Byl někdo z vaší rodiny tlustý?
Tlustý nikoli, rodiče však nebyli ani vychrtlí. Měli spíš normální postavy, které se s přibývajícím věkem trochu kulatily. I já byla jako dítě velmi průměrných rozměrů. Ve čtrnácti jsem ovšem vážně onemocněla a neminula mě přísná roční dieta. Po jejím ukončení se pro mě začalo schylovat k maléru, kterému se říká obezita.
Po dietě lze ztloustnout?
Snadno, pokud na ni reagujete jako já tenkrát - přejídáním a zcela nevhodnou stravou. Ještě mám v živé paměti, jak jsem klidně dokázala poobědvat osm eskym, čtyři housky a litrovou láhev kompotu na posezení. Při vstupní prohlídce na střední školu mě lékařka ostře upozornila na značnou nadváhu. Strašně jsem se styděla a vyřešila to radikálně: vstoupily jsme s kamarádkou do veslařského oddílu. V tanečních jsem byla tedy navíc vybavena dost mohutnou muskulaturou paží. K tomu obličej jako koláč... Na parketu jsem prostě příliš éterickým dojmem nepůsobila.
A tehdy jste se rozhodla být štíhlá?
Začalo se mi to dařit až na vysoké škole. Pravidelně jsem chodila na aerobic a k zeštíhlení mi pomohly hlavně zkouškové stresy a nepravidelné stravování. Není na něm sice nic moc zdravého, boří však zaběhnuté stereotypy kolem jídla. Díky tomu se mi podařilo vytvořit si osobní režim, který mi vyhovuje dodnes.
Má to něco společného s kázní?
Do jisté míry. Naučila jsem se jíst několikrát denně malá jídla včetně svačin. Snídám v letu, většinou v koupelně před zrcadlem. Úplně jsem odbourala opulentní obědy, v poledne většinou sním něco studeného, třeba jogurt, zeleninový salát nebo kousek netučného sýra. Na víc ani nemám v práci čas. Za léta jsem si ověřila, že mi "normální" porce nedělají dobře. Mám po nich těžký žaludek a cítím se unavená. Domů se dostanu většinou dost pozdě, můj den tedy končí malou pozdní večeří. Skutečně malou - ani v restauracích se nestydím požádat o dětskou porci. Pokud lze mluvit o kázni, je založena na tom, že se nepřejídám. Moje teze zní: ničeho příliš.
Není věčné sledování jídla únavné?
Nevím, protože ho vlastně nesleduji vůbec. Jím často, a proto nemám hlad. Tím tedy ani nevzniká potřeba něco zaujatě pozorovat, vážit, měřit a pak si to vyčítat.
Jak se trestáte za gastronomický hřích?
Nijak. Když jednou za čas dostanu chuť na dort, klidně si ho koupím. Patří to k životu a já vím, že svoji sladkou aféru v následujících dnech automaticky vyrovnám. Mám práci, která mě udržuje v kondici. Když musíte denně řešit několik problémů najednou a žijete v určitém vypětí, tuky se spalují jedna radost. Je to jako při nešťastné lásce, při té se přece taky dobře hubne.
Sportujete?
Tak dvakrát v týdnu se půl hodiny "projíždím" na rotopedu, který mi kdysi koupily dcery. Ráda bych při tom koukala na televizi, jenže kola tak strašně vržou, že neslyším slova. Mnohem vydatnější možnost pohybu mám na chalupě v jižních Čechách. Kdo ryje záhonky, pleje a obstarává i další práce kolem domu, snadno pochopí, o čem mluvím. Velmi ráda chodím pěšky: od jara do podzimu ujdu každé ráno alespoň půl cesty do zaměstnání.
Jaká je vaše životní odměna?
Vládnu postavou, která se nezdráhá popoběhnout, když je třeba. V létě se nemusím ostýchat obléci si dvoudílné plavky. Cítím se pohyblivá a mladší. A potom šaty... Víte, jak bezvadné je vejít se do velikosti 38?
