Runningmall, konferenční sál Emila a Dany Zátopkových, už tam skoro všichni jsou. Organizátoři, zástupci sponzora, ale hlavně ostatní statečné vyvolené. Letmo všechny přejedu pohledem, trochu ve mně hrkne, že u okna sedí Gigi Buffon (italská fotbalová hvězda, pozn. red.), ale je to Marek z Rungo.cz. Poznám to podle toho, že vedle něj nesedí Šeredová (Gigiho žena topmodelka, pozn. red.), ale hezoučká Majda taky z Rungo.cz. Mají to napsané na tričku.
Jsem v klidu, v pohodě. Kecám! Ostatní jsou v klidu a v pohodě. Já jsem rozhozená a nervózní. Asi jsem si ráno místo kafe měla dát panáka. Atmosféra je naštěstí fajn a během prezentace projektu se trochu zklidním. Pak mě zase rozhodí, když musím přede všemi mluvit. Ale Martina, průvodkyně celým dnem, pomůže, kdy může. Posloucháme příběhy, pijeme mattonku, ledy tají a začínáme si na sebe zvykat. Naštěstí je to tam skoro samá Hanka, takže při zapomenutí jména je celkem velká šance se strefit. Potom se jdeme fotit, už jsem si začínala zvykat na klid a pohodu.
K dlouho očekávanému Cooperovu testu se přesuneme na Strahov. Takže rychle do tepláčků, připnout startovní číslo, poslat esemesku rodičům a známým, aktualizovat status na fejsbuku a hurá na ovál. Na zahřátí si dáme s Milošem 400 metrů, které se do testu nepochopitelně nepřipočítávají. A to jsme ještě běželi po vnější straně oválu, která byla nejen delší, ale i nakloněná do kopečka. Naštěstí bude ještě rozcvička, tak budu mít čas nabrat druhý dech. Přání splněno na 50 procent. Rozcvička byla, ale druhý dech si mi nabrat nepodařilo. Naopak.
A pak už je dán pokyn startérovi a vybíháme. Lidé podél dráhy mávají, povzbuzují a tleskají, fotograf v zatáčce nenápadně cvaká spouští. Asi první dvě kola se na něj usmívám. V dalších kolech se ztratil v mlze a postupně ztrácím o uběhnutých kolech přehled. Martina nám ale dělá při každém proběhnutí startu čárečky. Miloš hlásí průběžně mezičas, občas zařve "přidej" a my ho poslechneme, protože je to náš trenér. Ale já v duchu spíš čekám na jeho povel "stůj".
Po doběhnutí mám konečně čas nabrat druhý dech. Myslím, že to nebylo tak zlé, doběhla jsem. Uvědomuju si, že jsem poprvé běžela bez mobilu! Snad mě nikdo nehledal.
Za odměnu nám Miloš ukázal správné držení těla při běhu a správný došlap, vysvětlil jak a proč správně dýchat a plno jiných věcí. Jo a taky jsem konečně pochopila, k čemu jsou na botách ty poslední dírky!
Zbytek setkání probíhal v Runningmallu u kafe. Diskuze o běhání, stravě, závodech… Postupně jsme u toho odbíhaly ke změření došlapu a zkoušely jsme třípruhové oblečení.
Myslím, že domů se nikomu nechtělo. Nové prostředí, noví lidé, focení, diskuze, běh… nevím, co pro mě bylo náročnější. Ale první krok jsem zvládla. A ten je vždycky nejnáročnější. Stejně tak jako u běhu. Tam je prvním nejnáročnějším krokem překročení domovního prahu. A stejně tak i u závodu bude nejnáročnější první krok - překročení startovní čáry.
Radka Nekardová
Pro mě to byl dnes trochu "běh přes překážky". Ale byl to příjemný den a bylo to hodně motivující. Snad se Martina nebude zlobit, že jsem svůj cíl "sbírat trička" během jediného dne upgradeovala na "uběhnout půlmaraton".
Radka Nekardová
P. S. Přišlo mi, že Miloš vlastně vůbec neběhá, že se nad povrchem spíš lehce vznáší. Asi má lepší boty.
Druhý pohled na stejný den:
Tak a je to tady, je neděle 2. února a očekávané datum, na kdy je naplánované setkání letošních dvanácti finalistek běžkyň-neběžkyň, se blíží. Pro sichr jsem si připravila, co se dalo. Batoh s osobními věcmi, tašku s botami a převlečením na běžecký test, Toníkovi věci do školky, Vojtovi vše potřebné do kočárku. Skvělé, jsem ready a hrozně se těším. Jsem zvědavá. Na holky, organizátory, Miloše a vůbec na všechno kolem.
Krátce po páté mě budí plačící Toník, bolí ho bříško. Jdu k němu do postýlky a čteme pohádku. Po chvilce ještě usíná. Já už ne. Jsem nervózní. Jestli bude nemocný, nikam nepojedu, hlídání takhle narychlo neseženu a do školky ho dát nemůžu.
Připravuji si ranní čaj a snídani, dávám si sprchu. Toník se budí sám a chce snídat. Hurá, nic to nebylo! Ač jsem vstávala se značným předstihem, jako obvykle máme skluz. Vypravit sebe a dvě děti načas mi prostě ještě nejde. Ale jo, už vyrážíme. "Mami, mně se chce blinkat!", křičí najednou starší ratolest a já se s dnešním Velkým dnem znovu loučím. No co, jsou zkrátka důležitější věci, stane se.
Třeba to vyjde příště. "Mami, mně už se ulevilo a chci jít do školky!". Tak co mám tedy dělat?
