Kateřina da Silva: Nejtěžší bylo říct o nemoci nejbližším
Můj příběh začal v prosinci roku 2014. Bylo mi 27 let. Byl to jeden z těch dnů, kdy člověk přijde pozdě večer unavený z práce a jediné, co má na mysli, je horká sprcha a relax. Nikdy by mě nenapadlo, co všechno se ten večer ještě odehraje a jak mi to otočí život o 180 stupňů. Do koupelny jsem šla hned po příchodu domů, při svlékání podprsenky jsem ale ucítila zvláštní hrbolek v horní části pravého prsu. Dva dny na to už jsem běžela k paní doktorce, se zvláštním pocitem, ale přesvědčená, že vše bude v pořádku.
Dostalo se mi vytouženého uklidnění, nádor u tak mladé holky je vzácný. I tak mi ale vypsala žádanku na sono, paní doktorce se nález nezdál, a proto přistoupila hned k biopsii. Výsledky byly přesně za týden, odskočila jsem si pro ně z práce s myšlenkou, že za hodinu jsem zpátky, realita však byla jiná. Paní doktorka šla rovnou k věci: „Moc mě to mrzí, ale z výsledků biopsie vyšlo, že nález je onkologický.“
Nebudu lhát, v hlavě se mi v tu chvíli točilo jen, že to je konec a já nic nestihla, nemám děti, s přítelem jsem teprve rok, nestihla jsem si splnit své sny. Nevěděla jsem, jestli brečet, křičet nebo utéct. Hned poté začal kolotoč vyšetření, jedno bylo jasné, nádor roste velmi rychle, a tak hned další týden nastupuji na chemoterapii.
Asi to nejtěžší na tom všem je říct tuto zprávu nejbližším. Z okolí poslouchám, jak strašně jsem byla celou dobu statečná, ale já si myslím, že stateční jsou právě ti, kteří jsou po boku onkologicky nemocných a jsou jim oporou. Důležitý okamžik mojí léčby nastal, když se mě ujala paní docentka Tesařová, úžasná lékařka se srdcem na pravém místě. Čekalo mě dohromady 8 velkých chemoterapií, poté přišla operace a ozařování.
Byla to jízda, ale věděla jsem to, paní docentka mi doslova řekla: „Budete mě nenávidět za to, co vám vaše tělo bude dělat.“ To ale neměla pravdu, do konce života jí za tu jízdu budu vděčná, vždyť mi zachránila život. Dnes mohu říct jediné, rakovina mi změnila život. Vzala mi vlasy, řasy, obočí, nehty, kus prsu a v některých situacích i sebevědomí.
Na oplátku mi ale ukázala, jaké hodnoty v životě jsou ty důležité, čeho by si měl v životě člověk vážit a naopak s čím by svůj čas marnit neměl. Tímto se teď řídím a jsem o 100 % šťastnější, mám skvělého chlapa, který to se mnou celé zvládnul, a v loňském roce jsme to vše zpečetili svatbou. Mám skvělou rodinu, která mi neuvěřitelně pomáhá, a v neposlední řadě mám skvělé přátele. A taky jsem po letech změnila práci a odešla z každodenního stresu do klidu a pohody. Takže já děkuji rakovině, že mi otevřela oči a ukázala mi cestu, jak žít a ne jen přežívat. Už jen nesním, teď své sny žiji.
