Spirituální bypass může zalepit bolavou duši, ale také ji zničit

Dojde-li k ucpání tepen zásobujících srdce, lékaři provedou takzvaný bypass, kdy vytvoří spojku mezi aortou a tepnou za zúženým místem, které tím v podstatě obejdou. Podobný „obchvat“ dokáže vytvořit i naše mysl, potažmo ego, chce-li se vyhnout nepříjemnostem.

Ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Ačkoli jste o něm možná ještě neslyšeli, spirituální bypass není žádná novinka. S tímto termínem přišel už v osmdesátých letech minulého století americký psychoterapeut John Welwood, který si všiml, že řada lidí se v náročných a nepříjemných životních situacích uchyluje k různým duchovním praktikám, jež mají sloužit jako ochranný štít (dlužno dodat, že tuto tendenci zaregistroval i u sebe).

V praxi to znamená, že člověk, místo aby pracoval se svými skutečnými emocemi a čelil reálným problémům, začne tyto situace „obcházet“, aby se s nimi nemusel konfrontovat.

Na jednu stranu je to logické a zcela pochopitelné. Kdo z nás by dobrovolně vytahoval ze skříně své kostlivce, na které už dlouhá léta sedá prach a pavučiny? Je to nejen krajně nepříjemné, ale mnohdy to i velmi bolí, nebo člověka dokonce přinutí rozbít stávající život na atomy a poskládat ho nově a jinak, úplně od začátku. Což se zpravidla neobejde bez potíží v oblasti vztahů, práce, životosprávy…

Taková šikovná „objížďka“ se proto často jeví jako elegantní a hlavně bezbolestné řešení. Avšak pouze do chvíle, než pochopíme, že nás život stejně vždy vrátí do výchozí pozice (často však za ještě méně snesitelných podmínek než předtím) a že pokud nechceme donekonečna bezcílně pobíhat v uzavřené smyčce, musíme odložit veškeré berličky a postavit se realitě čelem, vědomě a sami za sebe.

Je fakt, že než si to přiznáme, může uplynout hodně dlouhá doba, zejména pokud jsme z těch, kdo „si sedí na vedení“ nebo jsou příliš pohodlní na to, aby se odhodlali k radikálním změnám.

Přiznávám se bez mučení, že do této kategorie spadám i já. Dobrých dvacet let jsem se snažila „řešit“ stávající problémy tím, že jsem neustále čekala na nějaký podnět, na „hlas shora“, náhlou inspiraci, osvícení, katarzi, kterou pocítím jednoho rána po probuzení, a všechno bude rázem jinak.

Když se na to dnes dívám zpětně, uvědomuji si, kolik bolesti a frustrací bych si ušetřila, kdybych se nenechala vláčet svým rozmazleným egem, jemuž plně vyhovoval můj tehdejší status quo a které se zuby nehty bránilo i sebemenším změnám: Zajímají tě knížky s duchovní tematikou? Beze všeho. Chceš chodit na semináře seberozvoje, učit se meditovat, zpívat mantry, vyzkoušet si holotropní dýchání nebo regresní hypnózu? S chutí do toho. Alespoň se odreaguješ a nebudeš přemýšlet o blbostech (rozuměj o možnostech, jak vzít svůj život do vlastních rukou).

Tyto a podobné se mnou moje ego hrálo dnes a denně dlouhou řadu let a já mu ochotně naslouchala, přestože mi intuice našeptávala, že je to cesta do slepé uličky. Jenomže já byla příliš pohodlná na to, abych se pustila do nějakých razantních změn. Proto jsem se krizi v prvním manželství jala řešit tím, že jsem se nechala zasvětit do všech stupňů energie reiki a později i shambally, což mi ve finále způsobilo ještě větší zmatek v hlavě a vztah nakonec stejně skončil rozvodem.

Několik dalších let jsem se pak jako samoživitelka potýkala s finančními problémy, na které jsem se opět snažila vyzrát nějakým fikaným duchovním přístupem. Nadšeně jsem hltala knihu Tajemství (a jí podobné) a také praktické návody „objednávek do vesmíru“ v bláhové víře, že konečně narazím na ten jediný a správný manuál.

Silný nával vzteku, nenávisti nebo odporu může být natolik intenzivní, že nás na chvíli úplně pohltí.

Snažila jsem se porozumět svým vztahovým peripetiím skrze minulé životy a čím dál víc se zamotávala do pavučiny vlastních domněnek a falešných vizí. Po týdenním semináři kvantového tvoření reality, který vedl jeden charismatický a marketingově zdatný „obchodník se sny“, jsem se na pár týdnů propadla do rozpoložení, které nemělo daleko k zešílení. Přesto jsem dál zarytě hledala spásu „tam venku“, místo abych se obrátila sama do sebe.

Ze stavu chronického poblouznění mě vytrhly až vážné zdravotní problémy, kdy mi nezbylo nic jiného než sestoupit (nebo spíš nechat se srazit) z nebe zpátky na zem a konečně si přiznat, že jediný nástroj, jímž můžu cokoli ve svém životě ovlivnit, nosím uvnitř sebe.

Toto poznání mě stálo spoustu sil, oceán slz a moře bolesti, ale po mnoha letech tvrdé práce, kdy mi svět bez milosti nastavoval zrcadlo, dnes konečně stojím ve své síle. Jsem stále křehká, zranitelná, chybující, ale vědomá si toho, že se mohu kdykoli plně spolehnout na svůj vnitřní kompas.

