Návrat do školy asi málokoho z dětí a mladistvých naplňuje euforií. Měsíc září je spojován s koncem pohody, přivykání rannímu vstávání a spoustě dalších povinností. Na druhé, příjemnější straně jsou však kamarádi, zájmové kroužky nebo sport, takže se lze i na něco těšit.
„Existují však jedinci, které při pouhém pomyšlení na školu přepadá silná úzkost, nebo dokonce panika. Září je pro ně nejtěžším měsícem v roce, návrat do školy a opětovné přivyknutí kolektivu je spojeno s velkým stresem. Někteří to dokonce nezvládnou. Nejsou to žádní záškoláci ani lenoši,“ říká psycholožka Marie Funke.
Strach z negativního hodnocení
Určitou část dětí a adolescentů trápí obavy z toho, že se jim spolužáci nebo učitelé budou posmívat, pomlouvat je a odsoudí je tím k izolaci. U některých mladých lidí jsou tyto obavy tak silné, že se pro ně pravidelná návštěva školy stává noční můrou a úzkosti mohou dosáhnout takové míry, že postiženého doslova bolí.
Jak dětem pomoci zvládat stres? Úzkostlivě je neochraňujte a nepřetěžujte |
„Nepřekonatelná únava, bolesti hlavy, břicha, špatný spánek, průjmy nebo častý knedlík v krku s tímto opakovaným pocitem strachu souvisí,“ vysvětluje psycholožka s tím, že v takovém případě může jít právě o sociální fobii. Ta je jednou z poruch úzkostného spektra a je pro ni charakteristický nadměrný strach z posuzování, odmítání nebo negativního hodnocení v různých společenských situacích.
Sociální fobií trpí samozřejmě nejen mládež, ale i dospělí. U mladší populace jde o nejčastější úzkostnou poruchu – její výskyt se během covidové karantény a zejména po jejím ukončení dokonce ztrojnásobil.
„Sociální úzkost nelze zaměňovat za obyčejný stud, který lze překonat, nebo za společenskou lenost,“ uvádí Marie Funke. Dodává, že je to diagnóza, s níž se lze pomocí intenzivní terapie často úspěšně vypořádat a mladý člověk pak může vést zcela plnohodnotný život.
Strach ze školy nemusí být jen sociální fobie
Ne všechny obavy, které mladí lidé ve škole zažívají, spadají pod sociální úzkost. „Jako rodiče bychom se měli zamyslet nad tím, zda nevyvíjíme přílišný tlak na školní výsledky. Dále bychom měli důkladně prověřit, zda se dítě nestalo obětí nevhodného chování některého z pedagogů nebo dokonce šikany ze strany spolužáků,“ radí psycholožka.
V těchto případech je diagnóza sociální úzkostné poruchy spíše druhotná a rodiče musí úzce spolupracovat s učiteli a vedením školy, aby mohli účinně zasáhnout, případně školu změnit.
Co dělat jako rodič, když má dítě strach jít do školy1. Začít se svým dítětem mluvit a vyloučit šikanu či jinou sociální patologii. 2. Pokud selhávají sociální kontakty ve škole, pokusit se zajistit náhradu ve formě mimoškolních aktivit. 3. Zkusit hovořit o podstatě obav. Úzkostní jedinci jsou často svými pocity i myšlenkami zahlceni a zmateni, porozumět svému strachu jim pomáhá. 4. Nepodporovat vyhýbavé chování (nevyřizovat za dítě telefonáty, nákupy, kontakty s vrstevníky atd.). 5. Pokusit se stanovit minimální společenské úkoly, které musí dítě splnit. 6. Praktikovat cvičení ke zmírnění stresu. (Jsou k dohledání na internetu, mnohá psychologická pracoviště nabízejí nácvik efektivních dechových a svalových technik.) 7. Podporovat dítě v jakékoliv tělesné námaze a sportu nevýkonnostního charakteru. 8. Pokusit se upravit jídelníček a zajistit přísun omega 3 mastných kyselin, kyseliny listové a tryptofanu, omezit cukr. 9. V případě, že se fobii zvládat nedaří, nepanikařit. Existují intenzivní a poměrně krátkodobé terapie, které vykazují velmi dobré výsledky. 10. Pokud dítě přestane být schopné absolvovat školní docházku, vyhledat co nejrychleji odbornou pomoc. O přerušení školy, resp. o stanovení individuálního plánu výuky by měl vždy rozhodovat psychiatr nebo psycholog, ne rodiče nebo učitelé. |
Podstata sociální fobie
Příčinou sociální fobie jsou opakující se vtíravé myšlenky, kterých se postižený nedokáže zbavit. Říká se jim automatické negativismy a mají formu kognitivního řetězce, který vede k určitému katastrofickému scénáři.
