anna Benešová se drátenictví věnuje už od jedenácti let

Dráteníků je u nás i dnes zhruba přes stovku. Podoba historického řemesla se ale hodně mění. Hrnce si už dneska člověk...

Jsem znechucená, říká Eva Burešová, kterou vyfotili s Forejtem z MasterChefa

Eva Burešová (27) a Přemek Forejt (33) byli společně vyfoceni, jak vycházejí z domu, kde herečka bydlí. Hvězda seriálu...

Ordinace v růžové zahradě za půl roku skončí, co seriál nahradí?

Po více než patnácti letech od okamžiku, kdy padla první klapka, začal tvůrčí tým seriálu Ordinace v růžové zahradě 2...

Příběh Denisy: Manžel mě ignoruje, mám dva milence

S manželem jsme svoji osm let, máme dvě děti. S tím mladším jsem teď doma. Muž je věčně v práci a na nás nemá čas....

Tahák: 20 klávesových zkratek, o nichž jste možná neměli ani potuchy

Uživatelé Windows jistě znají notoricky známé klávesové zkratky jako Alt + F4, Alt + Tab, Windows + E, Windows + C,...

Kapitán je na tahu, bude šach mat, oznámil po líbánkách Pavel své ženě

Psycholožka, terapeut a genetička vybrali na základě testů i DNA mezi více než patnácti sty přihlášenými jednotlivci...