Jako krásný příklad tohoto nastavení nám může posloužit kdo jiný než Donald Trump a jeho nedávné vyjádření o irské novinářce Caitríoně Perry, šéfce RTÉ News. Během telefonátu s irským premiérem ocenil její „krásný úsměv“ a dodal: „Vsadím se, že je na vás hodná.“
Úsměv se od žen ale neočekává odjakživa. Naopak, v minulosti byl považován za problematický až ďábelský. Kdy se to změnilo a proč si mnozí muži myslí, že je jejich nezadatelným právem požadovat, aby se ženy neustále usmívaly? Ve skutečnosti je to poměrně nová idea.
Muž má jeden, žena tisíce
Ve středověku byl úsměv na ženské tváři považován za hříšný či minimálně podezřelý, smích byl nahlížen jako znamení, že je žena otevřena hříchu. Německá kniha Das Frauenbuch ze 13. století se ptá: „Proč by měla žena odpovídat na mužův pozdrav s úsměvem a roztřesenýma očima?“
Proč by měla, jen co je pravda. Jediné ženy, které měly dovoleno se usmívat, byly světice. A to ani ne tak kvůli sexistickému nahlížení na ženskou sexualitu jako na hříšnou, především kvůli domnělé ženské iracionalitě a nekonzistenci. „Muž má jeden úsměv, žena tisíce,“ napsal Ernest Legouvé, zcela v souladu s tímto přesvědčením ještě na začátku 19. století.
Syndrom podvodnice straší úspěšné ženy. Přestaňme jim radit, jak ho překonat |
Jak nežádoucí byl po celá staletí ženský úsměv, se dá demonstrovat i na kritice, kterou vyvolala Da Vinciho Mona Lisa. Vzhledem k tomu, že usmívající se ženy byly nahlíženy jako otevřeně svádějící opilé podvodnice či zlatokopky pokoušející se získat moc, nechat se s úsměvem portrétovat byl vrchol všeho zmíněného.
Měnit se to zlehka začalo na konci 18. století, kdy se začaly objevovat portréty aristokratek s mírným úsměvem na rtech. Velký krok vpřed učinila podle Colina Jonese a jeho Revoluce úsměvu umělkyně Élisabeth Louise Vigée Lebrun svým vlastním autoportrétem z roku 1790, který ji zachycuje s úsměvem ukazujícím zuby, jenž při odhalení vyvolal skandál a veřejné odsouzení. Přirozený ženský úsměv byl stále vnímán jako něco šokujícího.
Za vším hledej marketing
Jako neméně pobuřující pak veřejnost vnímala Polibek z roku 1896, jeden z prvních filmů vůbec, ve kterém usmívající se žena líbá svého přítele. Usmívat se na fotkách začalo být pro jedince všech pohlaví přijatelné až ve 20. století, a to díky marketingu.
První s ním přišla společnost Kodak a její Kodak Girl, usmívající se žena s fotoaparátem. A různé variace tohoto obrázku pak firma používala po celá desetiletí k prodeji svých výrobků.
Po druhé světové válce už byla spojitost mezi obrázky usmívajících se žen a jakoukoli reklamou na domácí potřeby a spotřebiče tak těsná, že místo jako na deviantky se na ně pohlíželo jako na milé, spokojené a poddajné příklady kapitalismu.
A ze stejných důvodů vyžadujeme úsměv od žen i dnes a učíme je to od nejútlejšího věku. Studie z roku 2009 o genderových předsudcích ve školách popsala, že žákyně se po začátku školní docházky „rychle učí usmívat se, pracovat v tichosti, nevyčnívat a mluvit jen, když jsou tázány“.
S úsměvem a zároveň seriózní?
Ženský úsměv však není jen výraz přátelství a vůle k dohodě, je také společensky vyžadovaný jako znamení pasivity a neagresivity. Londa Schiebingerová z Institutu pro genderový výzkum na Stanfordově univerzitě tvrdí, že „od žen se očekává zdvořilost v řeči i chování, a proto jsou povinny se usmívat. Pokud to nedělají, mohou být vnímány jako naštvané“.
Katy Waldmanová to ve svém článku pro Slate v roce 2013 nazvala „jedním z mnoha způsobů, kterým hlídáme naše společenské chování na základě genderu“.
Není tedy divu, že ač to vypadá, že se ženy usmívají kvůli mužům, obecný společenský tlak a internalizované genderové role jsou daleko komplexnější. Podle této studie z Yaleovy univerzity se totiž ženy nejvíce usmívají, když jsou pozorovány jinými ženami.
Nepropadejte panice. Biologické hodiny jsou jen nástrojem k manipulaci žen |
Ještě komplikovanější to ovšem je, když dojde na pracoviště. Tam ženy často cítí tlak na to, aby se usmívaly, ale zároveň tak ztrácejí na své serióznosti či dojmu, že umějí být tvrdé. Tento dvojí standard až kognitivní disonance jsou velmi dobře popsány mnoha odborníky a nejnověji i fenomenálním monologem herečky Americy Ferrery ve filmu Barbie. Zatímco asertivní žena je agresivní až hysterická, asertivní muž je ukázkovým příkladem lídra.
Nejdřív se usměj, pak uvidíme
Ženy také častěji pracují v pečujících profesích, které znamenají „službu s úsměvem“, jako jsou učitelky, zdravotní sestry, letušky či sekretářky. V těchto profesích je úsměv symbolem otevřenosti a emocionální podpory, tedy něčeho, čemu se říká „emocionální práce“, která může vést až k vyhoření.
Druhou stranou problému je pak skutečnost, že se mnoho mužů domnívá, že mají právo vyžadovat po svých kolegyních, aby se usmívaly. Domáhají se tak z pozice moci svých estetických představ o ženách a tím je ponižují.
Požadavky na to, aby se ženy usmívaly, většinou signalizují také další nároky na jejich chování, energii a přístup. Být nekonfliktní, poddajná a ochotná uspokojit potřeby mužů, být zdvořilá a submisivní.
Váš úsměv je však jenom váš a nejste povinna jej nikomu předvádět na povel. Zdánlivě laskavé a manipulativní výzvy k tomu, abyste se nejdřív usmála a pak se budeme bavit dál, jsou jen součástí hry o moc. A vy ji nemusíte hrát.
