Daly jsme si se sestrou Gábinou společné novoroční předsevzetí, že si zaběhneme „ty tydýty“. Já je běhám pravidelně už několik let, ale Gabča začíná opět běhat po roční pauze a rozhodla se, že potřebuje pořádnou výzvu. Zkusí uběhnout více než šestikilometrovou trasu tohoto závodu, o kterém už ode mě tolik slyšela. A já, již kovaná běžkyně, ji doprovodím jako morální podpora a povzbuzovatel. Veřejně jsme naši účast na akci vyhlásily mezi přáteli, aby se nedalo couvnout. Na Silvestra se závod zdál daleko a na trénink času dost. Vzhledem k chladnému počasí a nemocem dětí však Gábina trénovala spíše doma na trenažéru a vyběhnout do terénu se jí podařilo nakonec jen několikrát. A pak jsme se najednou vzbudily a bylo ráno před závodem.
Přes rychle vyřešený zádrhel s registrací se dostáváme až k čekání na start závodu a psychicky se připravujeme. Sestra pomalu nervózní, když vidí vystylované rozcvičující se běžce a běžkyně okolo. Rojí se kolem nás, kam až oko dohlédne.
V koridoru se řadíme dozadu. „A kudy poběžíme?“, ptá se Gabča. „Kde jsou tydýti?“
„Támhle začíná první, podívej!“
„Takový malý kopeček? Tak to bude v pohodě“, reaguje Gábi. Co jí budu vyprávět, že z místa startu je vidět jen jeho úpatí, nemá cenu ji demoralizovat předčasně.
Dav běžců se pomalu zahušťuje. Příprava zahájena, elektronika zapnuta, GPS chycena, bubny duní, čeká se jen na povel ke startu. Ten zaznívá přesně v plánovaných 11:00 hodin a dav se pomalu začíná hýbat. Postupně zrychluje a roztahuje se v pestrobarevného hada. To je můj nejoblíbenější okamžik každého závodu, krátce po startu, kdy ještě nohy nebolí a dech nehvízdá, přede mnou se do dáli a do kopce vine úžasný barevný zástup a člověk má pocit, že opravdu žije a běh si užívá. Asi tak dvě stě metrů.
Craft RUNGO běh přes ty tydýty
|
No a potom přichází první tydýt, tedy přírodou zarostlá navážka. Dost krátká, aby měl člověk pro strach uděláno, ale dost prudká, aby si mohl zaláteřit „který tydýt to sem postavil?“. Pohyb v zadních partiích hada se zpomaluje a my s ním. Bahno v seběhu trochu klouže, ale není to nic tragického. První tydýt za námi, zbývají už jen dva. „To nechci slyšet!“, zakrývá si uši rukama Gabča. Běžíme dál, kocháme se jarní přírodou. Trasa vede kolem Milíčovského lesa a v některých pasážích není vidět civilizaci. Po pár kilometrech přecházíme na indiánský režim, tedy střídáme běh s chůzí. Gabča maká ze všech sil.
Chci sestru povzbudit. Před námi běží holčina v zeleném, říkám Gábině, tu dáme. Nedaly, asi mě slyšela a přidala. Tak to se nepodařilo, ale to už jsme za polovinou trasy a přichází příjemný pocit, že je závod skoro za námi. Ale jen skoro.
Během chvilky tlumeně uslyšíme bubny vířící paličkami v prostoru cíle. Rytmicky nás povzbuzují, že jsme skoro na konci. Blížíme se k tydýtům z druhé strany a u nástupu na ně je velmi aktivní organizátor, který nás popohání. Jemu pro radost jsme kousek do kopce popoběhly a dál šlapaly chůzí. Slyším, jak Gabča potichu nadává. Raději se neptám, na koho to směřuje. Kdo se moc ptá, moc se dozví!
Na posledním tydýtu se pokoušíme zrychlit, nebo alespoň popoběhnout, ale zároveň si ušetřit síly na pořádný finiš. Z vrcholu kopce je vidět do cíle a znovu slyšíme bubny. Pod tydýtem nás někdo fotí. Na fotografa tak trochu obě vrčíme, že nás fotí zničené, pak teprve pár metrů od něj zjistíme, že je to již doběhnuvší kamarád, závodník Michal. Ten se k nám rovnou přidá a povzbuzuje nás.
A je tu finiš. Je nutné důstojně to doběhnout až do konce, protože na nás kouká spousta lidí, všichni křičí, pískají, fandí, do toho ty bubny. Atmosféra to je úžasná, člověka přímo nese vstříc nafukovacímu oblouku na konci. Chytám Gabču za ruku a je to tady, pokořily jsme spolu tydýty. Dostáváme medaile, plácneme si a usmíváme se. Gabča trochu vyjeveně, přece jen je v cíli šrumec. Jsem na ni moc hrdá, nebylo to pro ni snadné, hodně bojovala a dřela se ze všech sil. Ale zvládla to a doběhla. Jsem teď opravdu pyšná starší sestra.
Cestou ze závodu kdosi říká: “Už vím, kdo jsou to ti tydýti. To jsme totiž my! Protože tohleto běháme dobrovolně a s radostí!“
