Nebudeme chodit kolem horké kaše a začneme malou, ale odvážnou vizualizací, co říkáte? Vžijte se do následující situace:
Přijdete domů z práce a už v předsíni, kde ze sebe s úlevou skopnete lakované lodičky na jehlách, zavětříte závan čerstvého espressa. Váš mozek okamžitě spustí lavinu endorfinů a vy celá blažená zasunete zmordovaná chodidla do heboučkých beránkových papučí a vydáte se rovnou za nosem. Opojné aroma vás neomylně vede do obývacího pokoje a vy nedočkavě vstupujete. Ano, je tam! Váš oblíbený hrneček s blankytně modrými pomněnkami, z něhož se line přímo božská vůně, a hned vedle trůní talířek s pořádným kusem jahodové bublaniny ozdobené velkým kopcem šlehačky.
S úsměvem se noříte do měkkého ušáku a v tom už přichází On. Usedá naproti vám a láskyplně bere do dlaní vaše znavené nožky, aby je promasíroval a zbavil napětí, které se v nich za celý den nastřádalo… Ten úžasně pozorný muž není ani váš tajný milenec, a už vůbec ne gigolo, nýbrž právoplatný manžel, se kterým jste před měsícem oslavila dvacáté výročí svatby.
Většina z vás si teď nejspíš zaťuká na čelo a utrousí něco o bláhových fantaziích. Ale upřímně, neděláte totéž v bleděmodrém pro svou drahou polovičku dnes a denně už pěknou řádku let? Tak dlouho, že už vám to přijde zcela přirozené, stejně jako fakt, že o podobné péči si můžete nechat leda tak zdát? A když se teď nad tím znovu zamyslíte, přijde vám to takto v pořádku?
Vzhůru na druhou směnu
„Aby partnerský vztah fungoval, měl by zde platit jeden základní princip: muž dává a žena přijímá. On postaví dům a ona z něj udělá domov. On nakoupí potraviny a ona uvaří jídlo. Jinými slovy, muž přinese určitou hodnotu, žena ji povýší a potom se o ni společně podělí,“ popisuje life koučka Daniela Anna Andělová „rozložení sil“ v dobře fungujícím vztahu.
Faktem ovšem je, že tento model bývá často na hony vzdálený skutečnosti. „V dnešní době se totiž pěstuje kult těla. Muž přijde z práce, unavený, vyčerpaný, tak si jde zacvičit a večer ještě vyrazí s kamarády na pivo. Žena také přijde z práce, také je utahaná, ale na rozdíl od muže cestou domů nakoupí, postará se o to, aby si děti udělaly úkoly, a navrch ještě uklízí, pere a vaří. Tím samozřejmě vzniká obrovská nerovnováha,“ říká Daniela Anna Andělová.
Muži jsou od přírody nastaveni na dávání. Je to pro ně přirozené, spočívá v tom jejich důstojnost a síla.
Ale vzhledem k tomu, že to máme v naší společnosti už dlouho takto nastavené, ženy mají pocit, že domácnost zkrátka patří do jejich ranku. Sem tam si sice postěžují, že jsou na všechno samy, že jim partner doma s ničím nepomáhá, občas možná kvůli tomu ztropí i menší domácí hádku, ale nakonec zase pokorně vezmou hadřík, trochu soli a oleje a jdou drhnout kolečko na dřevěném stolku v obýváku, kam si jejich drahá polovička včera odložila orosenou sklenici s pivem. Tak trochu začarovaný kruh, viďte?
Porodila jste svého muže?
Přesto z něho jde vystoupit. Ovšem pod jednou podmínkou. Oba partneři si musí uvědomit, že tím nejpodstatnějším, co je třeba v životě rozvíjet, není ani fyzička, ani kariéra nebo různé volnočasové aktivity, ale vztahy, a to především s těmi nejbližšími, to jest s protějškem a s dětmi.