Přestala jsem pospíchat. Půjdeme procházkou ke školce a uvidíme, čerstvý vzduch nám všem udělá dobře. Nakonec jsme do školky dorazili, Toník vypadal unaveně, ale moc tam chtěl. Předala jsem ho vychovatelce s upozorněním a kontaktem na své rodiče, kdyby náhodou bylo potřeba. Cestou do školky jsem s oběma telefonovala, ujišťovali mne, že se nemusím bát, a ať si to jedu užít. Mami, tati, jste zlatí!
Běžím s kočárkem k tramvajové zastávce, to mám místo rozcvičky. Dle všeho bych tam ale měla dorazit včas. A povedlo se. Vojta celou cestu spal. Jen abych ho ještě stihla nakrmit a přebalit. Na místě je zatím jen jedna z Hanek (mezi soutěžícími jsou celkem čtyři), takže mám i rezervu. Dávám si čaj a vydechuji.
Postupně se scházíme, pijeme kávu a čaj v příjemném baru u recepce. Pomalu se seznamujeme a povídáme si, hlavně o běhání, samozřejmě. Krmení jsem zvládla, Vojta je vzhůru. Přesouváme se do zasedačky, kde strávíme dopoledne. Přichází Martina, pracuje v RunCzechu a bude nás celým dnem provázet. Představuje nám celý tým lidí, kteří nám budou po celou dobu trvání projektu k dispozici.
Vojta kňourá. Chodím s ním po místnosti v náručí a konejším ho, abych nemusela z místnosti ven a abych alespoň něco slyšela. Představujeme se navzájem. Každá z nás chvíli povídá, pod vedením Martininých otázek. V místnosti už je i fotograf, kterého jsem okamžitě poznala. Václav! Chodili jsme spolu na základní školu do stejné třídy. Zatím jsem na něj ani nestihla udělat gesto a nevím, jestli mě poznal.
Vojta mi dává zabrat, klasické dopoledne: pláč z hladu, kojení, pláč z plného bříška, prdíky, vyprázdnění, pláč z hladu. Moc informací jsem bohužel nepochytila. Ale následuje focení a pauza na občerstvení před Cooperovým testem, tak je čas a ptám se holek. Taky se dáme do řeči s Václavem, fotografem. Jak dlouho jsme se neviděli? Šestnáct let. Povídáme a povídáme, ale už bude potřeba se přesunout do kryté haly, kde bude probíhat běžecký test. Rychle něco lehkého k snědku, nakojit a vyrazit.
Holky jedou auty, nějak se poskládají, já se vydávám s kočárem tramvají. Naštěstí to není daleko, vystoupím na Břevnově a dám si na zahřátí svižně prudký kopec nahoru na Strahov. Jsem tam včas. Převlíknout se a hurá na to. Nejdřív se zlehka rozběhat, pak teprve na startovní čáru, úsměv pro Václava do objektivu a startujeme. Dvanáct minut jsme zvládly všechny, troufám si říct, že se ctí. Po závodu pěkně protáhnout, samozřejmě pod vedením Miloše Škorpila, který se nám věnuje a ukazuje správnou běžeckou techniku, držení těla a další důležité věci, prostor je na veškeré dotazy a diskuzi. Pak zpátky do šatny, převlíknout a vrátit se zpět do Running Mallu.
Cestou zpátky kouknu na telefon. Tři zmeškané hovory a několik zpráv. Toník má horečku. Naštěstí se dovolali babičce a s dědou zařídili vyzvednutí maroda a přesun domů. Díky mami, díky tati! Jsem klidnější, ale stejně si trochu vyčítám, že jsem měla zůstat doma.
Odpoledne nás ještě čeká diagnostika došlapu, podle čehož nám bude vybrána běžecká obuv, a zkoušíme si oblečení. Když udýchaně dorazím na místo, holky už tam jsou a vesele se občerstvují voňavou kávou, neodolám a dám si taky. Vojta je vzhůru a začíná trojčit. Mám tu možnost jít na zkoušku a diagnostiku jako první, což s radostí vítám. Řvoucího mimina už bylo pro dnešek dost, navíc ruší Milošovu diskuzi s ostatními holkami. Nejprve dostanu pár kousků oblečení, legíny, tričko a bundu na vyzkoušení.
Teda, nikdy bych nevěřila, že můžu mít na sobě tak příjemnou "běžeckou teplákovku". Cítím se jako ve vatě a mám strach, že už nikdy nebudu chtít na běhání jiné hadříky. Ale myslím, že taková investice se vyplatí. Zbytek už šel rychle, zkouška bot a diagnostika došlapu taky vůbec nebolela.
Loučím se se všemi a je mi tak trošku líto, že si nemohu k ostatním přisednout a pokecat o tak důležitých věcech s neméně důležitým běžeckým guru, Milošem. Snad příště. . .
Děkuji všem za skvělý den. Díky Martině, Majdě, Pétě, Markovi a ostatním za babysitting. Bez vás bych si to zdaleka tak neužila.
Mimochodem, i večer byl u nás zajímavý. Když odjel hlídací dědeček, probudil se marod a vypadal už velice zdravě. Měl spoustu síly,
Anna Kadová
tancoval po bytě, běhal, chtěl si hrát, číst, povídat. Vojta byl naopak přetažený z celodenního vzruchu, řval a nemohl zabrat. Navíc v tom hrál asi roli i kofein v mateřském mléce, kterému se snažím vyhýbat, ale dnes jsem neodolala. Když ta káva je tak dobrá a tak ukrutně dobře voní… spát jdu v 01:15. It´s been a hard day´s night, ale stálo to za to.
Anna Kadová
