Nechal nás v bytě bydlet ještě čtyři měsíce, pak jsme se s dcerou musely odstěhovat. Mezitím jsem si našla nového přítele, který se zdál milý a věnoval se nám. Sám měl v péči dceru a po čtyřech měsících jsme všichni bydleli společně. Ale jak to tak bývá, v té době začaly problémy.
Holky mezi sebou válčily a my se kvůli nim hádali. Zakazoval mi chodit kamkoliv s dcerou sama, stále jsme byly pod dozorem. Potom už padaly výčitky jen proto, že jsem chtěla jít na návštěvu za svou matkou. Byl to denní maraton křiku a výčitek, a tak jsem se rozhodla vztah ukončit. Jenže to nebylo tak jednoduché.
Začal vyhrožovat, že ublíží mně i dceři a já se začala bát. Byl v takovém stavu, že odešel z práce, jen aby mě měl pod dohledem. Jednoho dne dceru nepřiměřeně uhodil, a to byla ta poslední kapka. Když jsem se proti němu ohradila a upozornila ho, že takto s dcerou jednat nebude, chytil mě pod krkem a praštil se mnou o zem. Byla jsem potlučená a skončila se zlomenou nohou. Nejhorší bylo, že dceru držel jako rukojmí, abych náhodou u lékaře neprozradila, jak se vše stalo a neudala ho. Samozřejmě jsem o ni měla strach a nevěděla, co mám dělat.
Sebral mi mobil, klíče od bytu a hlídal mě dnem i nocí. Při každé zmínce o rozchodu vyhrožoval. Dokonce jsem dvě noci spala s nožem pod polštářem, jaký jsem měla strach hlavně o dceru. Zní to jako scéna ze špatného filmu, ale to jsem si prožila.
Pak jsem si řekla, že ho oklamu a budu dělat, že je vše v pořádku a ono to vyšlo. Jak jsem s tou „hrou“ začala, byl rázem veselý a nechal mě samotnou doma s tím, že jde nakoupit. Toho dne jsem díky příbuzným narychlo vyměnila zámky a vystěhovala ho z mého bytu.
Další skoro čtyři měsíce mě pronásledoval, volal, v noci zvonil a křičel pod okny. Měsíce psychického teroru a k tomu jsem byla bez práce a dluhy jen narůstaly. Snažila jsem se je splácet, jak to šlo, ovšem se sociálními dávkami jsme s dcerou, která chodila do školky, sotva přežívaly.
Přestože jsem se zadlužila na kauci a drobné vybavení bytu, musela jsem ho po několikátém zvýšení nájmu opustit. Začala jsem hledat menší a levnější bydlení. Nabídla mi ho známá, která pracovala v realitní kanceláři. Byt se mi líbil. Byl menší, čistý a podle mé známé v osobním vlastnictví, takže smlouva o pronájmu nebyl problém.
Pomozte Zdeňce
|
Jaké ale bylo mé překvapení, když mi po třech měsících přišlo rozhodnutí ze státní sociální podpory, že nemám nárok na příspěvek na bydlení, protože byt, který užívám, není v osobním vlastnictví, nýbrž je družstevní. Musela jsem se znovu odstěhovat. Ale kam, bez prostředků, kterých stále ubývalo, ale dluhy rostly?
Naštěstí jsem si našla práci servírky. Dcera chodila do školky a zajistila jsem jí hlídání, které jsem ovšem musela platit. Kamarádka mi pronajala byt a já byla šťastná, že se mi zase daří.
Jenže zaměstnavatelka zkrachovala a já po pěti měsících o práci přišla. A hned na to další rána. Kamarádka si měla původně podle dohody byt odkoupit, ale najednou se neprodával, ale zakládalo se nové družstvo a já v něm bez smlouvy nemohla zůstat, protože bych se opět ocitla bez dávek.
Ze dne na den jsem se rozhodla navštívit azylový dům pro matky s dětmi a za tři dny jsem byla nastěhovaná. Po pěti měsících mi umožnili si pronajmout byt a v něm teď s dcerou žijeme.
Dcera má diagnózu ADHD s poruchou hyperaktivity a občas je to s ní těžké. Potřebuje svůj klid a prostor a ten určitě v jedné místnosti nemá. Ve škole se i přes své psychické nedostatky snaží. Já pomáhám jako brigádnice u svého otce, který podniká jako zelinář. Takže stálý příjem nyní mám a mohu se opět postavit na vlastní nohy a pořídit nám zase domov, aby měla Karolínka svůj vysněný pokojíček, klid na hraní i učení. Z celého srdce si přeji zas konečně žít s dcerou rodinným životem, i když zatím bez tatínka.
