Přišla jste v elegantních šatech a lodičkách. Tak jsem si teplákovou bohyni tedy nepředstavovala.
Máte štěstí, že zrovna dneska jdu hned po našem rozhovoru na jeden večírek. Jinak bych vytáhla tepláky jako obvykle, je to základ mého mateřského šatníku. Potrpím si však na pohodlné a pěkné kousky, vytahaný a sepraný hadr bych na sebe neoblékla. Navíc mi oblečení, včetně značkových tepláků, vozí i bratr, který žije v Anglii.
Není to náhodou ten, o kterém píšete v knize Můj bratr albatros a jiná rodinná zvěrstva?
Mám tři bratry, všechny mladší, všechny svaté. Ani jeden z nich není albatros, tedy děvkař, je to čirá fantazie.
Rodinné historky jsou častým a vděčným námětem vašich textů. Do jaké míry jsou reálné a na kolik v nich hraje roli fikce?
Všechny postavy v mých knihách jsou inspirovány skutečnými příběhy, ale zůstávají literárními postavami, není to dokument z rodiny Hubeňáků. Nejde o to, aby někdo hodnotil, co se děje u nás doma, ale aby se pobavil nad tím, co se možná děje i u něho doma. Nechci sdílet své soukromí, při psaní vždy přemýšlím, abych neublížila nikomu z blízkých. Pokud si tedy dělám legraci z manžela, snažím se to dělat láskyplně. Celkem vysoko mám nastavenou hranici, co se týká dětí.
Snažíte se je uchránit před nevítanou popularitou?
Mateřství je vděčné téma, nemám problém popsat příhody, co se obvykle dějí matkám a dětem. Existují však věci, které bych nikdy nezveřejnila, i kdybych tím ostatní matky asi dost potěšila. Nechci, aby se moje děti ocitly v situaci, že někdo cizí přesně ví, co mají a nemají rády, jak se chovají, přitom ony by o tom člověku nevěděly zhola nic. Přijde mi to nebezpečné. A znám podobné odstrašující příklady, které ale raději nebudu jmenovat.
Elegantně to vyřešil Dominik Landsman, autor blogu Deníček moderního fotra, synův obličej nikde nezveřejňuje. Jak moc vás inspiroval?
Je jeden z mála, co poctivě chrání tváře svých blízkých, v tom už jsem výjimečně trochu povolila. Co se týče tvorby, jeho humor je mi hodně blízký. Patřila jsem mezi jeho první fanynky, takže když mi vyšla kniha, pozvala jsem ho na křest jako kmotra.
Čí to byl nápad spojit síly dohromady a pustit se do společné knihy? Dominik se mi ozval, jestli bych s ním nechtěla zkusit napsat Deníček moderního páru, s prozaickým důvodem – prý nezná jiné spisovatelky. Považovala jsem to za čest a začala přemýšlet nad tím, jaká by Nataša vlastně měla být. Napadlo mě, že k jeho literárnímu nekňubovi se bude hodit semetrika, na kterou ten chlápek v umolousaném tričku zbyl tak trochu omylem, tak si ho ze zoufalství vzala na převýchovu. V podstatě jsem mu vecpala svoji představu Nataši a on se nebránil. Já se totiž umím vecpat všude. I do nakladatelství jsem se vecpala.
Zuzana Hubeňákováspisovatelka, blogerka (41 let)
|
A to se přihodí jak?
Dala jsem si závazek, že když vyhraji některou z blogerských soutěží, pokusím se dát svým historkám knižní podobu. Podařilo se mi v soutěži na iDNESu uspět, tak jsem se osmělila a kontaktovala vydavatelství, u kterého vydal svoji knihu právě Dominik. Přišlo mi totiž, že máme podobný styl humoru. Sama jsem byla trochu překvapená, když to klaplo a my si plácli.
Dalším z kmotrů vaší první knihy byla i spisovatelka Alena Mornštajnová. K té jste se také vecpala?
