Jak to všechno začalo
Prosté placky z chlebového těsta zřejmě připravovali naši předkové už od doby neolitu. Předchůdcem dnešní pizzy byla zřejmě focaccia, která se pekla ve starověkém Římě. Ale stopy vedou také do Řecka nebo na Pyrenejský poloostrov.
V 16. století byla chlebová placka označovaná jako pizza v Neapoli pokládána za pokrm chudých. Teprve když Španělé dovezli z Ameriky do Itálie semínka rajčat, začala pochoutka pomalu nabírat dnešní podobu. Tak vznikl pokrm, na který dnes nedáme dopustit a dáváme si ho v letu na zastávce autobusu cestou do práce, doma na gauči i v restauraci při slavnostní příležitosti.
V Neapoli přišla na svět i nejslavnější pizza Margherita, jež nese název po italské královně stejného jména Markétě Savojské, pro kterou údajně zdejší kuchař Rafaelle Esposito v červnu 1889 vytvořil pizzu v národních barvách. Bylo na ní jen rajčatové sugo, sýr a bazalka.
Z Itálie se pizza spolu s přistěhovalci z Evropy přeplavila do Ameriky, kde si zejména ve 20. století získala velkou oblibu. Kromě té pravé italské se tam peče i jakási slaná buchta po americku, která vyhovuje chuti a vkusu určité části obyvatel kontinentu.
Pizza se tak stala spolu s hot dogem hitem fast foodu, ale posléze se začala prodávat domů v mražené podobě, americké hospodyňky také uvítaly nabídku firem, které přišly s chlazeným předpřipraveným těstem.
Není pizza jako pizza
Ať už máte rádi tradiční pizzu z kynutého těsta a přímo z pece, jak to dělají Italové a Balkánci, nebo si dáte radši tu z plechu, jaká se peče nejen v USA, ale i v mnoha evropských rodinách, hlavní výhodou tohoto pokrmu je variabilnost.
Prakticky můžete na pizzu naskládat cokoli, co máte rádi, a vždycky bude skvělá. Nejpopulárnější jsou asi varianty s rajčatovým sugem, šunkou či salámem a sýrem. Ovšem takové mořské plody, kuřecí maso, kukuřice nebo artyčoky tak nejsou k zahození.
Podklad může být nejen rajčatová, ale i světlý, smetanový, nebo zkuste na pizzu rozetřít boloňské ragú. To je taky velká dobrota! Základem úspěchu je, aby všechny suroviny byly co nejčerstvější, ideální je použít mouku určenou speciálně na pizzu.
Existují také dietní varianty, ať už pro ty, kdo musí dodržovat bezlepkovou dietu, nebo pro milovníky celozrnných pokrmů či vegany. Pečou se i pizzy nasladko nebo přeložené, tzv. calzone. Fantazii se opravdu meze nekladou. Jedna otázka ale stále vyvolává kontroverze...
Slané placky a koláče
Vedle klasické pizzy jsou tu i další slané koláče a placky, které svým způsobem dobyly svět. Známý je třeba tarte flambée neboli flammkuchen, který se peče na pomezí Francie a Německa v oblasti Alsaska a Bádenska. Jeho základem je tenká placka z těsta potřená smetanou a ozdobená cibulí a slaninou, houbami nebo dalšími ingrediencemi.
Skvělým obědem či večeří z trouby je také francouzský slaný koláč quiche, který má podobně jako pizza tisíce podob, jež určuje nejen lokalita nebo rodina, kde se připravuje, ale také sezonnost a dostupnost ingrediencí. Připravuje se z křehkého těsta a náplň bývá velice různorodá, obvykle tam ale nechybí cibule.
V Turecku se peče podobný pokrm, jako je italská pizza, říká se mu pide. Je také z kynutého těsta a dává se na něj zelenina, cibule, maso nebo sýr. Oblíbený je i lahmacun, který je na rozdíl od pide z tenkého těsta a také náplně se liší.