„Pro mnohé to bude možná překvapivé sdělení, ale sport ovlivňuje naše zdraví pouze z osmi procent, strava z dvanácti procent, třicet procent zahrnují geny a vzorce chování, které si neseme z původní rodiny, a celých padesát procent náleží oblasti duchovního a vnitřního rozvoje, kam samozřejmě patří právě i vztahy,“ vysvětluje Daniela Anna Andělová.
„Leckdo na to přijde bohužel až ve chvíli, kdy jde do tuhého. Ženy často jen kvůli tomu, aby měly status partnerky, akceptují něco, co jim nevyhovuje, a bojí se říct si o věci, které potřebují nebo cítí jako správné. Svých klientek se často ptám, jestli svého partnera porodily, když ho zahrnují doslova mateřskou péčí. Není náhoda, že ženy, které až příliš pečují o druhé, často onemocní rakovinou prsu. Vždyť všechny kolem sebe kojí, včetně muže a odrostlých dětí. A proč to dělají? Protože možná necítí svou vlastní hodnotu, a tak si ji doplňují péčí o ostatní. Na sebe však přitom zapomínají. Na to, že nemají pouze pečovat, ale také požadovat něco pro sebe. Je to velmi citlivé téma.“
Dodnes nechápu, co se stalo
Není divu, že tyto ženy pak nedokážou přijmout ani takovou maličkost, jako je pouhý kompliment. A co víc – často se mu dokonce brání nebo reagují tak, že vás v první chvíli napadne: To snad není možné, té snad přeskočilo.
„Měli jsme sraz s několika bývalými spolužáky z vysoké, neviděli jsme se skoro dvacet let. Domluvili jsme si schůzku v jedné příjemné restauraci. Měla to být ryze pánská jízda, ale shodou okolností jsme tam potkali Markétu, naši společnou známou, která si k nám po delším přemlouvání nakonec přisedla. Povídali jsme si o všem možném a vzpomínali na bezstarostná studentská léta. Čas příjemně plynul a pár skleniček skvělého ryzlinku rozpustilo počáteční rozpaky,“ vypráví Vladimír.
„Celou dobu jsem po očku pokukoval po Markétě, vždycky se mi líbila. Navíc to byla chytrá a vtipná holka. Takže jsem se neudržel a vysekl jí upřímný kompliment. Řekl jsem jí, že jí to moc sluší a že ta čtyřicítka, kterou jsme nedávno všichni oslavili, jen podtrhla její ženské půvaby. A kluci u stolu se hned přidali. To, co následovalo poté, mě ale totálně dostalo. Markéta nejdřív celá zrudla, pak zbledla jako stěna, a nakonec se rozbrečela. Se slzami v očích nám vynadala, proč si z ní děláme tak blbou legraci, popadla své věci a doslova prchla z restaurace. Zůstali jsme jako opaření a já dodnes nechápu, co jsem jí řekl tak strašného, že takhle zareagovala.“
Ty šaty mám ze sekáče
Markétina reakce ale není zase tak nelogická, jak by se na první pohled mohlo zdát. Spousta žen totiž nedokáže ocenit sama sebe, a když se potom dočkají ocenění od někoho druhého, notabene od mužů, mohou nabýt přesvědčení, že si z nich ti druzí prachsprostě utahují. Proč to tak je?
„Do velké míry se komplimentům bráníme hlavně proto, že jsme se to tak naučily. Odpozorovaly jsme to. Dívaly jsme se už jako malé holčičky, jak na kompliment reagují naše maminka, babička i ostatní ženy A mohly jsme často vidět a slyšet: Ale no tak! To přece za nic nestojí. Vždyť se mi to jídlo nepovedlo. Je to takový obyčejný. Při pochvale účesu a vlasů: Ale, vždyť je mám takový řídký… nebo oblečení: No, to jsem koupila v sekáči. A takto bych mohla pokračovat dál. Možná je to dáno i specifikem země, ve které žijeme a kde máme tendenci sami sebe shazovat a umenšovat. V neschopnosti přijmout a užít si ocenění bych proto nehledala jen nějaký povahový rys. Je to do velké míry společensko – kulturní norma, kterou řada žen, bohužel, přijala za svou,“ tvrdí Denisa Říha Palečková, lektorka partnerských vztahů a osobního rozvoje. Otázkou zůstává, co se s tím dá dělat?
