Všechno začalo asi před třemi lety. V noci jsem napřed nemohla spát kvůli šílenému a nesnesitelnému hučení v uchu. Při chůzi se každý můj krok ozýval v hlavě jako neskutečné dunění.
Postupem času se mi k těmto problémům zhoršil zrak, měla jsem rozmazané vidění, přidal se i nedostatek dechu. Při cestě do školky s dcerou, jen pár metrů od našeho domu, jsem se zadýchávala, jako bych běžela maraton a neskutečně se mi motala hlava, až jsem měla pocit, že každou chvíli spadnu a ztratím vědomí.
Agorafobie patří k úzkostným poruchám. Jde o strach z veřejných prostranství, míst, kde by nebyla rychle dostupná pomoc. Tyto obavy mohou způsobit, že člověk trpící agorafobií se bojí opustit domov. Přitom ale může například přijímat návštěvy a pracovat, aniž by se porucha projevila - pokud ovšem zůstává ve své "bezpečné zóně". Zdroj: Wikipedie |
Tyto stavy jsem měla asi tak třikrát do týdne. Navštívila jsem lékaře a po veškerých vyšetřeních, kde mi nic nenašli a řekli, že jsem naprosto zdravá, mi naordinovali léky na uklidnění.
Nemohla jsem jezdit MHD
Nějakou dobu mi to pomáhalo a mé stavy se na čas vytratily, ale více méně jsem se stávala závislá na uklidňujících lécích.
Časem se mi pak místo úlevy začaly mé stavy opět vracet a daleko zhoršovat. Kromě toho, co jsem již popsala, to bylo brnění hlavy, podlamující se nohy, ochrnutí čelisti. Nic příjemného. Pokaždé jsem myslela, že umřu, že je to má poslední hodina.
Jednou mě odvezla sanitka, jelikož se mi v tramvaji udělalo špatně, a tak jsem přestala jezdit tramvají a veškerou MHD. Přestala jsem chodit nakupovat, protože obchody a fronty byly pro mě nepředstavitelné, přestala jsem chodit i pěšky na delší vzdálenost. Když jsem někam potřebovala zajet něco si vyřídit, odvezl mě někdo z rodiny autem.
Mé stavy se zhoršovaly a poslední úplně neskutečný záchvat paniky nastal v době, když jsem doprovázela dceru do školy. Klekla jsem na kolena a čekala, až omdlím a bude se mnou konec. Nemohla jsem dýchat, mluvit, neviděla jsem, úplně jsem ztratila zrak. Nejhorší bylo, že jsem slyšela, jak kolem mě chodí lidé a nikdo mi nepomohl, ani se mě nezeptal, jestli nepotřebuji pomoct.
Domů jsem dolezla po čtyřech
V ten den jsem se domů dostala po čtyřech a od té doby jsem nevycházela ven. Maximálně jsem ke schránce pro poštu.
To mě konečně donutilo zajít k psychiatrovi. Diagnostikovali mi agorafobii, která se projevuje právě záchvaty paniky. Dostala jsem antidepresiva a další tlumící léky. Osmiletá dcera se musela naučit chodit sama do školy a ze školy, nakupovat, venčit psa. Zkrátka se o mě stará.
Podstoupila jsem i třítýdenní léčbu na psychiatrickém oddělení zaměřenou na agorafobii a panickou poruchu. Strašně jsem se za to styděla, ale nakonec nelituji.
Spoustu věcí jsem tam pochopila, zvláště stavy, ve kterých si myslím, že umírám a jsou to mé poslední hodiny. Jenže tak tomu není. Jak panika přijde, tak i odejde. Akorát někdy trvá pár minut a někdy pár hodin. Navíc jsem zjistila, že nás agorafobiků je opravdu spousta. Kdybych nemeškala a nestyděla se a zašla na psychiatrii dříve, nemusela jsem to nechat zajít až tak daleko.
Už si aspoň nakoupím
Od té doby uběhlo přes půl roku, stále jsem zavřená doma, ale už si sama aspoň zajdu nakoupit do malého obchůdku kousek od mého domu, zvládnu vyvenčit psa. I když to málo podstupuji jen pod uklidňujícími léky, pro mne to je obrovské zlepšení.
Věřím, že časem snad vejdu i do MHD. Ale to je ještě běh na dlouhou trať. Vím, že s pravidelnými tréninky se s tím naučím žít a budu opět samostatná.