Kdepak! To je taková vtipná příhoda. V té době měla Alena za sebou první knihu stejně jako já, ale nebyla moc známá, kdežto já byla tehdy jako blogerka hotové terno. Žádala mě, jestli bych jí nepomohla s propagací, něco jsme zkoušely vymyslet a také jsem ji pozvala na křest. Z dnešního pohledu naprosto absurdní.
Seznámily jste se skrze psaní, nebo jste se znaly už dříve z Valašského Meziříčí, odkud obě pocházíte?
Moje maminka mě jednoho dne upozornila na knihu, kterou vydala její kolegyně. Trochu jsem se bála, jaké to bude. Slepou mapu jsem však zhltla jedním dechem a byla jsem nadšená. Začaly jsme si psát a navzájem si radit ohledně psaní a propagace knih, předávaly jsme si zkušenosti. Stále jsme v kontaktu, vždycky mi napíše, abych si přijela pro její novinku, a podepíše mi ji. Čte mé knihy a radí mi.
Co na váš styl říká?
Umí být docela drsná, ale dává mi věcné připomínky. Tato zpětná vazba je pro mě moc důležitá, pomáhá mi vždy, když tápu. I když každá máme úplně jiný styl a jinou cílovku. Líbí se jí, že dokážu vykřesat vtip z každého prdu, jen bych měla trochu ubrat na množství. Je to jako mnohonásobný orgasmus, po dvacáté už to není ono.
Není těžší vytvořit vtipný text než vážný?
Tvořit humor rozhodně není tak snadné, jak to vypadá. Všechny věci, které se tváří, že se dělají levou zadní, nejsou zadarmo. Když mě tlačí termín a vím, že mám odevzdat text, tak bývají slovní obraty a spojení opravdu vyseděné. Pokud máte v knize padesát menších útvarů, tak to znamená padesátkrát je vypointovat, navíc je potřeba dát každé knize něco jiného. Nepřijde mi fér brát humornou literaturu a čtení pro ženy jako béčkové věci, každý žánr má svoje, ale nelze je porovnávat. To je jako srovnávat oštěpaře se sumo zápasníkem.
Pokud si dělám legraci z manžela, snažím se to dělat láskyplně.
Zuzana Hubeňáková
Kde máte hranici, za kterou už nevtipkujete?
Udělat si legraci z katastrof a neštěstí bývá tenký led, do kterého se nepouštím, může to snadno někomu ublížit. Ač je mi osobně blízký nekorektní humor Tomáše Břínka (vlastní jméno autora TMBK – pozn. red.), chápu, že pro mnoho lidí je za hranou. Černý humor považuji za intimní záležitost, měl by se používat, jen pokud víte, za kým půjde.
Kdy vám osobně dochází humor?
Pokud se mi stane nepříjemná věc, tak jsem v danou chvíli ve stresu a trpím stejně jako kdokoli jiný. Humor v tom hledám až zpětně, když to někomu vyprávím a snažím se z události vytěžit vtipnou pointu. Čím větší katastrofa, tím lepší historka. Zásadně nepíši o věcech, které se mě hodně dotkly. Jednou mi kamarádka říkala: „Tebe to asi hodně bolelo, co? Žes o tom nenapsala.“ Věci, které nechci, aby byly použity proti mně, nenapíši.
Bojíte se přehnané kritiky?
Žijeme v době, kdy každý má názor a dokola omílané právo ho vyjádřit. Někdy je to až děsivé. Řadu věcí, co někdo pouští ven skrze internet, by do očí tomu druhému neřekl, protože na to nemá odvahu. Musím to však zaťukat, na rozdíl od jiných autorů mám štěstí na hezké reakce. Nejhorší, co mi kdo kdy napsal, bylo, že nechápe mé vtipy.
Zcela mimo knižní téma: obecně nemám pocit, že není potřeba na internetu neustále něco komentovat a tvářit se jako odborník na cokoli. Bylo by přece fajn, kdyby se lidé naučili říkat, že něčemu nerozumí, protože nemají dostatek informací, případně nevědí, čemu mají věřit.
Začala jste psát na mateřské. Pamatujete si na první text?
Naprosto přesně. Byl listopad 2013 a psala jsem na nově založený blog o charitativní akci Movember, proč si chlapi nechávají narůst šílené kníry, ve kterých vypadají jako dederonští pornoherci, a že to není celá podstata dané akce. Souviselo to s tím, že jsem se z Prahy přestěhovala do Liberce, nikoho jsem tam neznala, a protože moje druhá dcera pořád spala, měla jsem přebytek volného času. Tenkrát bylo populární mít blog na iDNES, vyskytovala se tam početná komunita čtenářů, na rozdíl od ostatních blogů, kde byl třeba jen jeden komentář za týden. Tak jsem se tam také upíchla.
Mám dlouhý stůl, na jednom konci stojí šicí stroj a na druhém počítač.
Zuzana Hubeňáková
Založila jste si blog, protože jste se nudila?
Vlastně ano. Manžel jezdil pracovat do Prahy a já neměla s kým si povídat. Byla jsem zvyklá na moravskou družnost a ejhle, ocitla jsem se v Sudetech, kde si musíte pozornost zasloužit. Lidé jsou tam studenější, než jsem byla zvyklá. Měla jsem pocit, že blogování je cesta, jak si krátit dlouhou chvíli, protože se dají vkládat pod texty komentáře a dostanete tak zpětnou vazbu.
Dočkala jste se reakcí hned?
Okamžitě, lidi to bavilo a já si s těmi čtenáři hned začala psát. Povzbudilo mě to, abych publikovala příspěvky skoro každý den. Už za čtyři měsíce od prvního příspěvku jsem skončila druhá coby objev roku, o rok později jsem vyhrála Blogerku roku.
Nebyl to příliš velký skok od původní profese?
Je pravda, že mám vystudovanou ekonomii a pak jsem pracovala jako manažerka v IT. K psaní jsem ale vždycky inklinovala, psala jsem slohy za spolužáky a byla v redakci školního časopisu.
Proč jste se tedy rozhodla pro ekonomii?
Jsem ten typ, kterému se daří dobře proplouvat, aniž by se předřel. Ve čtrnácti letech mi zněl gympl příliš vznešeně a náročně, jednodušší bylo vybrat si manažerský obor na střední škole, kam jsem mohla jít bez přijímaček. Když jsem odmaturovala, přišlo mi logické navazovat ekonomkou. Sice jsem zkoušela přijímačky na dvouoborové studium žurnalistiky a psychologie, ale kvůli mé lenosti při přípravě mě nevzali.
Nezalitujete občas, že jste na ni doplatila?
Jsem ráda, že to dopadlo, jak to dopadlo. Píši pro radost, když chci. Bojím se, že bych jako novinářka na plný úvazek neměla dost inspirace, rutina by mě semlela. Přesto cítím, že mi některé základy chybějí, protože kromě fejetonů dělám i reportáže a rozhovory, učím se všechno za pochodu. Mám však kliku, že mi kolegové pomáhají.
V rámci reportáží se dostáváte i do méně obvyklých situací. Co nejbizarnějšího se vám přihodilo?
Nezapomenutelná byla moje pracovní cesta na striptýz. Představte si, jak oznamujete manželovi, že máte služební cestu do klubu, kde se budou svlékat muži. Vzala jsem s sebou kamarádku, kterou tenkrát málem skolilo, když se dozvěděla, že máme koupený voucher přes slevový portál. Vzpomínám také na soutěž vín, kde jsem dělala porotkyni. Myslela jsem, že moje obýváková průprava bude dostatečná na to, abych byla královna této disciplíny, a těšila se do Valtic, jak tam bude veselo. Všichni ale mlčeli, protože se soustředili na kyselinky, a navíc se ukázalo, že porotci víno nepijí, ale vyplivují. Tak jsem byla trochu zklamaná.
K reportáži odkazuje i název nové knihy Nejhezčí mezi krávami. Jak to vzniklo?
