Když se Jiří Mádl a Martha Issová v roce 2010 pustili do politického boje za zájmy české pravice, byli jako správní umělci plni emocí a nadšení. „Jestli v týhle zemi zvítězí u příštích voleb levice, tak za to budou moct starý lidi, protože to jsou ty, kerý levici volej,“ vysvětlovala naléhavě Issová v klipu s názvem Přemluv bábu a dědu, aby volili pravici, a Mádl jí zdatně sekundoval: „Starý lidi maj totiž takzvanou selektivní paměť, takže si pamatujou jen ty hezký věci. Třeba jak si dali první pusu na taneční zábavě, ale už třeba zapomněli na proces s Miladou Horákovou.“
Emocionální smršť ve prospěch ODS, TOP 09 a Věcí veřejných zabrala, a tak mohl Petr Nečas složit svou vládu. Issová asi nakonec začala předčasně stárnout a v roce 2010 hlasovala pro levicovou Stranu zelených, Mádl byl důslednější a volil TOP 09. Ale otočení pokrokového společenského hněvu proti seniorům jim žádné velké štěstí nepřineslo.
Fotogalerie |
O dva roky později poskytla „zklamaná a znechucená“ Martha Issová rozhovor serveru iDNES. V něm odpovídala třeba na otázku, kteří z vládních politiků dělají svou práci dobře. „Tak to bych taky moc ráda věděla, kteří z vládních politiků dělají svou práci dobře. Určitě bychom ho pak s bábou volily. Musím říct, že je těžké vybrat číslo jedna pro hitparádu zklamání z našich politických představitelů. Momentálně bych ale vybrala ODS a TOP 09 za hrubé porušení zásadních předvolebních slibů. Navíc ministr financí Kalousek svou žalobou podanou na podnikatele Radima Jančuru šlape Věcem veřejným v soutěži o komika roku silně na paty,“ prohlásila Issová.
Sympatická herečka je z politiky rozladěná i po dalších sedmi letech, tentokrát jí pije krev Andrej Babiš. Ale jde jí hlavně o něco jiného. Jako by si nepamatovala, jak sama v roce 2010 začala s rozdělováním společnosti na „my, pokroková pravicová mládež“, a „oni, staří bolševičtí zpátečníci“, v rozhovoru pro server Aktuálně.cz bez uzardění prohlásila: „Populističtí politici vycítili u části obyvatel frustraci, kterou začali přiživovat tím, že vytvořili tábory my versus oni. Tohle mi přijde velmi nebezpečné.“ Pryč s predátorským kapitalismem!
Příklad Marthy Issové a Jiřího Mádla dobře ilustruje i současné protesty proti ministryni spravedlnosti, proti předsedovi vlády, proti prezidentovi, za snižování emisí skleníkových plynů, proti evropským dotacím, proti kapitalismu, za znárodnění PPF. Jejich leitmotivem je přesvědčení, že věci nejdou tak, jak by měly jít, a z voleb nevycházejí vítězové, kteří by to uměli změnit. Tento pocit minimálně u malé části české společnosti nelze brát na lehkou váhu. Problém však je, že jiné řešení než svobodné volby neexistuje.
A tak jako Issová a Mádl zažili obrovské rozčarování po volbách v roce 2010, podobného rozčarování se zákonitě musí dočkat i organizátoři, účastníci a příznivci demonstrací aktuálních. I kdyby se jim totiž podařilo dosáhnout maxima (po němž dokonce ani nevolají!), budou se konat předčasné volby. A rozhodně nehrozí, že by se v nich naplnila jejich představa, jak ji na nedělní demonstraci zformuloval výtvarník Krištof Kintera: „Chci, aby ve vedení státu stáli filantropové, ekologové a humanisté.“
Aktivní politici chyběli
Hněv morálně vyspělých spoluobčanů s jasnou představou o světlé budoucnosti bez „predátorského kapitalismu“ opět narazí na celospolečenskou realitu, která je tvořena nejrůznějšími střípky protichůdných zájmů a postojů, což se nakonec odrazí i na skladbě Poslanecké sněmovny a vlády. Frustrace a hněv v demokracii nikdy nezmizí.
Jaroslav Plesl, šéfredaktor MF DNES
Organizátoři nedělní demonstrace se rozhodli, že na pódium nepustí aktivní politiky. Tím však protest přišel o značnou část dynamiky. Až do té doby se Milionu chvilek dařilo stupňovat napětí i očekávání, v neděli však v plné rychlosti narazili do zdi. Zatímco po letenské demonstraci v roce 1989 následovala generální stávka, po té předvčerejší přišlo oznámení, že o prázdninách se bude cestovat a čas na aktivní občanskou angažovanost přijde až v listopadu. Také vystupující řečníci jako by si ve své většině byli vědomi, že vyčerpali arzenál zbraní, které mohou použít, pokud nechtějí jít proti principům liberální demokracie, neměli dostatečnou energii k vybičování davu do varu.
Demonstrace působila ospale a v některých chvílích až bezradně. Zlatým hřebem této disciplíny bylo metafyzické okénko Simony Babčákové, která se svými egregory a morfickými poli jako by právě přiletěla z Marsu.
Anticharta proti Babišovi
Přísně morální étos protestu byl navíc nabourán symbolikou, která organizátorům z Milionu chvilek zřejmě vůbec nedochází a možná jim ani – vzhledem k jejich věku – docházet nemůže.
Starší lidé si však pořád ještě pamatují, že Zdeněk Svěrák v 70. letech podepsal prohlášení, které do dějin vstoupilo pod názvem anticharta. To už mohl na demonstraci klidně mluvit Marián Čalfa, Josef Tošovský nebo třeba někdejší majitel Chemapolu Václav Junek. Všichni tři velcí přátelé a spojenci Václava Havla. Protesty by tím z morálního apelu udělaly ještě ukázkové absurdní drama. Po neděli tak víme jen to, co jsme věděli už předtím. Část společnosti je nespokojená s vývojem země a přeje si, aby to bylo lepší. Recept, jak to udělat, však nemá. A podle všeho nemá ani pořádnou politickou reprezentaci, kterou by dokázala doporučit svým zaostalejším spoluobčanům.