Nevrhejte se na čudlíky
„Tak jako jsme se naučily neumět přijímat ocenění, můžeme se to odnaučit a osvojit si jiný typ reakce. Je to čistě o tréninku. Jak tedy například reagovat na věty typu: Jé, tobě to sluší! Tohle se ti fakt povedlo! To jídlo je vynikající. Odvedla jsi úžasnou práci. – co na to říct? Ve většině případů postačí prosté: Děkuji. A úsměv. A spolu s tím si užijte, že fakt dobře vypadáte nebo že se vám něco opravdu povedlo. Přijměte to. Otevřete se tomu. Dovolte, aby vás slova druhého zahřála u srdce, a neodpálkujte je od sebe hned tím, že sama sebe shodíte a kolem srdce si uděláte hradbu, abyste tu laskavost a ocenění neprocítila,“ radí Denisa Říha Palečková.
Schopnost přijímat se dá trénovat i během každodenních situací. Začněte třeba tím, že půjdete s partnerem do restaurace a necháte ho, aby vám objednal. Místo toho, abyste hned sáhla po jídelním lístku a předčítala svému miláčkovi celou denní nabídku, a to nejlépe opakovaně, jelikož si s sebou nevzal brýle na čtení a stále váhá, jestli radši nudličky z vepřové panenky nebo chilli con carne. Pak ho třeba poproste, aby vám nalil vodu. A při odchodu si od něj nechte podržet kabát a otevřít dveře.
Totéž můžete pilovat i v práci. „Stoupněte si například do výtahu s kolegy a hledejte něco v kabelce, třeba mobil. Dotyční muži se vás zeptají, kam jedete, a stisknou příslušné tlačítko. Nevrhejte se hned na čudlíky a neptejte se, kam jedou oni,“ popisuje praktickou tréninkovou lekci Daniela Anna Andělová.
A když se váš protějšek ani po řadě opakovaných pokusů nemá k činu? „Tak ho prostě berte jako trenažér. Učte se vedle něj přijímat, ale neplánujte s ním život,“ podotýká koučka.
Daniela Anna Andělová, life koučka a lektorka systemických konstelací.
Pověste koule na hřebík
Existuje ale také další skupina žen, které si věří, a přesto nedokážou přijímat. Tyto ženy často zastávají různé vedoucí pozice, jsou vzdělané a mají přehled, finančně jsou zcela soběstačné, nezávislé a vystačí si takzvaně i „bez chlapa“.
„Na soběstačnosti není nic špatného, pokud nás nestojí až příliš mnoho energie. Spousta žen je dnes doslova přepracovaných a strhaných jen proto, že se samy sobě i světu snaží dokázat, že nikoho nepotřebují. Většinou je za tím i zranitelnost, obava z bolesti, strach z opuštění,“ uvádí Denisa Říha Palečková.
„Moc ženám doporučuji, aby si dovolily být podporované a opečovávané. Aby si dovolily přijmout pomoc, i když by danou věc zvládly samy. Pokud totiž dovolí muži, aby pro ně byl tím vysněným rytířem, bude jim lépe, lehčeji a radostněji. Oběma.“
Nebo je tu ještě další možnost. Žena, která je nucena vystupovat v práci ponejvíce v mužské roli, protože řídí velký tým, má zodpovědnost za celou řadu projektů a často musí vést obchodní jednání s mužskými protějšky, které mají ostré lokty a při prosazování svých záměrů si neberou servítky, může pomyslnou rovnováhu mezi ženskou a mužskou energií nastolit tím, že při odchodu z práce „pověsí koule na hřebík“, vystoupí z role manažerky a přepne do módu partnerky.
„V každém případě platí, že ženám je vlastní ženská energie, navíc jako ženy vypadají, takže by se tak měly i chovat. Žena, která si dovolí od muže přijímat, vedle něj kvete. A muž, který je v energii dávání, vedle ženy roste. A tak je to dobře,“ dodává Daniela Anna Andělová.
