Uvolnění v umělecké sféře veřejného života vyvrcholilo během třídenního IV. sjezdu československých spisovatelů v roce 1967, někdy považovaného za počátek období pražského jara.
Vystoupili na něm například Milan Kundera, Václav Havel, Ludvík Vaculík, Ivan Klíma či Pavel Kohout. Fórum se nečekaně stalo platformou otevřeného protestu proti politice vládnoucího komunistického režimu.
Konflikt mezi spisovateli a KSČ
Přímý střet mezi literární obcí a komunistickými špičkami se chystal už delší dobu a spadal do obecného rámce tehdejšího vývoje v Československu. „Zlatá šedesátá“ léta byla obdobím kritiky poválečného stalinského vývoje a hledáním nových cest, ale také dobou neustálých sporů o realizaci sociálních reforem a rozsah občanských svobod.
Konflikty spisovatelů s vládní mocí se odehrávaly na více frontách – šlo o pojetí a obsah svazových časopisů, úlohu cenzury, „sporné“ rukopisy a možnost vyjádřit nesouhlas s vládní politikou. V očích stranických ideologů zacházeli spisovatelé, často sami komunisté, ve své touze po větší tvůrčí volnosti příliš daleko.
V napjaté atmosféře se proto v Praze 26. června 1967 odehrávalo již jednání většinových komunistických členů spisovatelského svazu. Jejich shromáždění tradičně předcházelo samotnému sjezdu a rozhodovalo o složení svazových orgánů. Oleje do ohně přilil spor o izraelsko-arabský konflikt (zejména o šestidenní válku), v němž se někteří literáti v čele s Arnoštem Lustigem, Janem Procházkou a šachistou Luďkem Pachmannem v příkrém rozporu se sovětskou a stranickou linií vyslovili ve prospěch Izraele. V očích konzervativních ideologů šlo ze strany „pisálků“ o neslýchanou vzpouru.
Politické poselství
Samotný sjezd, který se konal ve dnech 27. až 29. června v Národním domě (tehdy Ústředním kulturním domě železničářů) na pražských Vinohradech, zklamal ty, kteří doufali, že se jeho účastníci budou zabývat pouze literárními záležitostmi. Politika hrála v plénu, rozšířeném o malý počet spisovatelů-nekomunistů, jednoznačně prim i nadále. Vedle kritiky československého postupu na mezinárodní scéně se záhy přidaly i požadavky na radikální změnu poměrů v kulturní oblasti, zejména na vymanění tvorby z přísného dohledu komunistické strany a zrušení cenzury.
Projevů, které na tomto shromáždění zazněly, se do dějin zapsalo hned několik. Ve svém úvodním příspěvku, kritizujícím omezení československého uměleckého života, rozvinul své myšlenky o smyslu kultury malého národa Milan Kundera. Na něj navázal ve své řeči volající po novelizaci tiskového zákona a omezení cenzury Pavel Kohout.
Tentýž autor pak v reakci na slova Alexandra Klimenta přečetl slavný dopis Alexandra Solženicyna sjezdu sovětských spisovatelů, v němž se světově proslulý kolega otevřeně vyslovil pro svobodu slova. Když během jeho přednesu opustil sál se vzteklým výkřikem tajemník ústředního výboru KSČ Jiří Hendrych, bylo jasné, že se celá věc neobejde bez důsledků. Korunu spisovatelské revoltě pak podle mnohých nasadil druhý den svým radikálním zúčtováním s dvaceti lety komunistické vlády další autor – Ludvík Vaculík.
Trest pro rebely
Vedení strany považovalo „jednotnou frontu“ komunistických i nestranických rebelantů za spiknutí, jejich vystoupení na sjezdu pak jednoznačně za plánovanou a předem pečlivě promyšlenou akci. Námitky spisovatelů, že šlo o nezávislé a částečně spontánní projevy, nebyly brány v potaz.
V poslední den sjezdu vyškrtli delegáti Vaculíka, Klímu, Kohouta a Havla ze svazových orgánů. První tři z nich, komunisté, byli vzápětí také vyloučeni ze strany. Literární noviny, jedna z hlavních platforem pokrokového myšlení, byly postaveny pod přímý stranický dohled. Zrychlující se celospolečenský reformní proces, který vyvrcholil pražským jarem 1968, dokázaly zastavit až tanky Varšavské smlouvy.
Druhý díl videoseriálu, který vyjde příští úterý, věnujeme postavě třetího komunistického prezidenta Antonína Novotného. Podívejte se na upoutávku:
