Z vítězství jste se radovala loni na podzim docela umírněně. Jak svůj úspěch vnímáte s odstupem času?
Na oslavy si moc nepotrpím. Patřím k lidem, kteří stojí nohama na zemi, a snažím se být pokorná. Ale když se podívám kolem sebe, z žen, které jezdí pravidelně, jsem bezkonkurenčně nejstarší. Říkám si tak, že jsem si vítězství zasloužila. Náš sport vyžaduje hodně času, odhodlání a je i fyzicky náročný. Mateřství s ním nejde moc dohromady, proto spousty jezdkyň končí. Narození dětí je většinou zabrzdí.
To, že vás nezabrzdilo?
Dost dlouho ano. Dostihy jsem nejezdila osm let. Dokud byly děti malé, věnovala jsem se jen jim. Bylo období, kdy jsem asi čtyři roky neseděla na koni, a přišlo mi to tak správné. Když jsme mladší Denisku dali do školky, nastoupila jsem do práce v Zámrsku, kde se v dostihovém centru staráme o koně. Tehdy mi manžel i tehdejší trenér Jan Blecha svorně řekli: „Bylo by fajn, kdyby ses vrátila. Kdo by jezdil malé váhy?“ Takových nás opravdu moc není, a stejně mi nenapadalo, co jiného bych dělala.
Nejsem moc sebevědomý typ. Mám na sebe vysoké nároky. Když sednu na koně, chci, aby podal ten nejlepší výkon. Stále se učím.