Už nevěřím – neboť víra je vždy spojená s temnotou, kdy upínáme naději k něčemu nepoznanému – nýbrž důvěřuji: sobě, intuici. Svou moc už nepředávám vnějším nástrojům či autoritám, ale používám ji pro vlastní život. Díky tomu už netrpím strachem a úzkostmi, které mě provázely prakticky od dětství. Protože konečně vím, kdo jsem, a vím i to, že je o mě postaráno.

Lidé se někdy uchylují ke spirituálnímu bypassu, neboť se domnívají, že emoce, které prožívají, jsou špatné, nežádoucí, či dokonce trestuhodné. Je pravda, že silný nával vzteku, nenávisti, hněvu nebo odporu může být natolik intenzivní a nezvladatelný, že nás na chvíli úplně pohltí. V takové chvíli se mnozí zaleknou a kdesi hluboko v nitru zlověstně zahřmí mravní imperativ: Jak můžeš spílat matce, která ti dala život, posílat do horoucích pekel muže, s nímž jsi zplodila tři děti, odsoudit někoho, kdo se ti celý život snaží pomáhat!

Není divu, že pak člověk místo úlevy cítí vinu a stud, a někdo se dokonce zapřisáhne, že na to půjde úplně opačně – s láskou a porozuměním – bez ohledu na to, jak moc mu dotyčný ublížil. Taková přetvářka se ale nevyplácí. Své skutečné pocity tím pouze zatlačíme do hlubin vlastního nitra, kde nadále vřou a bublají, až jednoho dne explodují jako papiňák.

Na negativních emocích není vůbec nic špatného, naopak. Jsou velmi zdravé, protože nám pomáhají obnovit své vlastní hranice. Dovolme si tedy prožít je naplno (vůči sobě i druhým), jedině tak pochopíme jejich pravé poselství a budeme moci žít pravdivý, autentický život, kdy duše bude v souladu s tělem a myšlenky s našimi činy, což vede ke zdraví a rovnováze.

Člověk sám před sebou neuteče

O tom, proč může být riskantní prchat před problémy do „neviditelného duchovního světa“, jsme si povídali s Lilií Khousnoutdinovou, expertkou v oblasti genderových studií.

Je spirituální bypass jevem, se kterým se lidé setkávají na cestě seberozvoje?
Nemyslím si, že zásadně souvisí se seberozvojem. Spíše jde o to, že ve chvíli, kdy se člověk nechce dívat na vlastní stíny, problémy či traumata, hledá únikové cesty, které mohou být různé. Primárně k tomu patří závislosti na návykových látkách, které „pomáhají“ člověku, aby utekl sám před sebou. Takto se lze obrátit i na spirituální koncepty. Z mého pohledu konfrontovat vlastní slepá místa, která bolí, a své vlastní nedokonalosti může být velice náročné. Je tedy pochopitelné, že člověk hledá cestu, jak do svého nitra nemuset.
Nicméně zrovna spirituální bypass je zákeřný v tom, že není na první pohled tak zjevný, jako třeba drogová závislost nebo shopaholismus.

Může mít toto obcházení problémů a vyhýbání se nepříjemnostem negativní dopad na psychické zdraví?
Určitě. Čím déle neřešíme závažný problém, tím se zpravidla více zhoršuje, takže jakákoli „úniková“ cesta nám ve finále neudělá dobrou službu. Mnozí možná namítnou, že na používání duchovních praktik a jejich zařazení do každodenního života není přece nic špatného. Je to nesrovnatelně lepší cesta než například návykové látky. Dokonce si troufnu říct, že zařadí-li člověk pravidelné duchovní praktiky do svého života, může mu to v každém případě alespoň trochu pomoci. Ale pokud tato cesta slouží pouze k zametení závažného problému pod koberec – ať už psychického, či materiálního charakteru, jako jsou exekuce, dluhy, nedořešené právní spory, kterým člověk nechce čelit a právě proto „ utíká“ – pak samozřejmě budou mít i škodlivý dopad.

Jak tedy tyto praktiky uchopit tak, aby byly pro náš život skutečným přínosem?
Myslím si, že většina spirituálních praktik je poměrně dost náročná v tom smyslu, že vyžadují určitou disciplínu jako čas a pozornost. Tudíž člověk, který se této cesty chopí, si zpravidla už samotným nastavením prospěje v tom, že si lépe uspořádá život a často si tím i velmi důkladně urovná své myšlenky a emoce. Pozitivních dopadů je tedy mnoho. Riziko, že by šlo o spirituální bypass, vnímám jako poměrně minoritní jev a úplně bych se ho nebála. Můžeme k tomu přistupovat jako k čemukoli. Například i sport se může stát únikem. Musíme tedy zůstávat nohama na zemi a mít zdravou míru sebereflexe.

Jak poznáme, že jsme se ocitli v situaci, kdy jsme uvízli ve spirituálním bypassu? Je to vůbec možné? Nebo nás na to musí upozornit někdo jiný, protože my ze své perspektivy nemáme potřebný nadhled?
Opravdová sebereflexe – obecně obzvlášť ve vnímání vlastních nedokonalostí nebo pochyb – je náročná lidská disciplína. Takže za mě ano, může nám pomoci profesionální terapeut, psycholog, ale může to být také rodina či přátelé. Pojem „spirituální bypass“ však často může představovat i způsob, jak je nechápavé okolí schopno znehodnotit určitý „alternativní“ životní styl daného jedince. Takže s hodnocením rodiny bych byla opatrnější.