„Půjdu do školy a všichni si již na první pohled všimnou, že jsem divná. Možná se mě někdo zeptá, co mi je. Budu mít knedlík v krku, začnou se mi klepat ruce, asi se mi i udělají koláče potu v podpaždí. Možná ze sebe nedostanu ani slovo, možná vykoktám něco extra trapného. Všichni mě budou sledovat a řeknou si, že jsem zase úplně mimo. Někteří se mi budou za zády smát, ale většina mě bude spíš ignorovat. Jsou přirození, vtipní, sluší jim to a nic je netrápí. Nikdo se nechce bavit s divnou a křečovitou holkou. Nikdo si vedle mě nebude chtít ani sednout. Zase zůstanu sama…“
„Podstatou těchto obsedantních řetězců je patologicky negativní sebeobraz a silná nedůvěra v sebe sama. Tyto myšlenky naskakují automaticky a je dobré si uvědomit, že nám neubližují, netrápí jen v daném okamžiku, kdy nás napadají. Mají dlouhodobý dopad na naše tělesné i duševní zdraví,“ objasňuje psycholožka.
V prvé řadě způsobují nepříjemné emoce úzkosti. Náš vegetativní systém ovšem není schopen rozlišit úzkost (kdy se vlastně bojíme svých vlastních myšlenkových obsahů) a oprávněný strach z reálného nebezpečí ve vnějším světě.
V obou případech se začne tělo bránit. Je to vlastně kaskáda fyziologických změn, která nás má v případě ohrožení zachránit tím, že nám dodá mimořádnou dávku energie k „boji“ nebo „útěku“. Úzkostný člověk je však většinou paralyzován, nebojuje ani neutíká a není tak schopen tuto energii spotřebovat.
Nemetabolizovaná stresová energie je zodpovědná za celou řadu okamžitých potíží, jako je třes končetin, knedlík v krku, pocení, rudnutí nebo bušení srdce.
„Opakovaný stres v dlouhodobém horizontu způsobuje psychické i fyzické vyčerpání, střevní a žaludeční potíže, poruchy imunity, chronické bolesti hlavy a podobně,“ uvádí psycholožka.
A dodává, že postižený se pak brzy ocitne v bludném kruhu svých vtíravých myšlenek, úzkosti a tělesné nevolnosti. Začne se tedy všem stresovým situacím vyhýbat, což mu poskytne krátkodobou úlevu. Omezí se ovšem možnost zažít situace, kdy se jeho obavy nepotvrdí, nebo dokonce zažije nějaký dílčí sociální úspěch. Tím se výrazně snižuje duševní otužilost a úzkost získává prostor nekontrolovaně narůstat.
Šest způsobů, jak pomoci někomu, kdo trpí úzkostí |
Jak se léčí sociální fobie
Sociální fobie je – pokud ji podchytíme v jejích začátcích – poměrně dobře léčitelná. V prvé řadě se využívá kognitivně behaviorální terapie (KBT), která podle více studií prokazuje při boji se sociální úzkostí největší efektivitu.
„V rámci KBT se úzkostní lidé učí vnímat a přerušovat automatické negativní řetězce již na jejich počátku a dávat jim vnitřní protiargumenty. Posilují pozornost tak, aby ji byli schopni od toxických myšlenkových obsahů včas odvrátit. Osvojují si účinné dechové a svalové strategie, s jejichž pomocí jsou schopni eliminovat okamžité projevy sociální fobie, jako je třas, rudnutí, bušení srdce, knedlík v krku či pocení,“ popisuje psycholožka.
Pod vedením terapeuta se pak postupně vystavují i mírným sociálním stresům. Přitom je důležité, aby terapeut situace citlivě dávkoval tak, aby při nich člověk zažíval úspěch. Zátěž se poté pozvolna zvyšuje. Již to přináší postiženým velkou úlevu.
„Stěžejním úkolem správně vedení psychoterapie ovšem zůstává odhalení příčiny negativního sebeobrazu, zpracování těchto příčin a podpora při procesu sebepřijetí. V závažných případech lze psychoterapii doplnit i šetrnou a nenávykovou medikací. V dnešní době se volí především přípravky na bázi zpětného vychytávání serotoninu,“ dodává Marie Funke, vedoucí psychologické a psychiatrické kliniky Adicare.
Příznaky sociální fobieJaké jsou příznaky sociální fobie ve škole? Pro tuto poruchu jsou charakteristické zejména tyto obavy:
Výčet příznaků samozřejmě není úplný. Obvykle však lze diagnostikovat sociální fobii tehdy, pokud mladistvý pociťuje alespoň tři z těchto symptomů v silnější míře a po dobu delší než půl roku. Zároveň se u něj během této doby objeví některá z výše zmíněných tělesných obtíží. |