Na farmě jsem dojila kozy a krmila krávy. Jedna z nich byla tuze přítulná, pak se ukázalo, že je to býk, který mě chce prohnat. Fotograf říkal, že je vzrušený, opáčila jsem, že já jsem také rozrušená. Snažil se mi vysvětlit, že se tomu býku očividně líbím, přitom tam měl spoustu jiných kraviček. Takže jsem byla nejhezčí mezi krávami. Kdybych měla za krávy označit ženy, připadala bych si sama jako kráva.
Píšete fejetony, jezdíte na reportáže, staráte se o děti, domácnost. Přitom jste říkala, že jste v podstatě líná. To mi nějak nejde dohromady.
Nemám ráda shon a spěch, to je pravda. Můj ideální den by začal okolo desáté, to s dětmi nejde, snažím se však přispat, jakmile je to možné, a v poklidu dělat věci, které jsou nezbytně nutné. Zbytek počká. Nutno podotknout, že můj muž je hyperproduktivní. Když já dělám snídani, on se mi tam motá a připravuje věci na večeři. Dobře vaří, tak se s ním neperu a ráda ho nechám.
Zažila jsem hektické období, když jsem dělala manažerku v IT a měla pod sebou šedesát lidí zhruba šestnácti národností. Pracovní doba v podstatě neexistovala, musela jsem být neustále k dispozici. Klasický korporát, dokud z vás neteče krev, tak to není dost. Tenkrát jsem si připadala důležitě, ale jakmile jsem otěhotněla, lusknutím prstu vše rázem opadlo. Během jednoho dne. Nedokázala jsem si představit, že s dítětem budu tak stoprocentně pracovat jako dřív, nechtěla jsem se honit.
Takže vás ani na chvíli nenapadlo, že byste se z rodičovské vrátila zpět? Šéf mi ukázal, že o mě nijak zvlášť nestojí, nahradila mě jiná kolegyně. Došlo mi, že tu práci může dělat kdokoli. Psaní je svobodnější, mnohem zábavnější než excelové tabulky, které jsem vždycky nesnášela. Roli v tom sehrálo i stěhování z Prahy. Tedy nejprve jsem vůbec nechtěla a tvrdila, že nikdy nepůjdu do Liberce. A už o tři roky později jsem seděla v libereckém obýváku a přemýšlela, jak se to stalo. Manžel to se mnou zkrátka umí.
Váš manžel má prý svérázný smysl pro humor.
Je mnohem vtipnější než já. On vtipy nevymýšlí, on je žije. Kdo jiný by naprosto vážně uvažoval o tom, že bude v Praze na balkoně paneláku chovat slepice? Neustále přichází s nápady, které mě fascinují. Doplňujeme se, přestože každý se smějeme něčemu jinému.
A vašim knížkám se také směje?
Jen tak lehce a spíše vnitřně. I když párkrát už se stalo, že se zlehka uchechtl – to jsem hned zkoumala, co ho tak dostalo. Pokud ho nějaká věc opravdu rozparádí a rozchechtá se, tak chrochtá. To se mu podařilo v divadle, kde smíchy řvalo nejen celé hlediště, ale neudržel se ani hlavní herec.
Vypadá to, že humorem doslova a do písmene žijete.
Udělala jsem si práci z činností, které mě baví, a ještě lépe, u kterých je vidět reálný výsledek. To v IT úplně nebylo, stejně jako po vydání knihy musíte nějakou dobu čekat, než čtenáři zareagují. Tak se mezitím bavím na zahradě okopáváním záhonků, plením a přidávám i další ruční práce. Momentálně nejvíce frčí šití. V pracovně mám dlouhý stůl, na jednom konci stojí šicí stroj a na druhém počítač. Když mi nefunguje hlava, zaměstnám ruce a naopak. Jakmile mě kamarádky vidí v nových šatech nebo mikinách, chtějí je také. Tak jsem se pustila do prodeje vlastních kousků.
A tepláky šijete také?
Jistě, tepláková bohyně si přece musí šít originální róby a podporovat svůj kult osobnosti.
